Nestihl jsem to a na semaforu přeskočila červená. Jinak bych nebrzdil tak prudce, ale nejelo za mnou žádné auto. Nikdy tady nic nejezdí. Koneckonců, Fareborough je taková díra, že by se nikdo nedivil, kdyby tudy projelo jedno dvě auta za týden. Tak co tu k čertu dělám. S ním na krku? Sám a přece s někým? Možná je to mou zkurveně křesťanskou výchovou. V nějakém šíleném záchvatu dobrosrdečnosti jsem se rozhodl pomoci bližnímu svému. Musím odtud pryč a to sakra rychle. Zelinář Giger spustil roletu svého krámku. Na Main Street tím způsobil největší hluk za poslední dvě hodiny. Zavírá o půl třetí odpoledne. Jakoby četl mé myšlenky. Tady už se žít nedá. Jednička, plyn do dvou třetin, spojku pomalu nahoru. Divím se, proč se vůbec ještě na křižovatkách řídím světelným značením. Mohl bych klidně kličkovat po celé šířce silnice v rychlosti 120 mil za hodinu. Nic by se nestalo. Možná by se někde ve třetím patře na škvírku rozevřela červená záclona. Jako ve westernu. Rádio nefunguje. Zatraceně...
Už dva měsíce nejsem ve své špinavé díře, které se dá po týdnu úklidu s určitou dávkou sarkasmu říkat domov, úplně sám. Jack měl pohnutý život - to jsem slyšel v tom ústavu milionkrát a nemám žádný důvod tomu nevěřit. Jen se proboha divím, proč skončil zrovna u mě. Uhrovitý mladík - nikdo přesně neví, kolik mu je. Zrzavé vlasy, střih "na blbečka", skobu mezi dvěma zelenomodrýma očima. Mezi očima, které vyjadřovaly každý Jackův pocit. Byl tak dokonale čitelný... Kdyby za něj nemluvily oči, nikdo by mu nerozumněl. Zřejmě to mohl být normální, pomalejší kluk. Mohl stát na třetí metě a chytat homeruny Steviemu odnaproti. Mohl se vyučit a hoblovat rakve pro kamarády, kteří to trochu přehnali s fetem. Mohl mít dívku, která by s ním byla schopna snášet dlouhý, nudný život plný levného piva a smradu z ředidel. To všechno o něm říkala primářka Wallwicková, když kolem nás chodil s ručníkem a kreslil svýma nohama do podlahy nepochopitelné křivky. Rozumněl nám i nerozumněl. Rozumí mi i nerozumí. "Mustíte si dávat pozor, co říkáte. Nesmíte podlehnout dojmu, že je zvíře, které nevnímá smysl toho, co mu říkáte. On část z toho vstřebává a nechává si to pro sebe. Nesmí se vám stát, že před ním začnete mluvit o něčem, co se mu stalo. Je jen uzavřený, není prázdný. Dejte si na to pozor." A tak jsem si dával pozor. Dával jsem si pozor tak důkladně, že jsem s ním nepromluvil celé čtyři týdny. Jsem příliš unavený. Nemám trpělivost a co je nejhorší - nemám ani chuť. Občas mě děsí, že před ním začnu mluvit. Začnu mluvit a on chytí jedno z mých slov, vyloží si jeho význam jinak a probudí se. Tak, jak se mu to dvakrát stalo v ústavu. Sestra přišla zhasnout a řekla všem: "Dobrou noc." Bože, když stačí tak málo... Tehdy vyskočil z postele a začal se chovat jako zvíře, zatlačené do kouta. Rozmlátil tehdy zařízení pokoje, několik lidí uhodil a zřízenci zlomil nadvakrát ruku. Pomohla až druhá dávka anestetik. Vřískal a opakoval věty, které mu zbyly v mozku z doby, kdy... Jackova matka utekla z domu, když jí bylo dvacet. Vyhodili jí ze školy a rodiče ani nechtěli slyšet o tom, že by si hned ten rok vzala svého přítele. Ukradla pomocí matčiny kreditní karty asi šestnáct set dolarů, sbalila si několik věcí a utekla. Zvonila u jeho dveří přes tři minuty. Bylo otevřeno. Nebyl tam sám. Neměla sílu ztropit scénu, neměla sílu už na nic. Na nádraží, kde se rozhodla přespat si koupila svou první dávku. O čtyři roky později bydlela v bytě bez sociálního zařízení. Jedna špinavá matrace pro ni a pro zákazníky, jeden kout z krabic a strarých hadrů, kde pokojně odpočívala její velká chyba. Kdyby se tam toho roku nezatoulala jedna velice podnikavá sociální pracovnice, Jack by zřejmě péči své pozvolna odcházející matky nepřežil. Byl podvyživený, zanedbaný, mentálně postižený. Přesto v dětském domově vydržel jen tři roky. Museli ho učit všemu, co se ho nikdo naučit nepokoušel. Mluvit začal v šesti, základním hygienickým návykům nikdy na chuť nepřišel. A tak později... Matka učitelka, otec ekonom. Měli malého synka, asi v Jackově věku. Normální rodinka, která si vzala do hlavy, že pomůže někomu, komu zatím nikdo moc nepomohl. Začalo nejšťastnější období Jackova života. Oblékli ho do nových šatů, učili ho komunikovat, učili ho milovat, učili ho všechno pro to, aby konečně mohl žít jako normální člověk. Jen hygiena mu dělala problémy. Jakoby se sám sebe štítil. Nedokázal se ve sprše namydlit od hlavy k patě, zubní kartáček mu v breku vypadával z ruky, nehty mu stříhala matka... Všechno by šlo hladce, kdyby byl Jack jediným dítětem v rodině. Jeho nový nevlastní bratr byl velice nadaný žák. Jack dokončoval ve svých osmi letech první třídu pomocné školy, Richard ten rok vyhrál celostátní soutěž v hláskování. Toho večera si všichni všímali jen Richarda. Jack byl najednou vzduch. Jen na chvilku, ale vzduch. Záviděl Richardovi jeho malé, dokonale padnoucí sáčko. Záviděl mu velký dort, který mu tatínek koupil den dopředu, protože dobře věděl, že ho JEHO syn nezklame. Ale nejvíc mu záviděl obdivné a milující pohledy JEHO rodičů. A tak se ozval stín minulých let. Stín v jeho duši, který se občas probudí, aby postavil cestu ven pro jeho potlačované city. Richard věděl, že mu jeho maminka příjde ještě jednou poblahopřát k posteli, že mu ještě vtiskne na čelo něžný polibek a že mu popřeje klidným hlasem doboru noc. Jen nevěděl, proč ten černý obrys ve dveřích drží velký, naducaný polštář. Jack ho tisknul k Richardově tváři skoro půl hodiny. Nevěděl, jak dlouho vydrží člověk bez vzduchu. Jednou to viděl ve filmu, ale tam o tom nic neříkali. Jen to tam dělali. Ani on o tom nemluví. Jenom to dělá. Jako v televizi, když chtějí, aby ten druhý nebyl. Pak potichu odešel, aby Richarda nevzbudil, zavřel dveře od svého pokoje, dal si polštář pod hlavu a usnul klidným spánkem. Kolem páté ráno jej probudil výkřik, jeden dlouhý, nelidský výkřik a pak dvojí vzlykání ve vedlejším pokoji. Vstal z postele a našel vedle rodiče kolem nehybného tělíčka. Nechápal co se s nimi děje. Vždyť už teď nemusí běhat kolem jiných, můžou se starat jen o něj, můžou ho naučit zacházet s mýdlem. Tohle přece chtěli, jinak by si ho nevzali k sobě... Usmál se od ucha k uchu. Přiletěla rána. Druhá, třetí. Oba byli velice rozčílení. Možná jako ta starší sestra v ústavu, když si nadělal potřetí za odpoledne do kalhot. Otec ji odtrhl a začal ji utěšovat. V šoku. Jack nerozumněl, proč se na něj zlobí, asi si zapomněl umýt ruce. Šel do koupelny, chvíli zápolil s mýdlem a pak odešel šourávým krokem zpět do postele. Vedle už bylo ticho. Když v poledne dorazila policie, Jack stál pod svými oběšenými rodiči a stříhal matce nehty na nohou. Sedm let v nápravném ústavu. Pak znovu děcák. Naučil se stříhat si nehty. Od té smutné noci nikdy neřekl víc než jedno slovo. A dostal se ke mě. S psychiatrickým posudkem, hovořícím o jeho neškodnosti vůči okolí. A já blázen jsem si myslel, že si budeme sobě navzájem přínosem. Rozstříhané záclony, rozmlácené nádobí, jednou jsem ho tahal oknem zpět do bytu. Bydlím ve čtvrtém poschodí. Ten kluk měl prostě smůlu. Zítra ho odvezu zpátky do Jarrow Hill. Koupím si psa. Nebo kočku. Semafor na mě mrknul červeným, kulatým světlem. Opět se mi nepodařilo naladit rádio. Opřel jsem se hlavou o volant a smutně jsem si oddychl. Takhle můj život probíhat neměl. Zelená. Výstřel. Zařadil jsem jedničku a akceleroval přes křižovatku. Prudký náraz zleva mě odhodil na dveře. Ten idiot mě táhl před sebou ještě asi pět metrů. Výstřel? "Kreténe" vypadlo mi automaticky z úst, dokud jsem se na něj nepodíval. Ležel tam na volantu, jako já před chvíli, ale bez známek života, s prostřelenou lebkou. Palubni deska zbarvená od krve. Proboha, co se to... Výstřel. Zadní okno se vysypalo a já slyšel malou ocelovou mušku prolétnout těsně kolem mého ucha. Instinktivně jsem se skrčil dolů na sedadla. Výstřel, výstřel. Panika. Roztěkaným pohledem jsem zavadil o palubní desku. Dovolil jsem si jediný bleskurychlý pohyb nad úroveň sedadel. Přihrádka se rozsypala a dovolila mi, abych si vzpomenul, že jsem včera svou devítku čistil doma na stole a nechal ji tam. V Jackovi se opět objevil starý známý stín. Sevřel tu mocnou hračku do rukou. Projel jím pocit, který tak dlouho potřeboval prožít. Cítil, že je schopný něco dokázat, cítil že s tou věcí jej budou lidé víc respektovat a možná ho konečně přijmou mezi sebe. Jako v televizi. Jednou byl se svými starými rodiči na pouti. Dovolili mu, aby si s tatínkem vyzkoušel střelbu na běžící terče. Dneska se mu daří více než tehdy, dva už trefil, teď zbývá ještě třetí. Nahoře ve třetím patře se na škvírku rozevřela červená záclona...
|