Muž žena ženu k posteli, neklnul…
V okamžiku, kdy vteřina se ke vteřině
vine potajmu a zas o kousek blíž,
kdy nemáš čas vůbec na nic,
jen na pudový vzkřik,
němě ti probleskne podoba smrti
/Bože, proč se tu prochází ten mravenečník?.../
a zrození, láska k osudové ženě
a zhroucen týmž poznáním
jako falusy lovců v topořivém tanci,
co tlačí se stále níž a níž,
blíž k té momentálně jediné…slepě roztoužené
bráně do pískovny
/lásku si plánují jenom Kentauři a cvoci/
A s poslední kapkou touhy nacházejí úlevu,
slepeni a bez perutí padají jak zpěvy ptáků
na vyžehlené naškrobené ubrusy
hostince „U vysloužilce“.
Trylkuje ti v hlavě ždibec pomatené filozofie,
v ruce schoulená sklenka vína, srdce ohříváček,
paměť milosrdna, svěřují se ti slova sama o sobě,
čím je tahle tak jiná?,
kanou tak hladce slova neosprchovná, rozespalá a holá
a nad myšlenkou ční nevyřčená vzpomínka
na vteřiny, kdy tělo k tělu bylo blíž,…
Spisy se hromadí v knihovně,
ve sklepě mezi zavařeninami a deníky nečitelné nenalepené výstřižky,
sám sobě a o sobě nevěrně, v pozadí podivné melodie,
durové výšky, molové vzlyky, poznámky do nikdy nevydané knížky
hrst zeminy a ocún, slunce žhne a samo žhne se,
hoďte to na něj, ať už jdeme…
a vdáli Klan poskakujících děvčátek se síťkami na motýly,
s obaly na jídlo a na červené pití,
s obaly na obavy
a obaly na baliče a obavami, kterého z nich
pustí do propusti k provábené mucholapce blíže,…a zdali!
Nad piknikem vznášejí se balónky ve tvaru…však víš…,
ještě z nich poukapuje a vznášejí se k zemi,
studentík drmolí veršíky, tváří se zasněně,
orgasmus je však níž, blíž u blizny země a taky tady,
u úplňku země, kde kříží se falusní kříž, hořce ponížený,
když zaskočený muž má se k cizí ženě
zas na okamžik blíž…
Zvoní budík, žena a děti spí
a na balkóně kdosi pije kávu,
sedí tam a pokuřuje mravenečník…
|