ém nebi. Celičký svět pod sebou měla jako na dlani, žádná rozhledna světa nenabídne hezčí panorama. Lucinku naopak nemohl spatřit jen tak někdo. To bylo dopřáno jen několika málo smrtelníkům, kteří odhodili veškeré zábrany a cele se oddali snění a vlastní představivosti.
Jednoho krásného dne si Lucinka jako obvykla plula po obloze, zrovna si do vlasů vplétala celofánové květy, když vtom, koho to nevidí - taxík. Byl celý z novin a připomínal spíš vlaštovku a neměl vůbec žádná kola, ani volant, ani blatníky, natož výfuk. Na křídlech měl články o nárůstu kriminality a poklesu ekonomiky. "Ahoj taxíku, kam letíš? Pojď si na chvilku přisednout ke mně na obláček." "Ahoj Lucinko, rád tě vidím", přisedl si taxík a objal Lucinku svými křídly pojednávajícími o nárůstu kriminality a poklesu ekonomiky. "Sehnal jsem recept na ibiškový koláč, tak si ho doma zkusím upéct." Lucinka sice pozemskou stravu nejedla, nicméně popřála taxíkovi dobré chutnání. Přitom si vzpomněla, že má sama chuť na nějaké to lahodné sousto. Z kuchařky vylovila starý recept z časů našich babiček: hrst ptačího zpěvu, dvě měřice lesní vůně, špetku volání dálek, všechno dokonale promíchat a zalít pár kapkami ranní rosy - už dlouho si tak nepochutnala. Když dojedla, načechrala si svůj obláček a ulehla, aby si odpočinula. Sladce spala a nikdo a nic nemohlo narušit její nebeský klid. Ani netušila, že dole na zemi o ní právě jeden lehce krátkozraký, leč velmi sympatický a mírumilovný brouček skládá písničku, kterou si budou zpívat lidé po celé modravé zeměkouli a ona bude podněcovat jejich představivost a touhu po kráse. Ta píseň - pro nejzarytější hnidopichy dodávám, že se jmenovala "Lucinka na nebi s diamanty", ale jak už jsem říkal, na jméně nezáleží, byla by stejně krásná, i kdyby se jmenovala třeba "Jen dezinfikované je opravdu čisté"- zněla krajem a každého, kdo se zaposlouchal do jejích čarovných tónů, zbavovala vší přízemnosti a unášela ho do pohádkového světa kouzel a snů.
Vlastně ne úplně každého. Žil byl jeden byznysmen, téměř by se dalo říct krkoun, který byl tak posedlý svými penězi a svým přepychem, že ani neměl čas si zazpívat, nebo třeba jenom sedět a poslouchat, jak jiní zpívají. Když přeci jen nějakým nedopatřením zaslechl píseň o Lucince, nejdřív to s ním vůbec nehnulo. Až když padla zmínka o diamantech, jeho obličej se rozzářil. Ne že by se mu snad píseň zalíbila, jenom ty diamanty ho zaujaly. I začal hned usilovně přemýšlet, jak by o ně Lucinku připravil. Slídil ve městech i na venkově, v oblacích, na zemi i ve vodách, marně. Lucinku ne a ne najít.
Jednou večer, opět pln beznaděje z marného pátrání, si šel lehnout do své zlatem vykládané mahagonové postele s nebesy. Po celodenní honbě za rozhojněním svého již beztak nesmírného bohatství okamžitě tvrdě usnul. A co se nestalo - ve snu za ním přišla Lucinka.
"Dobrý den," způsobně pozdravila, neboť věděla, co se patří a sluší, když člověk mluví s honorací, třebas jen ve snu.
"Dobrý, dobrý," odvětil unaveně byznysmen. "Doslechl jsem se, že prý máte nějaké diamanty, je to pravda?" (Lucinka byla sice mnohem mladší, ale byznysmen jí přesto vykal – svým obchodním partnerům totiž zásadně vykal. Vlastně vykal úplně všem, protože každý byl pro něj obchodní partner.)
"Mám spoustu diamantů," radostně pokývala hlavou Lucinka, "proč se ptáte?"
"Navrhuji vám fůzi."
"Fůzi?" potřásla hlavou Lucinka, až jí plavé vlásky bujně poletovaly kolem hlavy.
"Ano, fůzi. Vy vložíte do našeho společného podniku diamanty, já svoje know-how a výsledný zisk si rozdělíme .... hmm, ať škoduju: půl na půl."
"A k čemu to bude dobré?" Lucinka je sice nádherná bytůstka, ovšem ekonomii rozumí pramálo.
"Akumulace investičních prostředků, amortizace dlužných částek, finanční profit," mumlal nervózně, "chápete?"
Lucinka se provinile usmála a zavrtěla hlavou.
"Svatá prostoto, a k čemu vám ty diamanty potom jsou???"
"Hraju si s nimi, to byste nevěřil, jak se v nich překrásně lomí sluneční paprsky a jaké nádherné barvy v nich září!"
"Na to přece nepotřebujete diamanty, k tomu vám stačí kus obyčejného broušeného skla," zamyslel se byznysmen, "dovezu vám ho kolik chcete a vy mi za to dáte diamanty, platí?"
"Musím si to ještě rozmyslet," odpověděla Lucinka, "stavte se někdy u mě a já vám povím, jak jsem se rozhodla. Přeju krásné probuzení." A než bys řekl dolar, byla pryč.
A jsme tam, kde jsme byli, pomyslel si - používaje při tom plural maiestaticus jako nějaký císař - byznysmen, když se probudil, neboť stále netušil, kde by tak mohl Lucinku najít. Napadlo ho zeptat se onoho lehce krátkozrakého, leč velmi sympatického a mírumilovného broučka, jenže ten mezitím umřel - broučci se nedožívají tak vysokého věku jako lidé - a tak musel pátrat dál. A protože se neuměl dívat srdcem, ale jen očima, a protože fantazii považoval za zbytečnou, poněvadž ji nelze zpeněžit, pátral by asi marně a do konce života by se užíral, trápil se a chřadl a nakonec by dostal infarkt myokardu, který by ho vysvobodil z jeho bezútěšného žití. Jenomže náhoda nemá ráda, když se lidé trápí, a tak v pravý čas zasáhla.
To bylo tak. Jednoho pozdního večera se byznysmen vracel z kanceláře domů - jako každý správný byznysmen tvrdě pracoval až do pozdního večera. Livrejovaný šofér jeho limuzíny se někde zdržel, takže opěšalému byznysmenovi nezbylo než mávnout na taxi. Sotva tak učinil, za rohem se vynořila jakási vlaštovka z novinového papíru a zamířila k němu. Pozorný čtenář už jistě pochopil, že onou vlaštovkou nebyl nikdo jiný než taxík, který si onehdá pekl ibiškový koláč - mimochodem moc se mu tenkrát povedl, až budete mít někdy cestu kolem, zastavte se u něj, jistě mu zbylo pár kousků pro návštěvy.
Byznysmen si poněkud udiven nastoupil, jestli se to tak dá vůbec říct, a hned se začal vyptávat na Lucinku. Jaké bylo jeho překvapení, když mu taxík odpověděl, že ji zná. Konečně někdo, zaradoval se. "Mohl bych ti ukázat, kde bydlí," prohodil taxík jakoby nic. Byznysmen se téměř roztekl blahem, když to slyšel, ani mu nevadilo, že mu taxík zcela bezostyšně tyká - inu každý není tak způsobný jako Lucinka. Taxík nabral rychlost a povznesl se kamsi k temným oblakům. U jednoho z nich zastavil.
"Tak tady bydlí," mávnul křídlem.
"Vždyť je to obyčejný mrak, akorát že z povidel," vztekal se byznysmen, maje taxíka za podvodníka.
Lucinka se dobře bavila, když poslouchala taxíka, jak vysvětluje mu, že ta Lucinka tam opravdu je, že on ji jenom nevidí. "Přece bych se nevláčel s takovou bečkou sádla až sem nahoru!" rozčiloval se taxík - a po právu, neboť byznysmen vinou sedavého zaměstnání nakynul do olbřímích rozměrů. Rozčiloval se tak působivě a dojemně, že to pohnulo i s kamenným srdcem byznysmena, který ještě na zpáteční cestě nejenže přiznal, že se mohl mýlit, ale dokonce slíbil, že se zkusí napravit, i když sám netušil jak. Když spolu kroužili nad korunami mandarinkovníků, dodal si konečně odvahy, aby se zeptal, co musí udělat, když se chce setkat s Lucinkou. Taxík sice nejprve dělal drahoty, ale nakonec se nechal uprosit. Ano, uprosit. Byznysmen ho sice chtěl, v souladu se svou přirozeností, podplatit, jenže taxík žádné peníze, akcie ani dluhopisy nechtěl, pohrdl dokonce i podílovými listy (!) a spokojil se kupodivu s pouhým slovíčkem "prosím", prý kouzelným.
Zbytek noci byznysmen probděl. Pořád si zkoušel nějak v hlavě srovnat tu podivnou historii - jak ho Lucinka navštívila ve snu, jak se vznášel na kusu novin, navíc mluvícím, co mu ty noviny navykládaly - a ne a ne usnout. Už ani ta mahagonová postel s nebesy a zlatým kováním mu nebyla dost pohodlná. Šel na terasu a zapálil si ten nejlepší doutník, jaký jen u sebe našel, ale ani ten mu nezachutnal.
Když se tabákový dým rozplynul, zavětřil zvláštní vůni. Vycházela jakoby z jeho zahrady. "Netušil jsem, že květiny tak pěkně voní," pomyslel si, když poprvé v životě vstoupil do své vlastní zahrady. Byl tak omámen, že ani nepomyslel na to, že si zničí značkový oblek, když ulehal do huňaté trávy, která se střapatila mezi jednotlivými záhony. A když tak pohledem bloumal noční oblohou, najednou spatřil dívenku s kaleidoskopickýma očima, jak mu přátelsky kyne z obláčku, samosebou z toho, který mu před pár hodinami ukazoval taxík.
"Ráda vás zase vidím," usmála se na něj Lucinka. Kolikrát už tato slova slyšel, ale byla v nich vždycky faleš a špatně skrývaná touha po bezúročné půjčce. Z Lucinčiných úst zněla tak upřímně! "Tak jste mě přeci našel." Byznysmen se usmál, měl pocit, že v sobě cítí radost, ale nebyl si jistý, nikdy nic takového nezažil. "Tak jsem se rozhodla, že s vámi ty diamanty vyměním, když pro vás mají takovou cenu."
"Ale jen si je nechte, na co by mi byly," zavrtěl hlavou byznysmen, "peněz mám, že bych je nestihl utratit, kdybych žil tisíc let, akciemi můžu vytapetovat všechny pokoje na světě a nic pro mě není tak drahé, že bych si to nemohl dovolit. Ale teď najednou vím, že mě nic netěší tolik, jako ležet takhle v trávě a dívat se na hvězdy ... a na vás."
Při posledních slovech se zamyslel a potom přerývavým hlasem dodal:
"Nebudeme si tykat?" Lucinka radostně přikývla.