|
|
|
On a já Autor: Tepes (Občasný) - publikováno 16.3.2002 (00:09:55), v časopise 28.3.2002
|
| |
Měli jsme nedávno výročí. Druhého února to byly přesně čtyři roky, co jsme se potkali. Zima, fučivý vítr a protivně se pod nehty zalézající mráz. Když jsme ho viděla choulit se na zemi zmrzlého, bylo mi ho líto. Vzala jsem ho domů a on už neodešel. Vlastně ani nevím, jestli jsem si někdy přála, aby to udělal. Asi ne. Určitě ne. Za ty roky jsme se dokonale sžili. Jsme si v tolika věcech podobní a přece v tolika jiných rozdílní. Miluje vodu. Dokázal by se v ní čvachtat hodiny a vůbec mu nevadí, že koupelnu po něm budu uklízet zase jenom já. Udělá ty svoje strašně nešťastné oči, a kdo by mu pak neodpustil. Jen co vezmu hadr, po anglicku zmizí a dělá, jako že nic. Prostě chlap.
Miluje procházky. Brouzdáme se spolu ranní rosou i večerním soumrakem. Dlouhé pěší túry nám oběma učarovaly. Jenže v poslední době mu po vánočních svátcích trochu ztěžkl zadek a už se mu tolik pochodovat po lese nechce. Krátká procházka to jo, ale pak hned na kanape, nejlépe, když je poblíž i něco k jídlu, protože stejně jako já rád jí. Vaření ale zůstává jen na mně. Přikrade se, když jsem v nejlepším a kolem mě se kupí hromady nádobí. Uvelebí se někde v kuchyni, kde si myslí, že je úplně nenápadný, ale kde o něj stejně vždycky zakopávám. A kecá mi do toho. Radí co a jak, proč tam dát to a ne něco jiného a on že tohle nechce, protože má dneska chuť na něco úplně jiného. Stejně je nakonec rád za cokoli co uvařím a říká, že jsem nejlepší kuchařka. Lichotilo by mi to, kdyby to neříkal každé. Miluje jídlo tak moc, že se dokáže vlísat do přízně všem ženským v rodině. Vyvařují pak pro něj a on je v sedmém nebi.
Miluje i společné domácí chvíle. Většinou mám moc práce, ale to mu kupodivu málokdy vadí. Dokáže být docela tolerantní. Když už vidí, že mě nezlomí, vzdá své hodinové snažení a uklidí se někam do koutka. Nahlíží mi přes rameno, když píšu. Zpočátku jsem to nesnášela a snažila se ho přimět k tomu, aby toho nechal. Brzo jsem ale zjistila, že mi dokonce inspirativně pomáhá. V mnoha případech se jeho duše převtělí do některé z mích postav a provází mě pak celým dějem. Jen kdyby tolik nechrápal. Kolikrát totiž usne na posteli a to se pak v takovém rámusu nedá tvořit. Probudím ho sice, někdy to i zabere, ale většinou zase hned usne. Kolikrát vydává i takové ty divné zvuky, jako by se mu snad zdálo něco divokého. Nevím. Občas najdu ráno zkopanou deku na zemi a poznám, že měl zase jeden z těch svých snů. A hádejte, kdo to uklidí. Na co on rozhodně není, to je právě uklízení. Na nádobí v životě nesáhl, prach neutřel a z vysavače má panickou hrůzu. Už se ho ani nesnažím přimět k tomu, aby mi pomáhal, určitě by nadělal víc škody než užitku.
Ale jinak život s ním nemá nejmenší chybu. Je tím nejvěrnějším pod sluncem. Musíme se vidět každičký den našeho života a když už musí jeden z nás odjet, většinou jsem to já, voláme si i třikrát denně. Už při prvním telefonátu je mi jasné, že se mi zase začíná stýskat. Utěšuje mě jenom vědomí, že on je na tom stejně. Vlastně jsme bez sebe byli nanejvýš jen týden. Musím ale říct, že to byl ten nejdelší týden v mém životě. Přivítání bylo tak radostné, že mi, ač jsem se všemožně přemáhala, vyhrklo pár slziček. On samozřejmě neplakal, nad takovéto city se tváří povzneseně, ale já vím, že byl šťastný jako blecha.
Když už jsem spolu, chodíme všude v páru. K mému lékaři, k jeho lékařce, k logopédovi, na úřady, do banky i ke mně do školy. Z počátku se to některým zdálo divné, mnozí to i nechápali, ale většinou všichni tolerovali. Máme i vytyčené obchody, do kterých oba rádi zajdeme. Jednou z jeho vášní, kterou získal ode mě, je totiž nakupování.
Nejraděj sice chodí nakupovat do potravin a mám podezření, že kdyby mohl, chodil by tam denně. Díky bohu za to, málokdy se totiž vidí, aby chlapi chodili rádi na nákupy.
Když jdeme spolu po ulici, lidé se za námi otáčejí. Smějí na nás, nebo se ve skrytu duše jen tak usmějí. Možná je to tím, jak se dokážeme sjednotit. Vždy totiž vypadáme jako nejlepší z dvojic. Někdy ale působíme jako cirkus. To když se on na ulici zastaví a chce jít jinam než já. Domluva je málokdy možná, vždy jde jen o to, kdo dříve ustoupí. Protože jsme ale oba tvrdohlaví, nechce ustoupit žádný z nás jako první. Nakonec ustoupím já.
V poslední době na nás ale stále více lidí hledí nevraživě. Ta tam je lidská tolerance. Čím dál tím více se střetávám s chladnými a skoro až zlými pohledy a jen doufám, že on si toho nevšimne. Má totiž strašně hodnou a něžnou dušičku a určitě by ho to moc bolelo. S hrůzou jen čekám, až nám to někdo řekne přímo do očí. Bohužel vím, že se ten okamžik neodvratně blíží. Můj nejlepší a jediný přítel je totiž pes.
A to se v dnešní době neodpouští.
|
|
|