/expozice/

Ráno, na břehu řeky:

Pravděpodobně léto.

Před chvílí vyšlo slunce.

Opírala se o kolo.

Jediný, co věděla jistě, bylo, že ta řeka je Labe a kolo je její.

A že se jí chce zvracet.

Konečná.

Později:

hledá brýle, čistí si vlasy, prohlíží vršek šatů... ještě se neprobrala natolik, aby ji zajímalo, jestli ji někdo viděl – nebo aby ji vůbec napadlo, že ta možnost tu je: kontroluje kolo, vydává se domů.

Přítomnost zpěvu ptáků jako atribut normálnosti, a pár detailů, jako krev v botě z pořezaný

paty.

/a: vždycky jí přišlo tak trochu k smíchu, jak tenká je pro někoho ta hranice OK / průser.

už proto, že byla vždycky na správný straně/

když jste na tom opravdu zle, máte dvě možnosti: pochopíte, že už s tím nic neuděláte, přestane se snažit, bojovat, křičet, vzdáte se, vypnete mozek, a vzdáte to – jízda na volnoběh je mnohem míň namáhavá a koneckonců, zítra se třeba stane zázrak. Do té doby musíte přežít. Jakkoliv.

Nebo máte štěstí anebo mimořádnou sílu anebo obojí a rvete se zatnutýma zubama a bolavým celým tělem a s očima spálenejma od věčnejch slz až na dno svý duše – a když vytrváte dost dlouho, tak nakonec možná vyhrajete a třeba budete mít i dost času dát se dohromady... anebo zůstanete kamenní, ale přežili jste.

...jako spoustu jinýc, vybrala si tu třetí: možnost – rezignace, rezignace, rezignace, boj, rezignace, boj, boj, boj, rezignace, rezignace, rezignace, rezignace, rezignace............ píp, píp, píp....pííííííííííííííííííííp

polibek od tuláka před čtyřmi lety nad ránem na silvestra ji měl přinést štěstí a tulákovi víno

romantika rozmazlenýho fracka z lepší rodiny

o víno už se dávno nedělí

teď:

život jako přeskakující gramofonová deska:

Dobrý večer milé děti, chcete slyšet pohádku? Chcete slyšet pohádku? Chcete slyšet pohádku? Chcete slyšet...

mlátí hlavou do zdi a křičí: ano chci, ano chci, já chci, chci, chci , chci, CHCIIIIIIIIIII....

/holky s krvavejma dásněma už dávno nikdo nelíbá.. /.

infuze odkapává tak pomalu, tak tiše, že mezi bolestí slinivky je spoustu času na noční můry

část 2: kočku nemůžeš vlastnit

(kompozice)

motiv:

přehradu lžící

dnes nikdo nepohřbívá mrtvé v Eriteji

pozadí:

sklapla knihu a schovala oči do sebe, před pavučinami za tmou v koutech

peřina nehřála a ráno ji zase bude bolet v krku, jenomže komu na tom záleží

zavřela oči, ale byly i tam a škrtily, praly se s ní o archív dobrejch vzpomínek a vypadaly silnější

(a nebudu dělat žádný dobrý skutky už nebudu hrabat pode dnem a hledat tajný přihrádky který tam nejsou protože na mě taky každej kašle)

objekt:

objala polštář, aby nebyl tak sám, ale nejspíš nebyla jeho typ

chtěla mu šeptat něco hezkýho když už je noc zase svedla dohromady, ale slova se vpletla do těch pavučin

sen /směr pohledu/:
plachtí s roztaženými křídly, svět je velký jen na dvě mávnutí a ona tolik volná.... a pak se to pokazí, nebe se změní v kaleidoskop obličejů její matky a ty obličeje na ni křičí, že létat neumí a nikdy nebude...

rušivé prvky:

( a vlastně nevím proč pořád zatínám zuby a snažím se jít dál a všechno zvládnout a bejt silná a rozumná když je to všechno na hovno..)

jednou si možná všichni ukřičíme duši, tak jako domorodci na jednom ostrově v tichomoří, když porážejí strom...

část 3:snímání

CVAK!

/po týdnech a týdnech šachů s černými kameny proti černým

a nesmyslném lisování křivd do herbáře/

světlo zleva:

nový dům na druhé straně louky
ještě vlhká omítka, okna čistá, zatím bez záclon

zvuk rádia zevnitř

/dělnící dokončují poslední úpravy/

zaostření:

/Kdyby to nebylo klišé, tak: stojí na nábřeží, opírá se o kamenné zašlé zábradlí, třídí vzpomínky na: nechat, zahodit zapomenout a ty zavržené trhá na kusy a hází po vodě..../

jiné klišé: lavička na opuštěném dětském hřišti

počínající letní déšť

detail: ruka se zmrzlinou

smích

Základní pravidla pro létání:

K letu je pořeba zahodit kamení.

Křídla nejsou nezbytně nutná.