Odér alkoholu, nemytých úst a zpoceného těla mne udeřil do nosu už při vstupu do pokoje. Nahmátl jsem vypínač, rozsvítil a spatřil postavu ležící na podlaze. Šaty měla potřísněné blátem a zvratky, vlasy mastné a zacuchané, v ruce poloprázdnou láhev, křídla urousaná, zplihlá – ztělesnění absolutního úpadku jedince. Můj anděl strážný. Podivné bylo, že ještě včera vypadal tak, jak by anděl nejspíše vypadat měl. Čistě. Bíle. Zářivě. A střízlivě.
“Aranieli…”
Anděl na mne upřel krhavé oči a nenávistně se ušklíbl. “Ty!” To slovo vyplivl se zbytek žaludečních šťáv, který mu zůstal viset na rtech. “Ty mně radši ani nelez na voči, ta zatracenej sviskej šmejde!”
Přiznávám se, dotklo se mne to. Nemyslím, že bych si zasloužil takové oslovení, tím méně pak ze strany nebeské bytosti. Přesto jsem zůstal klidný.
“Co se stalo, Aranieli?”
“Von se mně eště zeptá! Si jako myslíš, že je to nějaká prdel, starat se vo takovýho vymaštěnýho kreténa, jako seš ty? Že mi to baví?”
“Ale…”
“Nebaví! Sere mi to! Furt jenom lítat, zachraňovat, žehlit – a co z toho asi tak mám? Postará se snad někdo vo mě? Akorát tak hovno!” Anděl se malátně zvedl a nejistým vrávoravým krokem zamířil ke mně. Přitom pokračoval ve své zlostné litanii.
“Kdybys věděl, kdyby sis jen dokázal představit, jak neskutečné strašně mě sereš! Celý dny, celý noce ti bejt pořád za prdelí, hlídat abys nezakop, a když už teda při svý neskutečný zhovadilosti zakopneš, tak aby sis nerozbil držku – to má bejt nějakej život? Bejt strážnej anděl je už samo vo sobě na mašli, ale mít eště ke všemu na starost takovýho zabržděnýho vocasa, to je fakt výhra!”
Anděl se zastavil přede mnou a nenávistně si mne měřil. Zblízka páchl snad ještě odporněji, bylo-li to vůbec možné.
“Ale teď je s tim všim konec!” zasyčel mi do obličeje. “A todle máš za všecko!” Ustoupil a rozpřáhl se rukou, v níž svíral láhev. Naštěstí mu již alkohol silně naboural koordinaci pohybů a zpomalil reflexy. Úderu jsem se proto dokázal snadno vyhnout, načež jsem kontroval kopek kolenem na solar a ranou loktem do zátylku. Anděl padl jako podťatý a zůstal nehnutě ležet.
Překročil jsem Aranielovo tělo a tak se dostal k oknu, které jsem otevřel dokořán. Pak jsem se obrátil zpět k trosce na podlaze. Araniel sice dýchal, avšak nereagoval na můj hlas, ani na třesení a facky. Dřepl jsem si vedle něj a přemýšlel. Co to mělo všechno znamenat? Náhle můj pohled upoutala malá nálepka mezi andělovými křídly.
Sklonil jsem se, abych si ji mohl lépe prohlédnout a v té chvíli mi bylo všechno jasné – můj anděl strážný měl prošlou záruční lhůtu.
