|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Tanec Duší VIII.(konec cesty) Autor: Akira (Občasný) - publikováno 2.7.2007 (03:22:32)
|
| |
Plameny slunečních paprsků ještě nestačily uhasnout v moři na západě a oni už měli pěkný kus cesty za sebou. Jeli po rovině,odkud v dáli byly vidět hory a na jejich štítech čepičky sněhu. Gabriel usínal chvílemi unavený z tak dlouhé cesty bez odpočinku. Akiřiny oči byly taky přivřené,ale ne únavou,vztek v jejím srdci dosud úplně neutichl. Vražda které byla svědkem se nedala jen tak vymazat z paměti. Stále viděla oči ženy,která zemřela pod dřevěnými trámy,slyšela pláč a křik svých přátel. Nepřežil jedinný z nich,jen oni dva. Marně přemítala jestli to byl účel nebo jen štěstí. Konečně se na obzoru objevil les. Tam přenocují a ráno pojedou dál. Zastavila koně pod velikým stromem a uzdu uvázala pevně k větvi. Pomohla Gabrielovi z koně a postarala se o něj. Usnul ještě dřív,než stihla rozdělat oheň. Spal i když se vydala po okolí aby se porozhlédla,jestli jsou opravdu v bezpečí. Les dýchal chladivou nocí a tišil její vztek stejně dobře,jako lék pomáhá v nemoci. Cítila jak jí srdcem prochází klid a úleva,jak les svými dlouhými prsty hladí její rozjitřenou duši a dává jí zapomenout. Když se vrátila ke Gabrielovi byla už klidná. I on spal už klidně,ne jako posledních pár nocí,kdy k ní s pláčem a křikem tiskl rozpálené tělo. Budily ho sny o těch mrtvých,o hrůzách kterých byl svědkem. Netušil,že proto ona nespí,aby je neviděla. Nepotřebovala toho naspat mnoho naštěstí. Nakonec usnula po chvíli vedle mladičkého upíra a spala klidně jako už dlouho ne,než však usnula nadobro,proběhla jí hlavou myšlenka,že snad ten les má nějakou zvláštní moc. Ale už ji nedomyslela.... Svěží ráno plné rosy a slunce je probudilo do tak krásného dne,že to ani jeden z nich nečekal. První krásný den za celou jejich cestu,která byla ponurá a šedá a vedla tak podivnými cestami,že tam ani živáčka nebylo. Gabriel přemýšlel nad tím jak jen jeho zvláštní společnice ví,kam má jet? " Musíme po jejich stopách" odpověděla mu bleskově. Lekl se a div nepřepadl přes kmen stromu na kterém seděl. "Tohle mi nedělej,víš že nemám rád tu tvou telepatii" Prohlásil jakoby naštvaně,ale pak zkroutil tvář do ošklivé grimasy a začal se smát. Vyrazili až po poledni, až když opadl ten největší žár. Gabriel seděl na koni a Akira šla klidným krokem s uzdou v ruce. Za obzorem se jako otevřená rána,objevila trhlina mezi skalami. Z dáli to vypadalo jako malá průrva,ale když se přiblížili zjistili,že by se tam klidně vešel povoz s voli. Rozhodli se průsmyk projet, i když okolo vedla mnohem pohodlnější cesta,která ale neskýtala tolik příjemného šera pro upíry za bílého dne. Nelitovali. Našli malou,ale velice zajímavě vypadající cestičku do nitra skal. Gabriel sesedl z koně a společně vedli koně po úzké,ale poměrně rovné cestičce. Po pár metrech se před nimi otevřelo rozcestí vedoucí do tří směrů. Dohodli se,že budou opatrní,nechali koně stát na rozcestí a každý se vydal jednou cestou. Akira po pár metrech narazila na stěnu,takže se vracela zpět,ale když došla k rozcestí Gabriel tam nebyl. vydala se tedy cestou kterou šel on. ušla skoro dvěstě kroků když uslyšela bušení kdesi v dálce. Došla po zvuku do další veliké jeskyně,ale naštěstí šla opatrně a nevpadla tam,protože Gabriel ležel omráčený na něčem podobném oltáři a ze rtů mu stékal tenký pramínek krve. Kolem něj za oltářem stálo něco nepopsatelného. Dech se jí zatajil a ze rtů jí vyšlo tiché zasténání. Až pak si uvědomila,že se zem přibližuje,že padá. Někdo ji omráčil,to bylo první co pochopila, když procitla. Cítila bolest ve spáncích,ale co tak stihla zjistit,nic jiného ji nebolelo. Rozhlédla se. Viděla Gabriela stále ležícího na oltáři. Teď viděla mnohem líp,že ten oltář je jen kus kamene,otesaný,nebo spíš vodou omletý do tvaru pravidelného kvádru. Gabriel měl přes čelo a spánek až k čelisti hlubokou ránu,která odhalovala i část zubů a kostí. Člověk by na jeho místě byl určitě mrtvý,ale upír... Věřila že žije dokud nezahlédla jak ten podivný muž,nebo co to bylo vložil do jeho krvácející rány kousky nějaké rostlinky. Ani se nepohnul i když to rozhodně musel cítit. Vysoký muž se odvrátil a se skloněnými zády se odbelhal pryč. V kápi mu nebyla vidět tvář,ale jistě trpěl. Nechápala vůbec nic. Její přítel byl mrtvý,ten kterého si stvořila,protože byl krásný,tolik toho s ní prošel,a teď už tu není. Cítila zmatek a žal a najednou jí po tváři přejelo něco horkého. pálilo to a žhnulo,ale neviděla nic. pak jí došlo,že pláče, pro něj pro tu dobrou duši,kterou odsoudila k smrti,proto že byl s ní. Slyšela odněkud zpěv. Zaposlouchala se. Zvuk se měnil a přeléval jako améba. Měmnil výšku,barvu i sílu. Po chvíli si uvědomila,že to není zpěv,ale křik tísíců a možná statisíců trpících. Podařilo se jí přetrhnout pouta,kterými byla přivázaná k štíhlému sloupu a vrhla se za zvukem. běžela širokou cestou a pak podél potůčku tekoucího mezi skalami až ke schodišti. široké kamenné schodiště vedlo kamsi do hloubi země,ale ona se nelekla.Na jeho konci uviděla něco co jí vyrazilo dech. Vysoký štíhlý muž,s dozlatova opálenou pletí,po níž teď stékaly pramínky krve,s velkými roztaženými bílými křídly jejichž lesk oslepoval, stál uprostřed kruku po jehož obvodu pluli duchové. Stál zády k ní,ale i tak stála přimrazená jako by se jí díval přímo do očí. "pojď" zanaříkal "jen tak můžeš být osvobozena." jeho sténavý hlas byl tak naléhavý,tak zoufalý jako by ji prosil o pomoc. "Jsi vyvolená,nesmíš promarnit svůj úkol" zavolal ještě naléhavěji. Udělala dva kroky vpřed a zůstala stát. "Anděl" se k ní otočil a ona uviděla jeho vypálené oční důlky,rány drápů na jeho těle,viděla jak se chvěje slabostí,ale stál tak pevně jak jen dokázal. Zvedl ruce a duše utichly,snesly se k zemi jako upuštěný závoj a zůstaly nehybně ležet. Vystoupil z kruhu a poslepu dotápal k ní. Vzal její ruku do svých dlaní a vedl ji maličkými krůčky k zářícímu kruhu na podlaze. byla jako bez vlády, něco jí našeptávalo,že by měla utéct,ale cítila,že to vše má nějaký smysl,že je to dobře. Vstoupila do kruhu a anděl ji pustil. "tvá duše bude čistá" šeptal hlas v její hlavě,nebo možná poblíž, zatímco duše se pomalu jako roztáčející se lopatky mlýnu zvedaly a halily upírku do téměř neviditelného sloupu světla. "Budeš jiná,s pamětí kterou máš,která se uchová. Dáš svému světu řád,dáš řád i jiným bytostem. Staneš se světlem,zbavíš se svého prokletí." při posledních slovech už cítila jak jí zachvívá jemné mravenčení a slabost. Náhle jako by jí tělem projely stovky nožů,cítila zuby a drápy. Neměla sílu otevřít oči,ale bolest ji náhle zbavovala vědomí i života. To ji duše mrtvých,tisíců mrtvých trhaly na kousky,aby už nikdy nebyla tím čím je,aby nadále byla jen světlem,aby už nedokázala zabít. Zatoužila být jinde,daleko. Být někde kde nebude potřebovat své ostré zuby,své drápy a svou nenávist. Slyšela křik tisíců mrtvých a ten křik slyšela i dlouho poté co vyčerpáním zemřela.... Stejného dne o pět století později, tedy patnáctého dne,čtvrtého měsíce, devatenástistého osmdesátého druhého roku po údajném narození kristově se narodilo v jedné rodině ve střední evropě děvčátko. Bez vědomí,bez paměti,ta přišla až později....ale přišla.....a Akira opět žije.
|
|
|