Už jen při otevření dveří vás budí hrůza a odpor, který odráží ke vstupu. Ale vytoužená věc je tam dole a tak po překonání nedobrých pocitů vás pohladí syrové vlhko a plíseň, zaprášené několikaleté pavučiny visí již od vchodu a brání vám ke vstupu a vy přeci jen tu věc potřebujete.
Po odhodlání přesto jen vkročiti a po sejití schodů, máte pocit, že jste na skládce odpadků, která na vás dýchá prehistorickou minulostí. A jak na vás hrozivě čučí ty staré skříně, postele, křesla a …
Dupáte a rámusíte, neodvažujete se nikam ohlížet, pavouci a potkani se dají do poplašného reje a vy stahujíc se do pidimužíka, koukáte do země a svítíce si pod nohy baterkou hrdě pospícháte ke svému sklepu, kde třesoucíma rukama otvíráte rezavějící zámek.
Otevírajíc mokré, shnilé, plesnivé, sotva držící vrátka od sklepa, vás jímají mdloby představou, že za nimi budou. Boucháte, dupete, jen aby jste nikoho nepotkali, nikoho neviděli a rukou v rukavici si berete touženou věc, kvůli které tam vlastně jste. Najednou plným tempem utíkáte! Utíkáte! Utíkáte ještě rychleji, než jste přicházeli a venku prásknete s tou vaší vytouženou věcí o zem a s vytřeštěnýma očima koukáte zda z ní nelezou ti oni. Ti oni, snad jediní obyvatelé podzemí našeho domu – potkani a pavouci. Oddychnete si, když je ta věc pouze okousaná nebo plesnivá a vítězoslavně si nesete domů.