Dinodlak

 

1. Návštěva inspektora

Byl chladný listopadový večer. Nebe bylo zataženo zlověstně vypadajícími mraky, černými jako noc, a stromy se se šuměním ohýbaly pod náporem slabého větru.

Scott Lea tento výjev pozoroval z okna své kanceláře, která byla příjemně vytopená. Po chvíli si povzdechl, zhluboka se napil kávy ze svého oblíbeného hrnku, vrhl ještě jeden pohled z okna a vzápětí se od něj otočil. Chvíli stál na místě, ale pak vklouzl do svého měkoučkého koženého křesla a spokojeně se v něm uvelebil. Aniž by dal hrnek z ruky, otevřel jednu ze zásuvek svého stolu a vytáhl z ní velké černé, které byly napěchované papíry. Okamžik na ně jen tak koukal, jako by se rozmýšlel, má-li je otevřít nebo ne. Nakonec se rozhodl. S tlumeným klepnutím položil hrnek s nedopitou kávou na dřevěnou desku stolu a volnou rukou si prohrábl své hnědé vlasy.

Vytáhl ruku z vlasů a otevřel desky. Za malý moment už byl pozorně začten do případu Alana Fingera. Tento případ, přestože na něm nebylo nic zajímavého a neobvyklého, ho dokázal vždy tak zaujmout, že nevnímal nic kolem. Opět se do něj tak začetl, že málem ani neslyšel, že někdo hlasitě zaklepal na dveře.

„Vstupte!“ zvolal, když si to uvědomil.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil vysoký muž, kterému mohlo být asi tak kolem padesáti let. Očima spočinul na doktoru Leaovi. Přistoupil blíž ke stolu a z kapsy svého kabátu vytáhl odznak.

„Inspektor Arnold Must.“

Lea zvedl oči od papírů a zadíval se na odznak, pokývl hlavou na znamení, že rozumí a poté opět sklouzl očima na spis.

„Co si přejete?“ zamumlal, sklapl desky a odhodil je na stůl.

„Přišel jsem kvůli jistému Alanu Fingerovi.“

Lékař na něj tázavě pohlédl.

„Myslím, že byste ho měl znát… nemýlím-li se?“ pokračoval detektiv.

„Hmm,“ zamručel Lea souhlasně. „Jistě, je to můj pacient, ale nechápu…“

„Potřeboval bych si s ním promluvit. Teď hned!“ dodal Must, když viděl, jak se lékař tváří.

„Pane inspektore, pan Finger není ve stavu, kdy by mohl s někým mluvit,“ řekl lékař a zatvářil se o něco víc nerudněji.

„Musím s ním nutně mluvit!“ nedal se odbýt.

„Je ve špatném psychickém stavu! Smrt blízké osoby ho velice silně poznamenala. Nemohu dopustit, aby…“

„Je to očitý svědek!“ nenechal ho domluvit Must. „Je to jediný svědek, který je schopen vypovídat!“

„Chcete ho vyslýchat kvůli tři měsíce staré havárii?“ lékař na něj udiveně pohlédl.

„Těm vašim blábolům o autonehodě byste věřit neměl,“ řekl inspektor a uchechtl se.

„Nevím proč? Finger se srazil s autem Sandry Delayové a při té nehodě přišla o život jeho přítelkyně.“

Detektiv se opět jenom uchechtl a pokračoval:

„Potřebuji ho kvůli té události ještě jednou vyslechnout, protože jedině on sám nám může povědět, co se stalo! On a Sandra Delayová, ale ta momentálně…“

„… není ve stavu, kdy by mohla vůbec mluvit,“ dokončil lékař.

„Ano, já vím, je v komatu… A právě proto nám může pomoci jen Finger!“

„Už jsem vám to říkal! Alan Finger není ve stavu, aby…“

„Zemřeli tři lidé!“ vystřelilo z detektiva.

„Co-cože?“

„To jsem vám neměl říkat,“ řekl Must a naštvaně zamlaskal. „Je to přísně tajné.“

„Vůbec vám nerozumím…“ Lea se zatvářil nechápavě a zavrtěl hlavou ze strany na stranu. Stále v ní měl jen tu nehodu. „Co je na autonehodě tak tajné?“

Detektiv na něj vrhl upřený zamyšlený pohled a pak klidným tichým hlasem řekl:

„Jestli mě necháte promluvit si s panem Fingerem, tak bych možná mohl zařídit, abyste se dozvěděl, co se skutečně stalo…“

„Říkal jste snad, že je to tajné, ne?“ odsekl lékař. „A pak taky… proč bych vám měl věřit?“

„Věřit mi nemusíte…“ zamumlal detektiv a vyrazil ke dveřím. V polovině cesty se zarazil a otočil se zpět k Leaovi: „Mimochodem… je tu ještě jedna věc, o kterou vás musím požádat.“

Lea zvedl tázavě obočí.

„Ano?“

„Musím vás požádat o spisy Alana Fingera,“ řekl detektiv a pohled mu sjel na černé desky na stole.

„A proč?“

„Rozhodli jsme se, že tento případ svěříme povolanějším osobám,“ řekl klidným hlasem a dál měl na očích černé desky, „obzvláště po tom, co jste odmítl spolupracovat… Počítám, že tohle je ono!“ sehnul se a sebral spisy ze stolu.

Lékař ani necknul, ale když viděl, že se Must má zase k odchodu, vyhrkl:

„Dobrá, dobrá!“

Inspektor se otočil a po tváři mu přelétl úsměv, který hned zmizel.

„Co vás donutilo změnit názor?“ zeptal se se zájmem.

„To vám vysvětlím cestou,“ řekl lékař, zvedl se ze židle, došel až k Mustovi a prudce mu vytrhl desky z ruky. Hodil je zpátky na stůl a přešel ke dveřím. „Prosím!“ pokynul inspektorovi a ten vyšel ze dveří.

Zamířili příjemně osvětlenou chodbou doleva. Po pár krocích se ozval detektiv:

„Smím tedy vědět, co vás donutilo změnit názor?“

„No, je to můj docela oblíbený případ,“ řekl Lea váhavě, ale Must poznal, že to dělá hlavně ze zvědavosti. „A pak by mě docela zajímalo, co je na tom, jste řekl, pravda… Ale neznamená to, že vám věřím!“ dodal rychle.

„A pak je také zajímavá spojitost mezi Fingerem a Delayovou… Prý u ní pořád vysedává,“ nadhodil detektiv a po očku sledoval lékaře, kterého zžírala zvědavost.

„Ano, to je pravda, pořád u ní sedí… ale to se dá pochopit, tu nehodu přece zavinil on a Delayová byla zraněná, když ji sem přivezli a její stav je velmi kritický…“

„Dá se to chápat, že je pořád u ní… ostatně jsou to přátelé a společně byli i na té výpravě, kde se to všechno stalo… myslím, že nám toho může hodně povědět.“

Lea už nic neříkal. Prošli několika chodbami, až se dostali do jedné chladné, prázdné, ponuré a chabě osvětlené. Došli na konec, kdy byli dveře, před kterými se zastavili.

„Jsme tady,“ oznámil Lea, „ale stále jste mi neřekl o co jde, jak jste mi slíbil.“

„dozvíte se, všechno se dozvíte…“ s přihmouřenýma očima  a úsměvem na rtech ho Must poplácal po rameni a pak dodal: „Pokud ovšem bude pan Finger spolupracovat.“

„Hmm…“

„Myslím, že můžeme jít dovnitř,“ detektiv se znovu usmál, vzal za kliku a otevřel dveře.

 

2. Alan Finger

V nemocničním pokoji bylo šero a ticho, do kterého jen tlumeně pípaly přístroje. Na lůžku ležela mladá žena, která byla napojena na přístrojích na podporu života.

U postele na židli seděl černovlasý mladík s modrýma očima. Upřeně hleděl na Sandru a držel její ruku ve své.

Najednou se otevřely dveře. Alan Finger vzhlédl od postele. Dovnitř se vhrnul inspektor Must a v patách za ním doktor Lea. Alan od nich odtrhl zrak a znovu se zadíval na Sandru.

„Ehm… pan Finger?“ zeptal se inspektor.

„Ano,“ zahuhlal Alan a otočil se k oběma pánům. Vzápětí však strhl pohled zpět na Sandru, protože na ruce ucítil jemný stisk. upřeně zíral na její ruku. A pak to ucítil znovu – opět ten jemný stisk. A dokonce to i spatřil: Sandra nepatrně pohnula prsty.

„Panebože!“ zašeptal. „Panebože! Ona se pohla!“

Lékař se nahnul k detektivovi:

„Říkal jsem vám to, že není ve stavu, kdybyste s ním mohl mluvit. Zdá se, že má i halucinace…“

„Nemyslím, že má halucinace…“ ucedil detektiv a postoupil několik kroků vpřed. „Já to taky viděl.“

Lea pokrčil rameny, přešel k oknu a zadíval se ven.

„Ehm… pane Fingere, mohl bych si s vámi promluvit?“ promluvil Must znovu na Alana.

„A… a o čem se mnou chcete mluvit? A kdo vlastně jste?“

„Ah, promiňte…“ zahrabal rukou v kapse a vytáhl odznak. „Inspektor Arnold Must!“

„Jestli jste se mě přišel vyptávat na to, co se stalo před třemi měsíci, tak můžete zase jít!“ upřeně se mu zadíval do očí.

„Pane Fingere…“

„Rozhodl jsem se na to vše zapomenout, takže mi laskavě dejte pokoj!“

„Pane Fingere, jestli nám neřeknete, co všechno se tehdy stalo, tak…“

„Už jsem vám jednou řekl, že ne!“

„Dobře,“ řekl klidným hlasem inspektor, „je to vaše rozhodnutí. No, snad nám pomůže Patricie Plunderová… Tak na shledanou!“ zamířil ke dveřím.

„Počkat!“ zvolal Alan. „Co jste to říkal?“

Detektiv Must se zarazil, po obličeji mu přelétl drobný úsměv, který vzápětí zmizel. S kamennou tváří se otočil k Alanovi.

„Říkal jsem, že je to vaše rozhodnutí.“

„Ne, to ne. Já myslel to o té Patricii Plunderové.“

„Ach tak! Ano, Patricie Plunderová… říkal jsem, že by nám mohla pomoci i ona, když vy odmítáte…“

„A jak to chcete udělat?“ uchechtl se Alan. „Budete pořádat spiritistickou seanci?“

„Myslím, že to nebude nutné.“

„Je přece mrtvá! Tak jak to chcete jinak udělat?“

„Obávám se, že není zvykem nazývat živé mrtvými…“

„Nebuďte směšný, pane inspektore!“

„A vy jste ji snad viděl umírat?“

„Ne, to ne, ale…“

„Jak tedy víte tak jistě, že je mrtvá?“

„No…“ zaváhal, „prostě to vím…“

Detektiv se uchechtl.

„Mýlíte se! Patricie Plunderová je živá!“

„To nemůže být pravda!“

„Věřte mi, je to pravda,“ přesvědčoval ho Must.

Alan jen nechápavě zavrtěl hlavou.

„Nemůžu tomu uvěřit… po tom všem, co se stalo… to není možné…“ mumlal.

Inspektor se jenom usmál a po chvíli pokračoval:

„Víte jistě, že se mnou nechcete mluvit?“

„Hmmm…“

„Jestli ho rozrušíte, tak…“ ozval se od okna doktor Lea, který pozoroval Alanovy rozpaky.

„Klid,“ přerušil ho Must a dál pokračoval k Alanovi: „Ještě než mi odpovíte, tak mám pro vás jeden návrh.“

„Návrh? Jaký návrh?“

„Umožním vám setkat se se slečnou Patricií Plunderovou… Určitě byste ji rád viděl, že ano?“

„Pokud je to pravda, že žije, tak ji samozřejmě rád uvidím.“

„Přijímáte tedy můj návrh?“

„Ano, přijímám,“ odpověděl Alan po chvilce váhání.

„Ale…“ ozval se znovu psychiatr.

Inspektor jen netrpělivě zamlaskal.

„Možná by bylo dobré, kdybychom si o tom promluvili někde jinde. Čmuchá tu totiž kolem jistá reportérka Julie Finová a myslím si, že nemáme zapotřebí, aby se z toho cokoliv dostalo na veřejnost… Co takhle váš pokoj?“

Než stačil Alan něco odpovědět, vložil se do toho Lea:

„Myslím, že vhodnější by byla moje kancelář.“

Inspektorovi bylo však jasné, že mu jde jen o to, aby si mohl vyslechnout úplně všechno.

„Dobrá, půjdeme,“ přikývl detektiv.

Všichni tři vyšli ze dveří a zamířili do Leaovy kanceláře. Po chvíli se opět ocitli v příjemně osvětlené chodbě před dveřmi vedoucími do Leaovy pracovny. Lea odemkl a všichni vešli dovnitř.

„Posaďte se!“ vyzval je lékař a zamknul.

Alan se zabořil do měkoučké bílé pohovky zatímco Must usedl na dřevěnou židli naproti a přehodil si nohy přes sebe. Lea znovu přistoupil k oknu, do kterého teď bičoval prudký déšť.

„Vypadá to na bouřku,“ sotva to dořekl celou místnost ozářilo jasné modrobílé světlo blesku a vzápětí se ozval dunivý zvuk hromu. Hned nato zablikala světla a místnost se ponořila na vteřinu do neproniknutelné tmy. Generátor však okamžitě zapnul náhradní zdroj světla. Místnost, která byla vybavená staromódním dřevěným nábytkem, v tuto chvíli na všechny přítomné působila až strašidelným dojmem.

„Zřejmě někde uhodilo do vedení…“ podotkl Lea a sesunul se do svého křesla za stolem, na kterém pořád stál hrnek s nedopitou a už vychladlou kávou, tak jak ho lékař odložil než ho Must vyrušil.

„Skvělá atmosféra pro náš příběh!“ nadhodil Must a uvelebil se na židli ještě pohodlněji. „Nechcete začít, pane Fingere?“

„A opravdu uvidím Pat?“ ujišťoval se ještě Alan.

„Udělám pro to maximum!“ odpověděl Must a usmál se.

To Alanovi stačilo. Chvíli bylo ticho, pak si povzdechl a začal:

 

 3. V muzeu

      Bylo ráno 3. srpna, úplně obyčejné ráno jako vždy. Vstal jsem, umyl se, oblékl, nasnídal a vyrazil do práce. Ten den mě a mé kolegy čekala opravdu namáhavá a těžká práce – restaurovali jsme totiž kostru Apatosaura.

      Dorazil jsem jako první a o pár minut později zbytek mých spolupracovníků. No, to bych lhal – jedna chyběla: Cheryl.

      Pustili jsme se do práce. Asi po půl hodině jsme uslyšeli ze vzdálených schodů kroky a za chvíli se zpoza rohu vynořila Cheryl.

      „No, to jdeš brzo!“ houkl Randy od práce, aniž se ohlédl.

      Cheryl na něj vrhla povýšenecký pohled a pak prohlásila:

      „Byla jsem u šéfa. Alane, máš tam okamžitě zajít! Chce s tebou mluvit!“

      „Ach bože, co zase chce?“ povzdechl jsem si a vydal se ke schodům a po nich nahoru. Když jsem došel až k jeho dveřím, zaklepal jsem.

      „Dále!“ ozvalo se zevnitř.

      Vzal jsem za kliku a otevřel.

      „Dobrý den. Ehm… Cheryl mi právě řekla, že se mnou chcete mluvit. Tak jsem tady.“

      Šéf jen zamručel a podíval se na mě. Z jeho výrazu jsem poznal, že jde o něco velmi důležitého. V mém tvrzení mě ještě víc ujistily papíry, které držel v rukou.

      „Zavolal jsem vás, protože mám pro vás a váš tým práci,“ řekl šéf a jeho pohled sjel na papíry, které svíral v ruce.

      „Ale mi máme práci. Restaurujeme přece kostru Apa…“

      „Na to zapomeňte. V poušti Gobi byly nalezeny kosti dinosaura. Myslím, že jde o…“ upřeně se zadíval do papírů a chvíli v nich hledal, „o Velociraptora. Tak jsem se rozhodl,“ řekl po chvíli, „že na vykopávky pošlu vás…“

      „Ale…“

      „…a několik lidí z vašeho týmu… Někde tu ten papír se jmény mám…“

      „Kdy odjíždíme?“ rezignoval jsem.

      „Pozítří,“ zamumla a dál se hrabal v zásuvkách svého stolu.

      „Cože? Už za dva dny?“ vyhrkl jsem. „Ale máme přece rozdělanou práci. Kdo ji za nás dokončí?“

      „Už jsem vám řekl, abyste to pustil z hlavy. Na tu práci už lidi mám,“ zavrčel.

      „A koho?“ zajímal jsem se.

      „Ty nové.“

      „Ty nové? Ale ti by klidně mohli jet místo nás!“

      „Právě ty tam poslat nechci. Je to moc důležitá a zodpovědná práce a jiné týmy tady momentálně nemám… Kde jen ten papír je? Vykopávky jim svěřit nemohu, ale restaurování kostry ano… á, tady je!“ zvolal a s bouchnutím šuplík zavřel.

      Chvíli bylo ticho.

      „Takže pojede: Randolf Report, Rupert Shark, Charles Clot, Sandra Delayová a Cheryl Dogová. A samozřejmě vy!“ dodal, když uviděl můj protažený obličej.

      „A Pat nejede?“

      „Jestli myslíte slečnu Plunderovou, tak ta nejede. Jistě chápete, že tu musím někoho nechat, aby dohlédl na restauraci a rozhodl jsem se pro slečnu Plunderovou. Máte snad nějaké námitky?“

      Rozhodl jsem se s ním nehádat.

      „Ne. Můžu jít?“

      „Jistě,“ odpověděl a zahleděl se zpět do papírů.

      Otočil jsem se a bouchl za sebou dveřmi. Rychle jsem seběhl ze schodů a zamířil ke svým kamarádům. Už zdáli jsem slyšel jejich hlasy:

      „Opatrně s tím! Ať se tomu nic nestane!“

      „Jojo, neboj se, Pat, je to v pořádku!“

      „Fajn, Randy,“ ozval se Patin smích.

      V tu chvíli jsem si vzpomněl, že na seznamu jmen to Patino chybělo. Bylo mi z toho smutno, ale nedalo se nic dělat. Šéf je totiž dost tvrdohlavý. Přišel jsem až k nim.

      „Tak co ti chtěl ten starej dědek?“

      „Ani se neptejte,“ rozmrzele jsem mávnul rukou.

      „No tak, už to vyklop!“ povzbuzoval mě Charlie.

      „Stejně to budu muset říct,“ povzdechl jsem si. „Šéf mi říkal, že nás posílá na vykopávky do Gobi.“

      „No to si snad děláš srandu, ne?“ ozval se nevěřícně Randy.

      „Ne, nedělám,“ zavrtěl jsem hlavou.

      „A kdo všechno jede?“ ptala se Sandra.

      „Ty, já, Randy, Sandra, Charlie, Cheryl a Rupert.“

      „Moment! A já ne?“ vpadla do toho udiveně Pat.

      Zavrtěl jsem hlavou.

      „Ty tu prý budeš dohlížel na ty nováčky, co dokončí tuhle práci.“

      „Jak dokončí tuhle práci? To už snad odjíždíme, nebo co?“ vyjela na mě Cheryl.

      „Jo, za dva dny…“

      „Cože?“ vyjekli všichni sborově.

      „Já za to nemůžu…“

      „Kdybys byl co k čemu, tak…!“ pustila se do mě Cheryl.

      „Díky, ale nejsem žádná děvka,“ odpověděl jsem.

      Podle toho jak se zatvářila, jsem poznal, že moji narážku pochopila. O Cheryl každý věděl, že má se šéfem poměr. Cheryl udělala krok dopředu a otevřela pusu, ale na slovo se nezmohla. Radši se uraženě otočila, zamířila ke schodům a naštvaně vydupala nahoru. Musel jsem si sednout.

      „Nic si z toho nedělej. Je to mrcha! Však ona už si to zařídí, aby nikam nemusela jezdit,“ řekla Pat a přisedla si ke mně.

      „Máš svatou pravdu!“ přitakal ji Rupert.

      „Jasně, za chvíli ji tady máme a uvidíte, že se bude vytahovat, že nikam nemusí,“ přidala se Sandra.

      „Stačí pár minut se šéfem,“ podotkl Randy.

      „Já bych řekl, že spíš jen pár vteřin. Na víc se asi nevzmůže,“ rozesmál se Charlie.

      Celá obrovská hala s nedohledným stropem se rozezněla smíchem. Vzali jsem tu cestu s humorem.

      „Jestli s námi pojede Cheryl, tak se nejspíš zblázním,“ zaznělo za mnou. Byl to Charlie. Řekl to tak vážně, že jsme se všichni přestali smát.

      „Mně je tak líto, že s vámi nejedu,“ rozesmutněla se Pat a dívala se přitom na Randyho.

      „Neboj, až se Cheryl vrátí od šéfa, tak je jisté, že pojedeš místo ní!“ řekl jsem.

      Jenom se na mě usmála a pak navrhla:

      „Už jsme promrhali dost času, do práce!“

 

4. Tajemné zuby

     Za dva dny už jsme všichni stáli na letišti s kufry. Vybavení měli přivést až další den brzo ráno. Jak se dalo čekat, Cheryl si to zařídila tak, že jela místo ní Pat. Pat z toho samozřejmě měla velkou radost, takže jako první seděla v letadle.

      Dorazili jsme až na místo, hodně odlehlé od civilizace. Prostě poušť. Ubytovali jsme se ve třech karavanech a hned večer jsme se pustili do práce. Šli jsme si obhlédnout terén.

      Vykopávky probíhaly na jedničku. Za týden už jsme měli odkrytou skoro celou lebku. Pracovali jsme už osmý den. Pat se rozhodla, že si vezme na starost zbytek lebky.

      „Alane, mohla bych dodělat tu lebku?“ zeptala se mě jednoho dne ráno a podala mi hrnek s kávou.

      „Jistě, proč bys nemohla?“ usmál jsem se na ni a vzal si hrnek.

      „Dík,“ usmála se a vyskočila ven ze dveří. Venku rychle sebrala všechno potřebné náčiní a jako první se pustila do práce.

      Asi za hodinu se pustil do práce i zbytek týmu. Panovalo úděsné vedro a nikomu se do práce moc nechtělo, ale Pat pracovala s chutí.

      „Neměla by sis vzít raději ochranné rukavice, Pat?“ zeptal se Randy a zamával jí párem rukavic před nosem.

      „Ne, dík, radši pracuju takhle,“ odmítla Pat a dál opatrně odhrnovala ze zubů kartáčkem jemný prach.

      „Myslím, že Randy má pravdu. Skutečně by sis je měla vzít,“ řekl svůj názor Rup. „Ty kosti nevypadají dost bezpečně.“

      „Hmmm,“ naklonila se nad lebku i Sandra. „Ty zuby fakt vypadají nějak divně… Opravdu ty rukavice nechceš?“

      „Ne, opravdu ne. Tohle je moc jemná práce, to bych asi s rukavicemi nezvládla…“ odmítla a dál odhrnovala prach.

      „Já souhlasím s Pat,“ přidal svůj názor i Charlie. „Tohle opravdu nejde dělat s rukavicemi… Ostatně,“ dodal a i s kladívkem, kterým doteď rozbíjel horninu v okolí předních končetin Velociraptora, se sklonil k Pat a prohlížel si lebku, „ty zuby opravdu vypadají nějak divně…“

      „Ukaž,“ vložil jsem se do toho i já, „s těmi zuby fakt není něco v pořádku… podívejte, jak jsou hladké a bílé…“

      „Jako by vůbec nebyly zkamenělé…“ ozval se znovu Randy, stáhl si rukavici a opratrně se jich dotkl. Vzápětí však ucukl. „Jsou na dotek jako u živého zvířete… to je zvláštní…“

      „Co myslíte, že to může být?“ dostala ze sebe Sandra, ale neodvážila se těch zubů dotknout.

      „Nemám tušení…“ zamumlal Rupert a zaprášenou rukou si otřel zpocené čelo.

      „Dnes je opravdu teplo, přímo vedro,“ podotkl jsem, když jsem si všiml jeho gesta. „Možná se nám to jenom zdálo… je to asi tím vedrem a sluncem… asi na něm trávíme moc času…“

      Ostatní souhlasně zamručeli, ale Pat zavrtěla hlavou:

      „Musíme přece pracovat… a pak, nemyslím si, že by to byla nějaká vidina způsobená sluncem… jsou tak skutečné…“ opatrně se dotkla neporušeného povrchu a potom odhrnula ještě trochu písku. Chvíli bylo ticho a pak…

      „Au!“

      Pat prudce odtrhla ruku a na písku se objevilo několik kapek krve. Vzápětí se z jejího prstu začala řinout jasně červená krev a v pramíncích stékala prachem.

      „Co se ti stalo?“ vrhl jsem se k ní.

      „Asi jsem se musela říznout…“ řekla a držela si ruku. Randy přiskočil a ovázal ji prst čistým bílým kapesníkem. Zdálo se, že rána pomalu přestává krvácet.

      „O co ses řízla? O kámen?“ ptal jsem se.

      „Ne, o kámen ne, ale asi o ten zub… jsou dost ostré…“ odpověděla a zadívala se na svůj prst. Kapesník už nebyl zářivě bílý, ale krvavě rudý. A na zem už zase začaly padat kapičky krve.

      „Dost to krvácí, Pat,“ řekl Rupert

      „Asi by sis to měla ošetřit,“ prohlásila Sandra.

      „To asi sama nezvládnu…“ vrhla na Randyho pohled.

      „Já ti pomůžu,“ vyhrkl Randy a přiskočil k ní, aby ji pomohl vstát. Pomohl ji na nohy a pomalu ji odváděl k jednomu z karavanů.

      Vyměnili jsme si mezi sebou nechápavé pohledy a znovu se zadívali na kosti. Zuby už nebyly zářivě bílé, krásně lesklé a hladké, nýbrž vypadaly jako kus kamene, hnědé a matně lesklé.

      „Asi se nám něco zdálo,“ pokrčil rameny Charlie a zadíval se na oblohu.

      „Asi bychom se měli dát zpátky do práce,“ navrhl jsem.

 

5. Útok

     Pat s Randym přišli asi až za půl hodiny. Pat měla prst zavázaný značnou vrstvou obvazů a náplastí. Oba měli ve tvářích zvláštní výraz a oba se smáli. No, spíš tajemně usmívali.

      „Dost to krvácelo,“ řekl Randy a pustil se znovu do práce. „Vůbec ta krev nešla zastavit.“

      „Ale jak je možné, že ses mohla takhle pořezat?“ nechápala Sandra.

      „Ten zub byl prostě hodně ostrý… ale co se s nimi stalo?“ podivila se Pat, když se znuvu podívala na zuby.

      „Asi se nám něco zdálo… to z toho slunce…“ zamumlal Charlie a dál horečně odhrnoval jemnou horninu z holení kosti dinosaura.

      Dál už jsme se o tom nebavili. Nemluvili jsme už vůbec o ničem, protože bylo úmorné vedro a nikomu se nechtělo nic říkat. S prací jsme skončili až za tmy.

      „Myslím, že bychom už měli končit,“ řekl jsem, otřel si rukou čelo a zadíval se na oblohu.

      Byla zářivě tmavě modrá a svítily na ní hvězdy. Přímo nad námi zářil obrovský kulatý úplněk.

      „Už na tu práci stejně není vidět…“ dodal jsem.

      V tu chvíli zvedli hlavy od práce i ostatní.

      „Hmm, ani jsem si nevšimnul, že už je tma…“ prohlásil Rupert a sbalil všechno svoje nářadí a vyrazil ke karavanu.

      „Hele, kam si myslíš, že jdeš?“ zvolala za ním Sandra. Nic mu však nevyčítala, nýbrž se smála.

      „Jdu si zabrat sprchu!“ zvolal s úsměvem od karavanu a vpadl dovnitř.

      My ostatní jsme se začali pomalu balit a vykročili k přívěsům. Všichni jsme se postupně vystřídali ve sprše a jak se dalo čekat na mě  vyšla řada jako na posledního. Když jsem vylezl ze sprchy, byla už večeře na stole a rozhovor v plném proudu.

      „Nevím, jak vás, ale mě už to tady moc nebaví… radši bych už byl doma,“ říkal právě Charlie.

      Vytřel jsem si cípem ručníku ucho a pak ho hodil do kouta na židli. Sedl jsem si ke stolu a pustil se do jídla.

      „Taky bych byla už radši doma,“ povzdechla si Sandra a nabodla si na vidličku kousek bramboru.

      „Já domů zase tolik nespěchám…“ prohlásila Pat a nenápadně se podívala na Randyho. Ten se na ní nepatrně usmál.

      „A co tvůj přítel Patrick?“ nadhodil Rupert.

      „Však on to beze mě chvíli vydrží…“ odpověděla a napila se, když položila sklenici zpět na stůl, dodala: „A já bez něj taky.“ Rozhlédla se kolem a usmála se. Přišlo mi, že vypadá nějak divně.

      Pak už jsme se nebavili. Po půl hodině Pat prohlásila, že si půjde lehnout a nenápadně přitom mrkla na Randyho. Zvedla se ze židle a zamířila ke dveřím. O pět minut později se zvedl i Randy a vytratil se s úplně stejným důvodem. Jen jsme se na sebe podívali, zapálili si cigarety a začali se znovu bavit.

      „Já bych to dhadivala na to, že  se Pat a Patrickem nejspíš rozejdou,“ řekla Sandra a oklepala si popel z cigarety do popelníku. Poté si cigaretu dala zpět do pusy, zhluboka do sebe vtáhla kouř, který o vteřinu později vyfoukla. „Podle toho, jak se teď…“ zarazila se a chvíli poslouchala. „Co to bylo? Slyšeli jste to?“

      Nechápavě jsme se na ni zadívali.

      „Já nic neslyšel,“ zavrtěl hlavou Rup.

      „Bylo to jako, když zavrčí nějaké obrovské zvíře…“ řekla pomalu a nervózně típla cigaretu. „Hodně obrovské zvíře… dravec…“ přistoupila k oknu, otevřela ho, vyhlédla ven, chvíli se rozhlížela a pak ho sklopila.

      „Nic nevidím, asi se mi to jenom zdálo…“ prohlásila a sedla si zpět na židli.         

      Sotva to udělala, zaplnil ticho, které v tu chvíli nastalo, hrozný, příšerný řev plný děsu a hrůzy. Trval sotva pár vteřin, pak utichl. Všichni zůstali v šoku sedět nehnutě na místě s vykulenýma očima . První se vzpamatoval Rupert.

      „Panebože! To byl Randy!“ vydal ze sebe přidušený výkřik a okamžitě se vyřítil ze dveří. Vzápětí se odněkud zvenčí ozval další přidušený výkřik, smíchaný se strašlivým řevem nějakého velkého zvířete. Snažili jsme se co nejrychleji dostat ze dveří. Měli jsme s tím trošku problémy, neboť každý se chtěl dostat ven jako první. Ale nakonec jsme se ven přece jen dostali.

      V měsíčním světle jsme uviděli Rupertovu strnulou postavu a několik metrů před ním se rýsovala silueta nějakého velkého zvířete. Stálo na zadních nohách a dlouhý vodorovný ocas mu trčel strnule nahoru, jak bylo skloněno na něčím tmavým a velkým. Tlamu to mělo otevřenou a v záři úplňku se matně leskly dvě řady ostrých špičatých zubů. Z obrovských drápů na předních nohách něco s pleskotem dopadalo do písku. Do zděšeného ticha se ozývalo jen ještěrovo slabé vrčení, pleskot krve na písek a mlaskavé zvuky obludy, jak si pochutnávala na čerstvém mase, které zrovna urvala od kosti.

      „Okamžitě někdo přineste baterku!“ sykl jsem.

      Ani nevím, kdo mi ji podal. Rychle jsem ji rozsvítil a jel světlem pomalu po písku směrem k ještěrovi, tak abych ho nevyplašil. Pruh světla se loudavě sunul po zemi. Jak se blížil k ještěrovi, postupně se prodlužoval. Nakonec dopadl na plazovu nohu a ozářil jeho ošklivý dráp srpovitého tvaru. Světlo se zlehka blížilo k jeho odporné smrduté tlamě. Nakonec spočinulo na jeho hlavě. V záři baterky se lesklo jeho oko.

      „Páni! Pravý živý Velociraptor!“ vydechl Charlie.

      Ještěr se uprostřed hodů zarazil. Pomalu zvedl hlavu a otočil na nás oko. Vteřinu jsme na sebe jen tak koukali. Pak ještěr otevřel tlamu a zařval tak děsivě, až nám z toho běhal mráz po zádech, vymrštil se do vzduchu a zmizel za nejbližším karavanem. Slyšeli jsme jen jeho dusavé kroky, které postupně utichaly.

 

6. V pasti  

     Všichni jsme byli v šoku, Rupert se pomalu přesunul k nám. Baterku jsem stále držel v ruce a svítil jí do země.

      „Ani nechci pomyslet na to, co tam žral,“ zašeptala vyděšeným hlasem Sandra.

      Zvedl jsem baterku a zamířil jí na místo, kde stál ještě před malým okamžikem Raptor. Světlo ozářilo hromadu něčeho červeného a lesklého, co nešlo blíže určit. Věděli jsme jen, že to je maso. Pomalu jsme se přiblížili k hromadě masa.

      „Panebože!“ zaskučela Sandra, když to spatřila, vrhla se ke mně a zabořila obličej do mé košile. Objal jsem ji jednou rukou a druhou jsem svítil na hromadu masa, ve které jsme již poznali Randyho.

      „Ježiši Kriste!“ zašeptal Charlie a nepřítomně zíral na tělo, ve kterém by málokdo poznal, že patřilo člověku.

      „Ale kde je Pat?“ vyhrkl náhle Rupert. „Snad ji to taky nedostalo?“

      Pustil jsem vzlykající Sandru a rozběhl se k přívěsu. Několika skoky jsem byl uvnitř. Rozsvítil jsem a naskytla se mi hrozná podívaná. Všechno bylo rozházené a rozbité, stěny byly podrápané a na některých místech byly krvavé cákance. Nemohl jsem se na to dívat a tak jsem radši vyšel ven.

      Sandra teď byla přitisknuta k Charliemu. Když mě viděla, zvedla hlavu a tázavě se na mě podívala.

      „Nikdo tam není, ale podle toho, co jsem viděl, byla ta potvora i uvnitř… Určitě ji to dostalo taky… Nechci na to ani pomyslet.“

      Sandra se rozzvlykala ještě víc.

      „Myslím, že bychom měli udělat něco s tím… s tím tělem…“ navrhl Rupert, „aby se ta potvora ještě nevrátila…“

      Zakýval jsem hlavou.

      „Asi bys měl Sandru odvést dovnitř… ale nenechávej ji samotnou, kdyby se to ještě vrátilo…“ řekl jsem.

      Zatímco Charlie odváděl Sandru, Rupert a já jsme popadli to, co zbylo z Randyho a opatrně to odnesli do zničeného karavanu.

      Když jsme se vrátili k Sandře a Charliemu, našli jsme je sedět za stolem. Sandra byla hrozně bledá  a vykulenýma zarudlýma očima nepřítomně zírala někam do zdi. Charlie do sebe zrovna vyklopil druhého panáka. Sesunuli jsme se vedle nich.

      „Asi by měl někdo zavolat na policii nebo něco podobného…“ zamumlal Rupert a taky si nalil panáka.

      „Já to zařídím,“ řekl jsem.

      Rupert se nahnul k lince a sebral z ní svůj mobil. Vzal jsem si ho od něj a pokoušel se trochu uklidnit. Všichni se na mě dívali. Uchopil jsem telefon pevněji a začal vytáčet číslo.

      „Zvoní?“ hlesl Charlie, když jsem si telefon přitiskl k uchu.

      Zakýval jsem hlavou.

      „Nikdo to nebere…“ znervózněl jsem, když to už delší dobu vyzvánělo. „To je v… No, haló, haló!“ ožil jsem, když se v telefonu ozval znuděný hlas.

      „No, prosím, co si přejete?“ ozvalo se.

      „Prosím vás! Musíte nám pomoct! Došlo tady k napadení… jeden z nás je mrtvý a druhý…“

      „K jakému napadení?“ nenechal mě policista na druhém konci telefonu domluvit. „A kdo vás napadl? A kde se nacházíte?“

      „Jsme v poušti Gobi…“

      „V poušti, jo?“ uchechtl se policista. „To vám tak budu věřit! Je mi líto, ale…“

      „Ne, ne! Počkejte!“ zaryčel jsem do telefonu. „Musíte mi věřit! Můžu vám to odpřísáhnout!“

      Začal jsem už trošku panikařit. Policista se odmlčel.

      „Musíte nás odtud dostat!“

      „A jak byste chtěli odvést? První třídou?“

      V tu chvíli došla Rupertovi trpělivost. Vytrhl mi telefon z ruky a zařval do něj:

      „Prostě nás odtud dostaňte! Jasný? Ne, neuklidním se! Koukejte nás odtud dostat! Je mi jedno, kdo a jak to udělá! Heleďte, napadl nás tady tady obrovský dinosaurus! Jeden z ná…“

      V tu chvíli se ozval ze sluchátka hurónský smích, který byl tak hlasitý, že jsme ho všichni jasně slyšeli.

      „Jo, jasně! Moment, je tu Červená karkulka a říká, že ji vlk ukradl košíček!“

      „Ten parchant to položil!“ zanadával Rupert a odhodil telefon na stůl.

      „Jak… jak se odtud teď dostaneme?“ zaskučela Sandra a pro změnu se na alkohol vrhla sama. „Pokusíme se odjet?“

      „To nemůžeme!“ namítl jsem. „Je tu přece ještě někde Pat – jestli ještě žije – nemůžeme ji tu přece nechat! A pak jak bychom to asi všechno vysvětlili?“

      „Asi máš pravdu,“ povzdechla Sandra.

      „Nikdo už celou noc nespal. Někde jsme našli dvě svíčky a zapálili je za Randyho a možná i za Pat. Všichni jsme seděli na židlích a zoufale zírali do zdi a do plamenů svíček. Byli jsme z toho tak v šoku, že jsme se nedokázali ani pohnout ze židlí. Byla to jedna z nejhorších nocí, jaké jsem kdy zažil… pořád jsem to měl před očima… Pat zmizela a Randy byl… byl… mrtvý…

 

 

 

7. Reportérka 

       „Ne, ne! Promiňte, ale já už dál nemůžu…“ zaštkal Alan a složil hlavu do dlaní.

      Lea šlehl po inspektorovi zlostným pohledem, přešel k zasklené skříni, otevřel ji a vytáhl z ní malou skleněnou lahvičku.

      „Vidíte co jste udělal?“ obořil se na inspektora. „Že já vám to vůbec dovolil! Podívejte jak se rozrušil! V jeho stavu to pro něj není moc dobré!“

      „Budete se prostě muset naučit ovládat vaši zvědavost…“ odpověděl klidně Must a jeho pohled sjel na černé desky na stole, „…a lásku k tomuto případu…“

      Lékař na něj vrhl ještě jeden zlostný pohled, ale neodpověděl. Místo toho se otočil k Alanovi. Otevřel lahvičku a vyklepal z ní na dlaň dva malé kulaté bílé prášky.

      „Nate, vemte si je,“ strčil mu ruku s prášky pod nos. Ten si je neochotně vzal, strčil je do pusy a spolkl.

      „Co jste mu to dal?“ ozval se ze židle inspektorův hlas.

      „Jen prášky na uklidnění…“ odpověděl nakvašeně lékař. „Myslím, že by si pan Finger měl jít radši lehnout…“

      „Jistě, nic proti tomu nemám,“ řekl inspektor a zvedl se ze židle.

      V tu chvíli se ozvalo hlasité blik a světla se opět rozsvítila.    

      „Zdá se, že konečně zapli proud,“ zamumlal doktor a pomáhal Alanovi vstát z gauče.

      Všichni se hnuli ke dveřím. Lea ještě vrhl jeden pohled z okna. Venku se už úplně setmělo. A zdálo se, že bouřka už je pryč. Oknem k nim doléhalo jen skučení větru.

      Must prudce otevřel dveře. Vzápětí se ozval slabý ženský výkřik. Inspektor se okamžitě podíval za dveře. Vrávorala za nimi jakási zdravotní sestra a jen tak tak, že stačila schovat notes s tužkou za záda a druhou rukou si zakrýt obličej.

      „Neuhodil jsem vás? Neteče vám krev?“ zvolal starostlivým hlasem inspektor.

      „Ne, to je dobré… jen jsem se lekla… vážně to nic není…“ zahuhlala a ruku si přitiskla ještě blíž k obličeji.

      Must se usmál a zakýval hlavou.

      „Omlouvám se vám!“

      „To je v pořádku.“

      Všichni tři vyšli ze dveří a zamířili chodbou pryč.

      „Sakra, to by mi ještě scházelo! Aby mě poznali!“ zahuhlala nakvašeně a odkryla si ruku z obličeje. „Ještě že jsem se převlékla… ale už se zase asi převléknu zpátky do civilu… ale napřed…“

      Opatrně se vydala chodbou, kterou zmizeli Must, Lea a Finger. Netrvalo dlouho a našla je. Inspektor s lékařem zrovna procházeli dlouhou chodbou. Reportérka je pomalu sledovala.

      „Vy vážně věříte těm blábolům, co jste právě slyšel?“ říkal právě Lea Mustovi.

      „Jistěže tomu věřím!“ odpověděl inspektor a na lékaře se přitom nezadíval.

      „Ale prosím vás! Takové řeči, že je napadl nějaký dinosaurus! Vždyť je to nesmysl!“

      „Obávám se, že vám budu muset sdělit, že to není nesmysl… Máme pro to důkazy! Živý důkaz, který potvrzuje to, co vám pan Finger říkal.“

      „Nechápu,“ zavrtěl hlavou lékař.

      „Mohu vám to ukázat! Teď hned! Máte čas?“

      „No, asi za dvacet minut budu mít volno…“

      „Výborně!“ pochvaloval si Must a zamnul si ruce. „Pojedeme mým autem. Ale musím vás varovat, že je to přísně tajné!“

      Lékař se zadíval kamsi do dáli.

      „Musíte si být naprosto jistý, že vám nic nikde – třeba náhodou – neuklouzne!“

      Lékař potěšeně zakýval hlavou. Zvědavost mu nakonec nedala.

      „Tak za dvacet minut,“ řekl nadšeně.

      Julii Finové se samou radostí zaleskly oči.

 

8. Velociraptor   

     Julie Finová okamžitě vystřelila z nemocnice a zamířila na parkoviště ke svému autu. Rychle do něj nasedla a s bouchnutím za sebou zavřela dveře. Začala po kapsách zdravotní uniformy hledat klíčky. Pak se ale zarazila, neboť si vzpomněla, že zapomněla udělat něco velmi důležitého. Vyklopila dvířka na přístrojové desce a rychle z nich vytáhla mobilní telefon. Okamžitě na něm vytočila číslo a zatímco telefon vyzváněl, nervózně a netrpělivě poklepávala prsty do volantu.

      „No, prosím,“ ozvalo se ospale ve sluchátku.

      „Wille, okamžitě přijeď k nemocnici!“

      „Panebože, co zase je, Julie?“ zívl Will do telefonu.

      „Nutně tě tady potřebuju! Mám úžasnou reportáž!“

      „A nepočká to do rána? Zrovna jsem usnul…“

      „Žádný do rána!“ zahřměla Julie do telefonu. „Prostě zvedni ten svůj líný zadek z gauče, popadni fotoaparát a ať už jsi tady! Máš na to deset minut!“

      „Ale…“

      „Žádné ale! Máš na to deset minut! A koukej ať jsi tady včas! Nebo máš padáka!“ zaklapla mobil a hodila ho zpátky.

      Poté se převlékla z uniformy do svého vlastního oblečení, nastartovala auto a zaparkovala ho před bránou nemocnice.

      Za pár minut se vyřítilo zpoza rohu budovy modré auto a zastavilo těsně před Juliiným. Dveře se otevřely a z auta vystoupil vysoký muž s fotoaparátem v ruce. Zabouchl dveře a zamířil k Julii, která mu mezitím otevřela. S žuchnutím dosedl na sedadlo, které bylo potažené semiškovou látkou, a s rachotem zavřel. Oddechl si a utřel si kapesníkem čelo a pak se do něj vysmrkal.

      „Tak co máš za senzační reportáž, že to nemohlo počkat do rána?“ houkl na Julii a cpal si kapesník do kapsy.

      „To uvidíš! A teď na to není čas,“ odbyla ho Julie a dál pozorně vyhlížela z okna. „Radši dávaj pozor, až půjdou takový dva chlápci…“

      Netrvalo to ani deset minut a z brány vyšli dva muži: lékař Scott Lea a inspektor Arnold Must. Nasedli do inspektorova vozidla a za chvíli už bylo slyšet zvuk zapnutého motoru. Světla se rozsvítila a vůz se dal s mírným škubnutím do pohybu.

      „Jedeme,“ zašeptala Julie a nastartovala. Natočila auto stejným směrem jako lékař s detektivem a vyrazila za nimi.

      Cesta trvala skoro hodinu. Z rušného města se dostali až na opuštěnou ulici uprostřed lesa. Když vyjeli z hustého, tmavého a téměř strašidelného lesa, spatřili před sebou obrovskou budovu, celou obehnanou ostnatým drátem.

      Inspektorovo auto zastavilo těsně před vraty. Chvíli nehnutě stálo a pak se vrata začala otevírat a vozidlo zmizelo ve tmě. Oba pánové vystoupili.

      „Tak jsme tady,“ prohlásil Must, zabouchl dveře od auta a zahleděl se na oblohu. „Máte štěstí, že se ty mraky rozehnaly a že se ukázal měsíc. Je opravdu krásný úplněk…“

      Vtom k nim odněkud zdáli zazněl příšerný, děsivý řev, že z něho Leaovi málem vstaly vlasy hrůzou.

      „Co-co to bylo?“ zeptal se rozechvělým hlasem a s vykulenýma očima se rozhlížel kolem, jako by každou chvíli čekal, že na něj něco vyskočí.

      „To, co vám chci ukázat!“ řekl klidně detektiv. „Pojďte se mnou, tudy! Nemusíte si dělat starosti, mám to povolené. Ale ještě jednou vás musím upozornit, že je to tajné. Můžeme?“

      Lea přikývl.

      Šli asi dvacet metrů, než zahli za roh. A tam to lékař spatřil. Obrovská železná klec, ve které pobíhalo sem a tam nějaké obrovské zvíře. Mezi dusavými kroky bylo možné zaslechnout slabé vrčení obludy.

      Přistoupili blíže ke kleci. Lea němě zíral na zvíře. Pohledem jezdil od dlouhého strnulého ocasu přes obrovský srpovitý dráp na noze a drápy na rukou, až k plazovým ostrým špičatým zubům v rudé tlamě.

      „Co tohle má znamenat?“ vykoktal ze sebe.

      „To je dinosaurus. Myslím, že jde o… hmm,“ inspektor se zadíval do papírů, které držel v ruce, „…o Velociraptora. Je to ten samý, o kterém mluvil pan Finger.“

      „To je skutečně živý tvor? Opravdu je to živé?“ Lea dál poulil oči na ještěra, který právě pronikavě zařval.

      Inspektor zakýval hlavou.

      „To není možné… to není možné…“ mumlal psychiatr a nespustil ze zvířete oči. „A kde se tady vzal?“

            „Podařilo se ho odchytit v poušti Gobi…“

      Leaovi se honila hlavou taková spousta otázek, že ani nevěděl, na co se má zeptat dříve.

      „Odchytit?“ vypadlo z něj nakonec. „Jak?“

      „Bylo to velmi složité a náročné, protože poušť je velká a rozlehlá, ale jak vidíte, tak se to nakonec podařilo. Využilo se toho, že v poušti nežijí tak velcí tvorové, aby se mohl tento dinosaurus,“ ukázal na pobíhající zvíře, „dostatečně nasytit…“

     „Jak jste to tedy udělali?“ zeptal se Lea, který zrovna v tu chvíli nebyl s to přemýšlet.

      „Jednoduše,“ opáčil detektiv. „Jistý člověk dostal úžasný nápad. A to nastražit past. Jednoduchou železnou klec s nějakým velkým kusem masa, které by Raptora přilákalo jen co by dostal trochu hlad. Bylo přitom velmi důležité, aby maso bylo hodně cítit. Pach čerstcé krve přiláká každé zvíře, to je známá věc.“

      „Hmm, máte pravdu, ale stejně nechápu,jak jste věděli, kam máte tu návnadu umístit.“

      „To je velmi jednoduché. Umístila se poblíž místa výkopů. Předpokládali jsme totiž, že se zvíře nebude příliš vzdalovat od místa svého posledního pobytu. Vycházeli jsme z toho, že se bude zdržovat v oblasti, o které si myslí, že v ní je dost potravy,“ při těchto slovech se lékař zachvěl, „a tak jsme doufali, že se v ní nějaký čas zdrží, něž se dozví o svém omylu. A proto se muselo jednat rychle. Okamžitě na to místo byla dopravena klec a do té byla vložena půlka zabité krávy. Všichni jsme se museli mít na pozoru, aby si nás nesplet s návnadou a taky jsme museli dávat pozor na sebemenší hluk, abychom ho nevyplašili. Čekali jsme hodně dlouho, pořád se nechtěl chytit, ale nakonec se zadařilo, jak vidíte zde. Dostal hlad a tak nejspíše zapomněl na podezření, která choval a vlezl do klece.

      „Ale jak vás napadlo, že pan Finger mluví pravdu?“

      „No, stačilo se podívat na tělo Randolfa Reporta a ostatních zúčastněných.“

      „Ostatních?“

      „Všechno se dozvíte, ale teď mě nechte domluvit… My jsme Alanu Fingerovi tu jeho historku o dinosaurovi moc nevěřili, ale věděli jsme, že to muselo udělat nějaké obrovské zvíře, ale nevěděli jsme které. Byl to proto pro nás dost velký šok, když jsme viděli, co se potuluje kolem a co se chytilo. Nechtěli jsme tomu věřit, ale museli jsme,“ dokončil a zadíval se na klec.

      „Ale jak je možné, že ten plaz přežil až do našich časů?“

      „To my také nevíme… je to zkrátka záhada,“ řekl Must a pokrčil rameny.

      Zavládlo ticho. Lea upřeně pozoroval kllec s pobíhajícím Raptorem a nevěřícně si něco mumlal.

      „Potřeboval bych ještě jednou mluvit s Alanem Fingerem,“ ozval se po chvíli inspektor.

      Lea se zatvářil rozpačitě. Nevěděl, jestli má říct ano nebo ne. Ale zvědavost nakonec zvítězila.

      „Jistě, proč ne?“ řekl.

      „Výborně!“ usmál se Must.

 

9. Fotografie

     Julie zaparkovala těsně u lesa za křovím, aby její auto nemohl nikdo vidět. Will si ještě zkontroloval, jestli má svůj fotoaparát a pak se vyplížil za Julií.

      „Někde v tom plotě musíme najít nějakou díru nebo něco podbného…“ zašeptala Julie a pomalu obcházela kolem plotu. Ušla asi už čtyřicet metrů, když najednou prudce zamávala na Willa, který byl v patách za ní, a zašeptala: „Mám to! Je to dost velký otvor, abychom jím mohli projít!“

      Opatrně roztáhla prsty pletivo a pokusila se zvětšeným otvorem protáhnout.

       „Dělej! Pojď!“ zvolala šeptem na Willa, když už byla na druhé straně plotu.

      Will trochu váhal, neboť Julie byla nejméně o polovinu hubenější než on.

      „No tak, dělej! Nezdržuj! Nebo z toho nebudeme nic mít!“ pobízela ho Julie netrpělivým hlasem a nervózně se rozhlížela kolem.

      Will se odhodlal vlézt do díry. S námahou se prosoukal dovnitř. Pomalu se plížili podél zdi. Dostali se až za roh, když k nim dolehlo strašlivé zavrčení.

      „Co-co to bylo?“ zesinal Will, ale Julie ho odbyla netrpělivým gestem ruky.

      „Pst!“ zasykla.

      Pomalu se vynořili zpoza rohu. Asi deset metrů od nich stál Lea s Mustem a o něčem debatovali. A pak to uviděli: obrovská klec s plazem velkým jako člověk. Oba oněmeli úžasem.

      „Co má tohle znamenat?“ vykoktal ze sebe Will.

      Julie do něj šťouchla loktem a zasykla:

      „Buď zticha a radši foť! No tak, dělej! Foť!“

      V tu chvíli se Will vzpamatoval. Rychle vytáhl fotoaparát a několikrát se ozvalo cvaknutí tlačítka.

      „A teď rychle padáme,“ šeptla Julie, když Will schoval foťák do kapsy. Sama si ještě prohlédla svůj zápis v notesu, po kterém jí celou dobu kmitala ruka s tužkou, a hodila ho do tašky, kterou měla přehozenou přes rameno.

      Rychle zamířili zpátky k díře v plotě, prolezli jí, nasedli do auta a odjeli zpět do města.

      Druhý den ráno vtrhla Julie do kanceláře svého šéfa.

      „Mám naprostou senzaci!“ vyhrkla, když rozrazila dveře a hodila mu na stůl obálku s fotkami.

      Redaktor se na ni překvapeně podíval a pomalu sebral obálku ze stolu. Otevřel ji a zalovil rukou vevnitř. Vytáhl z ní několik fotek. Když se na ně podíval, strnul.

      „Kde jste k tomu přišla, slečno Finová?“ otázal se udiveně a pohlédl na Julii.

      „Nafotili jsme je s Willem včera večer a zbytek noci jsme je vyvolávali. Už vidím ten titulek…“ zasnila se.

      „Ale jak je to možné?“

      „Vysvětlím vám to?“ odpověděla a dala se do vyprávění.

      „Výborně, slečno Finová,“ řekl spokojeně a opřel se o křeslo, když skončila. „A chtělo by to ještě článek.. nemohu otisknout pouze fotky.“

      „Ten bude, nebojte se!“ zasmála se mazaným smíchem. „Dnes večer jdu ještě do nemocnice!“

 

10. Další útok 

     Celou noc jsme proseděli na židlích a koukali do zdi. Málem jsme ani nevnímali, že už se rozednilo. Báli jsme se opustit karavan. Co kdyby se ta obluda ještě potulovala kolem?

      Byli jsme celý den zavření v karavanu a nevěděli, jak (a jestli vůbec) se odtud dostaneme. Nálada byla pod psa. Rupert nervózně poklepával prsty o desku stolu, Charlie chodil od stolu ke dveřím a Sandra nepřítomně koukala z okna.

      Nastal večer. Na obloze opět zářil obrovský měsíc v úplňku. Najednou jsme zaslechly duté rány, jako když někdo mlátí do plechu. A vzápětí se ozvalo podrážděné zavrčení.

      „Slyšíte? Je tady!“ zašeptal Charlie a zastavil se.

      Nastražili jsme uši.

      „Dobývá se do karavanu… asi chce… asi cítí Randyho…“ špitla Sandra a nervózně se zadívala z okna.

      „Měli bychom zhasnout, aby ho světlo nepřilákalo…“ navrhl Rupert.

      „Já ho vyřídím! Už dostal Pat a Randyho, nedopustím, aby dostal i vás!“ řekl charlie a zadíval se na Sandru.

      „Ale jak to chceš uděl…“ namítl jsem, ale vzápětí jsem zmlkl, neboť jsem viděl, jak něco vytahuje ze zásuvky v lince.

      „Ty tady máš zbraň?“ vykulil oči Rupert. „Neřekls nám o tom!“

      „Nechtěl jsem vám to říkat, protože vím, že by se vám to nelíbilo…“

      „No to teda nelíbilo,“ zabručel Rup.

      „Ale na co ji tu máš?“ ozval jsem se.

      „Jen tak, pro jistotu.“

      Vtom se ozvalo odporné zavrčení. Charlie strnul, hrábl do zásuvky a vytáhl z ní hrst nábojů. Rychle je nacpal do pistole a ještě rychleji vystřelil z karavanu ven.

      „On se snad zbláznil!“ vykoktal ze sebe Rupert.

      Zvenčí se ozvalo několik výstřelů a zuřivý řev Raptora.

      „On se opravdu zbláznil!“ zaskučela Sandra a vrhla se ke dveřím. Rupert ji prudce chytil za ruku a prudce jí mrštil zpátky na židli.

      „Ty nikam nepůjdeš!“ přikázal a ukázal na ni prstem.

      „Ale…!“

      „Rupert má pravdu, Sandro!“ řekl jsem. „Není to bezpečné! Mohlo by se ti něco stát!“

      Rupert skočil ke dveřím a otevřel je. V tu chvíli k námdolehl příšerný řev.

      „Charlie!“ zaječela Sandra a vrhla se k východu. Museli jsme se málem poprat, abychom ji udrželi vevnitř.

      „Ty zůstaneš tady,“ zdůraznil jsem a vyběhl za Rupertem ven a zabouchl dveře.

      Zůstali jsme stát několik metrů od Charlieho, který ležel na zemi kousek od své zbraně.

      „Je mrtvý?“ zeptal šeptem Rupert.

      „Já nevím…“

      Najednou jsme zpozorovali, jak Charlie trochu pohnul nohou.

      „Ještě žije!“ šeptl Rup. „Musíme mu pomoct!“

      Rychle jsem popadl kus rovného dřeva, které jsme používali při vykopávkách, a rychle se rozběhl za Rupertem.

      „Na! Ochutnej tohle!“ zařval jsem a praštil ještěra prknem přes čumák. To odvedlo jeho pozornost od Charlieho, takže ho Rupert mohl popadnout za ruce a odtáhnout pryč. Praštil jsem ho přes čumák ještě jednou. Ještěr zařval, ale už si mě nevšímal, protože v tu chvíli spatřil Ruperta, jak odtahuje jeho kořist Charlieho. Nesnesl pomyšlení, že ho chce někdo připravit o jeho úlovek. Jedním skokem byl u Ruperta. Ohnal se po něm tlapou s ostrými drápy a zasáhl ho přímo do tváře. Rup vyjekl a na zasaženém místě se objevily dlouhé krvavé škrábance. Obluda sekla ještě jednou a Rupert se sesunul k zemi a zůstal nehybně ležet. Ještěr se znovu pustil do Charlieho. Ostrými špičatými zuby se do něj zakousl a vyrval kus masa.

      Přiskočil jsem k němu, sebral všechnu sílu a znovu jsem mu ji vyťal přes čumák. Sekl po mně ostrými drápy. Stačil jsem ještě včas uskočit, takže drápy rozpáraly jenom moji košili, kterou jsem měl na sobě. Obluda zlostně zavrčela, ale už si mě nevšímala. Otočila se zase zpátky k Charliemu a vytrhla další kus masa.

      „Nedovolím ti, abys nás tady všechny pozabíjel!“ zařval jsem. „Sháněj si žrádlo jinde! Na!“ znovu jsem se rozpřáhl a vypálil mu po tlamě takovou ránu, že…

       Ozvalo se hlasité rupnutí a já rázem držel v ruce sotva polovinu své dřívější zbraně. Druhá se válela na zemi v prachu, do kterého skapávala krev z ještěrova rozbitého čumáku.

      Plazovi při té ráně vypadlo maso z huby a s ošklivým plesknutím dopadlo na zem. Obluda se zarazila. Pomalu otočila hlavu a hleděla mi přímo do očí. To, co se pak stalo, se odehrálo doslova v jedné vteřině. Raptor se přikrčil a chystal se do skoku. Najednou odněkud za mnou vytrysklo prudké bílé světlo. I když mi nesvítilo přímo do obličeje, skoro mě oslepilo. Několikrát jsem zamrkal a z očí mi vytryskly slzy. Za malý okamžik jsem se rozkoukal. Přímo před sebou jsem spatřil rozzuřený ještěrův výraz a krvácející ránu pod jeho levým okem, kam jsem ho zasáhl dřevem.

      Jeho oči se leskly ve světle baterky. Zdálo se, že zvíře prudký nápor světla nejspíše na chvíli oslepilo. Mrskl ocasem, pronikavě zařval a jedním skokem byl pryč. Ve světle baterky jsem ještě viděl, jak několika skoky mizí ve tmě.

 

11. Úprk

     Otočil jsem se. Asi deset metrů ode mě stála Sandra a v rukou držela svítilnu, kterou mi prudce svítila do obličeje. Musel jsem si rukou zastínit oči a druhou jí naznačovat, aby ztlumila světlo.

      Když to udělala, přiběhla ke mně. Hned však vyjekla a otočila se. Viděl jsem, jak si stírá slzy. Pak se obrátila, vrhla se k Charliemu a položila si jeho hlavu do klína. Hladila ho po zakrvácených vlasech a brečela.

      „Tomu už nepomůžeme,“ řekl jsem a pomohl ji vstát, „ale možná ještě můžeme pomoct Rupertovi.“

      Vrhli jsme se k němu.

      „Ruperte!“ lehce jsem jím zatřásl. Ani se nehnul. „Ruperte?“

      „Co je mu?“

      „Ruperte?“ chytil jsem ho za ramena a posadil ho. Hlava se mu klinkala ze strany na stranu. Slabě jsem ho poplácal po tváři. Nic, ani se nehnul.

      „Není mrtvý, že ne?“ zeptala se roztřeseným hlasem Sandra a přiklekla si ke mně.

      „Doufám, že ne… nejspíš bude jenom v bezvědomí…“ uklidňoval jsem Sandru i sebe. „Ruperte?“ zase jsem jím slabě zatřásl. Nic. Rychle jsem hrábl po jeho zápěstí, abych nahmatal jeho tep. Nic jsem však necítil. „Nic necítím!“

      „To není možné! Nemůže být přece mrtvý!“ zaskučela Sandra a odstrčila mě stranou. Sáhla mu na zakrvácený krk. Když to udělala, tak se mu hlava bezvládně svezla na pravé rameno. „Já… já myslím, že… že má zlomený vaz…“ vyjekla, ustoupila stranou a chvíli zírala s vykulenýma očima na Ruperta. Pak se zadívala do tmy.

      „Taky jsi to slyšel?“ zašeptala.

      V tu chvíli jsem zvedl hlavu od země i já a pozorně se zadíval do tmy. Chvíli jsem soustředěně civěl před sebe, ale nic jsem neviděl. Přivřel jsem pozorněji oči a pak jsem to uviděl. V záři měsíce se zalesklo ještěrovo oko.

      „Je zpátky!“ zašeptal jsem.

      Sandra vedle mě neklidně přešlapovala.

      „Pomalu postupuj ke karavanu,“ šeptl jsem na ni.

      Zakývala hlavou a začali jsme pomalu couvat. Ušli jsme asi dva metry, když Raptor zavrčel a pak už jsme slyšeli jen dusot jeho nohou.

      „Utíkej!“ zařval jsem na Sandru. „Utíkej!“

      Ale Sandra místo toho, aby se rozeběhla, ztuhla a zůstala nehnutě stát na místě.

      „Panebože! Sandro, dělej!“ řval jsem a prudce ji chytil za ruku. Podařilo se mi s ní pohnout. Prudce sebou škubla a baterka se s bouchnutím rozbila o zem. Zablikala a zhasla.

      Ucítil jsem na rameni obludin smradlavý dech a rychle jsem uskočil stranou, abych unikl jejím špičatým zubům. Najednou jsem uslyšel Sandřino heknutí. Válela se v prachu na zemi. Neuvědomil jsem si, že ji stále držím za ruku a jak jsem uskočil, strhl jsem ji na zem. Sehl jsem se, abych ji pomohl na nohy. Uslyšel jsem další cvaknutí čelistí a sotva jsem stačil uhnout Raptorovým ostrým drápům.

      Sandra se rychle vyškrábala na nohy a okamžitě jsme se rozeběhli ke karavanu. Raptor vyrazil tryskem za námi. U přívěsu jsem tak prudce zabrzdil, že jsem málem urazil dveře, které byly otevřené. Napřed jsem pustil Sandru a já tam vpadl hned za ní a prudce jsem přibouchl dveře, těsně obludě před nosem. 

      Jak plaz narazil čumákem do plechu, otřáslo to celým přívěsem. Sandra se krčila pod oknem a celá se klepala strachy a hrůzou.

      „Myslíš, že se odtud vůbec ještě někdy dostaneme?“ zašeptala a odkryla si ruce z očí.

      „Určitě ano,“ pokusil jsem se ji utěšit, i když jsem tomu sám moc nevěřil.

      Dinosaurus se ještě několikrát pokusil prorazit stěnu přívěsu, ale nepodařilo se mu to. Udivila mě jeho velká trpělivost, se kterou obcházel kolem karavanu. Do hlubokého ticha zaznívalo jen jeho tlumené vrčení.

 

12. Záchrana?

      „Někde tu přece musí být…“ vztekal  jsem se a obracel celý přívěs vzhůru nohama. Sandra stále seděla pod oknem a tupě zírala před sebe. Neměl jsem ji to za zlé. Po tom, co jsme v posledních dvou dnech prožili… Nakonec jsem se vítězoslavně vyhrabal zpod kovové skříňky. V ruce jsem třímal Rupertův mobil. Sandře se zaleskly oči v naději, že je vyhráno. Pozvedla hlavu.

      V tu chvíli se přívěs znovu nečekaně otřásl pod dalším útokem ještěra.

      „Proboha, rychle volej!“ zaskučela Sandra a pro jistotu si trochu odsedla od okna.

      Začal jsem vytáčet číslo. Telefon chvíli vyzváněl. Když to delší dobu nikdo nebral, žačal jsem už být trochu nervózní.

      „Co se děje?“ vysoukala ze sebe Sandra.

      „Nikdo to nebere…“ řekl jsem nervózně a položil to. „Zkusím to ještě jednou,“ začal jsem znovu vytáčet číslo.

      Telefon opět chvíli vyzváněl. Už jsem to chtěl vzdát, když…

      „Policie! Prosím?“ ozvalo se ze sluchátka.

      „Haló?“ zařval jsem do telefonu.

      „To jste zase vy?“ ozvalo se poněkud líně a znuděně. Poznal jsem z toho, že mluvím se stejným policistou jako včera.

      „Už vás zase napadá nějaké zvíře z pravěku?“ pokračoval.

      Nevěděl jsem, co mám odpovědět.

      „No… prostě nás odsud dostaňte! Jasný?“

      „Bla bla bla… heleďte se, nejsem zvědavý na nějaké srandičky! Jestli s tím okamžitě nepřestanete, tak si na vás došlápneme, taky jasný?“

      „Ale tohle není žádný vtip! Zbyli jsme už jenom dva! Čtyři z nás jsou mrtví! Prostě nás odsud dostaňte!“

      „Aby bylo jasno, už jsem vám jednou řekl, že nejsem na takové sran…“

      „Ááá!“ do Sandřinýho výkřiku zazněl břinkot rozbíjeného skla. „Panebože! Je tady! Je tady!“ řvala Sandra.

      Policista se v telefonu odmlčel a chvíli byl ticho. Pak promluvil:

      „Co se stalo? Kdo to křičel? Kdo je tam?“

      „On je tady! Velociraptor! Sandro, jsi v pořádku?“

      Zakývala hlavou.

      „Kde se nacházíte?“

      „Moment,“ vyhrabal jsem ze zásuvky papír se souřadnicemi místa, kde jsme se nacházeli. Nadiktoval jsem mu je do telefonu. Podle mručení jsem poznal, že si to zapisuje.

      „Dobře, okamžitě pro vás pošleme vrtulník.“

      „Děkujeme, hlavně rychle!“

      Policista položil telefon. Nezbývalo než čekat. Sandra, která si idsedla od okna, teď spočívala za stolkem na židli. Rozbitým oknem vlál dovnitř chladný vzduch a kolem karavanu se stále ozývalo dusání nohou a slabé vrčení ještěra.

 

13. Konec Alanova příběhu

      Čekání bylo nekonečné. Dinosaurus pořád obcházel kolem přívěsu a chvílemi se do něj pokoušel dostat.

      „Takhle se přece normální zvíře nechová,“ podotkla Sandra a pevně se chytla stolu, jelikož se přívěs otřásl pod dalším atakem Raptora.

      „Jako by to ani nebylo zvíře,“ řekl jsem si pro sebe.

      „Tohle je cílené chování,“ pokračovala Sandra. „Kdyby měl opravdu hlad, tak už si jde hledat jinou kořist…“

      „Třeba tu ani jiná není…“

      Opět bylo ticho. Přemýšlel jsem o tom, jak se to tu to zvíře vzalo a jak se sem vůbec dostalo. Všechno to bylo divné, moc divné. Ještěr, který žil před mnoha miliony let, je najednou tady – v našem čase a na tomto místě.

      Z myšlenek mě vytrhlo pronikavé, rozzlobené vrčení. Vzápětí se ozvalo další řinčení skla a Sandřino vyděšené vyjeknutí. Rychle jsem se rozhlédl po místnosti. Pohled mi sjel na okno, které bylo ještě více rozbité a právě z něho čouhala tříprstá ruka s ostrými drápy.

      Sandra vyskočila tak prudce, že málem převrhla stůl. Zvíře po ní nejspíše seklo drápy, neboť měla roztržený rukáv a na podlahu skapávala krev. Přiskočil jsem k ní, abych ji ránu ovázal kapesníkem. Odstrčila mě se slovy:

      „To je dobrý!“ a stiskla si ruku.

      Vzápětí se ozval další třesk skla. Prudce jsme couvli dozadu a narazili na stěnu. Okno bylo už úplně vysypané. Slyšeli jsme, jak se Raptor odrazil venku od písku a najednou byl jedním skokem uvnitř. Několik vteřin jsme se koukali do očí. Pak ještěr vyrazil – přímo proti mně.

      Rychle jsem uhnul špičatým drápům, které naštěstí rozsekly pouze mojí košili. Než se ještěr stačil vzpamatovat, rychle jsem popadl Sandru za ruku a snažil se dostat ke dveřím. Stačilo jen pár kroků. Pak nastal problém. Dveře se nějak zasekly. Vůbec nešly otevřít. Chvíli jsem s nimi lomcoval jako divý. Nepovolily.

      „Proboha, dělej!“ řvala Sandra a křečovitě svírala moji paži. „Dělej!“

      Ohlédl jsem se. Plaz se pomalu blížil k nám. Jasně jsem slyšel, jak funí. Nepřestával jsem lomcovat dveřmi.

      To, co se pak odehrálo, se stalo doslova v jedné vteřině. Dál jsem se pokoušel otevřít dveře. Najednou se ještěr vymrštil a sekl svým odporným srpovitým drápem po Sandře. V tu chvíli dveře nečekaně povolily. Spadl jsem tváří do písku a Sandru stáhl s sebou. Raptor se také pokoušel dostat ven dveřmi, ale byl moc široký. Sandra spadla přímo na mě. Ucítil jsem podivně vlhké teplo.

       „Sandro?“ zeptal jsem se nejistě. „Sandro?“

      Opatrně jsem ji překulil na záda do písku. Raptor pořád zápasil se dveřmi. V záři měsíce jsem spatřil, že má původně bílá košile je teď nějak podezřele tmavá. Pak mi to došlo. Krev! Sandřina krev! Vrhl jsem se k ním. Byla celá zalitá krví. Rychle jsem ji nahmatal tep. Naštěstí byla ještě naživu, ale v bezvědomí.

      „Proboha, Sandro, vydrž!“ klekl jsem si vedle k ní a chytil ji za ruku. Pak jsem zpozoroval další věc. Raptor ze dveří jaksi zmizel. Za chvíli jsem za sebou uslyšel povědomé vrčení. Hned jsem byl na nohou a prudce se otočil.

      Asi dva metry ode mě stál Velociraptor a upřeně mě pozoroval. Chvíli jsme se na sebe jen tak koukali. Najednou jsem spatřil, že se zvíře chystá ke skoku.

      Už se chystal skočit, když se najednou zarazil, mrskl ocasem, zařval a zmizel ve tmě. Lekl se totiž prudkého světla a ohlušujícího hluku. A možná i trochu náhlého prudkého větru.

      Když jsem se otočil, málem mě to světlo také oslepilo. Nedaleko mě přistávaly dvě helikoptéry. I přes silný nápor vichru od vrtule se mi podařilo k jedné dostat. Ještě štěstí, že přiletěly včas. Byli jsme zachráněni!

 

14. Záhada

     „A tady příběh končí. Nemám už k tomu co dodat a myslím si, že zbytek znáte sám,“ dokončil Alan Finger a zadíval se na inspektora Arnolda Musta.

      Seděli opět v kanceláři doktora Scotta Leay. Byla znova ponořená do tlumeného světla vycházejícího z malé stolní lampičky, která stála na lékařově stole. Venku opět zuřila bouře. Vítr spolu s dešťovými kapkami narážel do okna. Ale už čím dál řídčeji.

      Lea zase seděl za stolem ve svém pohodlném křesle. V záři lampičky byly vidět jeho oči, které se úplně leskly.

      Chvíli bylo ticho. Pak se ozval Must:

      „Ano, všechno ostatní už znám.“

      Zase bylo ticho.

      „Jak je možné, že to Pat přežila?“ ozval se Alan po chvilce.

      „Zajímavá otázka,“ řekl Must, přistoupil k oknu a zadíval se ven. Bouře už úplně utichla a mraky se začaly rozhánět.

      „Je to trochu složitější, pane Fingere,“ pokračoval detektiv. „Včera jsem vám říkal, že vám umožním setkat se s ní…“ Alan přikývl. „Tak si myslím, že by to šlo zrovna teď.“

      Alan se pozorně zadíval na detektiva.

      „Opravdu teď hned? To bych byl moc rád!“ rychle vyskočil z měkkého křesla.

      „Ano, můžeme teď hned,“ prohlásil Must a otočil se od jasného úplňku.

      Ještě než stačil Alan něco říci, ozval se Lea ze svého křesla:

      „Ještě než odejdete, pane Fingere, chtěl bych vám říci, že jsem se po tom všem, co jsem slyšel a hlavně po tom, co jsem…“ Lea si povolil košili u krku, „viděl, se rozhodl, že se do našeho ústavu nemusíte vracet. Zkrátka: Jste propuštěn, můžete jít domů.“

      „Viděl? Co jste viděl?“ zeptal se udiveně Alan.

      Ještě než stačil lékař odpovědět, skočil do toho Must:

      „To dnes uvidíte, pane Fingere. Myslím, že bychom už měli jít.“

      Alan souhlasil. Nechali tedy lékaře o samotě a vydali se na vojenskou základnu.

      Dojeli tam asi za hodinu. Když inspektor přivedl Alana před klec, tak ten zůstal úplně koukat s vytřeštěnýma očima na Velociraptora.

      „Ale slíbil jste mi, že uvidím Patricii,“ nechápavě se zadíval na inspektora.

      „Stojí přímo před vámi,“ prohlásil Must s úsměvem.

      „Ale já ji nikde nevidím,“ řekl nechápavě Alan a rozhlížel se kolem.

      „Tady,“ inspektor ukázal na klec.

      Alan úplně ztuhl.

      „Vy si snad ze mě děláte legraci, pane inspektore!“ řekl po chvíli.

      „Ne, tohle myslím naprosto vážně.“

      „Opravdu?“

      Inspektor zakýval hlavou.

      „Tohle že je Pat? To není možné!“

      „Jak vidíte, je to možné.“

      „Ale jak?“

      „Vysvětlím vám to,“ řekl inspektor a zadíval se na klec. „Slyšel jste už někdy o vlkodlacích?“

      Alan zakýval hlavou.

      „No, tak slečně Plunderové se stalo něco podobného…“

      „Ale jak se jí to mohlo stát?“ ptal se udiveně Alan.

      „No, je možné, že se jí to stalo, jak se řízla o ty zuby… Dostal se jí do těla nějaký virus, který způsobuje tu proměnu.“

      Alan byl totálně zmaten.

      „A to je taková pořád?“

      „Ne, ne. Mění se jenom o úplňku…“

      „Stejně to nechápu…“

      „To my také ne,“ řekl inspektor a položil Alanovi ruku na rameno. „Je to záhada.“

      „Nechápu to,“ zavrtěl Alan hlavou. „Jestli se mění jenom o úplňku, tak proč jí tu držíte takhle v kleci? Proč ji nepustíte, když je většinu času normální?“

      „Věřte mi, pane Fingere, kdyby to šlo, tak ji samozřejmě pustíme…“

      „A ono to nejde?“

      „Celá věc je přísně tajná. A myslím, že už teď o ní ví až moc lidí… Nicméně je velmi důležité, aby se nic z toho nedostalo mezi lidi. Dokážete si představit tu paniku?“

      „Pochybuji, že by tomu lidi věřili…“ zamumlal Alan. Myslíte, že bude možné, abych si s Pat promluvil?“

      „Jistě, ale musíme počkat do rána.“

 

15. Patricie Plunderová

     Bylo to nekonečné čekání. Alanovi se chtělo hrozně spát, ale přemohl se – obzvláště po pár hrncích kávy.

      Po několika hodinách se za lesem, který rostl hned vedle základny, začala obloha růžovět. Alan okamžitě vyskočil ze židle a začal třást inspektorem Mustem, jelikož ten začal nepatrně klimbat.

      „Co… co se děje?“ zamumlal detektiv a protřel si oči.

      „Svítá. Myslím, že už bychom mohli jít za Pat!“

     „Jo…“ zamumlal inspektor, ještě jednou si protřel oči a zadíval se z okna. „Ano, máte pravdu. Už můžeme jít,“ vstal, zívl a zamířil ke dveřím.

      Zdálo se, že se úplně probral až na čerstvém ranním vzduchu. Zato Alan byl úplně čilý. Nemohl se dočkat až uvidí Patricii.

      Došli až ke kleci. Vevnitř pobíhal Raptor. Už se téměř rozednilo, ale pořád se nic nedělo. Alan už začínal být trochu nervózní. Dostával pomalu strach, že si z něj inspektor udělal legraci.

      „Jaktože se ještě neproměnila?“ zeptal se nakonec Musta.

      „Ještě musíte chvíli počkat, pane Fingere,“ odpověděl klidně inspektor.

      „Doufám, že jste si ze mě nevystřelil?“

      „Proč bych si z vás měl stříle?“

      „No, nevím…“ zaváhal Alan a pokrčil rameny. „třeba, abyste mě přemluvil, abych vám všechno řekl…“

      „No, máte možná pravdu,“ řekl inspektor, „ale v tomto případě vám můžu odpřísáhnout, že mluvím naprostou pravdu.“

      „Hm, připadá mi to dost nepravděpodobné, je to celé divné…“ Alan už nervozitou začal přecházet kolem dokola. „Kdy už se konečně promění?“ udeřil na detektiva.

      „Ještě malou chvilku,“ odpověděl.

      „Ale jak malou?“

      Nemusel dlouho čekat. Obloha růžověla čím dál tím víc a měsíc postupně bledl. Za malý okamžik vyšlehly za špičkami stromů ostré, bílé sluneční paprsky, které oba pány udeřily do očí. Slunce dopadlo i na klec s plazem. Jakmile paprsky pronikly mřížemi a dopadly na ještěrovu kůži, začal se před očima Alana a inspektora odehrávat zvláštní úkaz. Ocas a krk jako by se začaly zkracovat a tělo napřimovat a rovnat. Drápy se zaoblovaly a hlava krátila. I kůže začala měnit barvu a složení. Alan to všechno sledoval s vytřeštěnýma očima.

      Neuběhla ani minuta a Alan se místo na Raptora díval na nahou ženu, kterou zakrývaly jen dlouhé blonďaté vlasy.

      Jakmile spatřila, že stojí úplně nahá před dvěma muži, rychle se zakryla rukama a otočila se. Chvíli se rozhlížel kolem a když spatřila na zemi ležet ošklivou podupanou deku, rychle se k ní vrhla. Zvedla ji z podlahy a omotala si ji kolem těla. Pak se otočila zpět. Chvíli na sebe jen tak koukali a pak…

      „Alane!“

      „Pat!“

      Alan se vrhl ke mřížím a prostrčil jimi ruce. Patricie Plunderová ho za ně chytla.

      „Pat, jsi to opravdu ty?“

      Patricie zakývala hlavou.

      „Já… myslel jsem, že jsi mrtvá,“ řekl a v očích se mu zaleskly slzy.

      „Radši bych byla, Alane,“ povzdechla si a odvrátila tvář.

      „Takhle nemluv, Pat!“ napomenul ji Alan a přes mříže ji pohladil po tváři.

      „Budu takhle mluvit, protože můj život nestojí za nic!“

      „Proč to říkáš, Pat?“

      „Alane, řekni mi, co je tohle za život? Drží mě tu zavřenou! Pořád! I když není úplněk, i když se zrovna…“ odmlčela se a zadívala se do země.

      „Slečno Plunderová, už jsme vám to vysvětlovali několikrát,“ vložil se do toho inspektor. „Nemůžeme vás pustit, ne…“

      „Vás jsem se na nic neptala!“ vykřikla a oči se ji zle zaleskly. Jako by ani nebyla člověk, ale jen nějaké zvíře.

      „Pane inspektore, byli bychom velice rádi, kdybyste nás nechal o samotě,“ požádal ho zdvořile Alan.

      Ten nic nenamítal, jen mlčky přikývl a vzdálil se. Alan se otočil zpátky k Patricii.

      „Musí to být hrozný pocit takhle se proměňovat,“ řekl.

      „Je to moc hrozné… nepřála bych to nikomu… ale musíme se bavit zrovna o tomhle? Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím, Alane,“ řekla a otřela si oči.

      „Myslel jsem si to samé, Pat. Myslíš, že by mě mohli k tobě na chvíli pustit?“ ptal se.

      „Já nevím… moc lidí sem ke mně nechodí… jen jeden, který se stará o moji postel a nosí mi jídlo…“

      „A kde vůbec spíš?“ zajímal se Alan a rozhlížel se kolem. Klec však byla prázdná. Nikde žádná postel a ani nic podobného. „Nemůžou tě tu přece nechat jen tak venku!“

      „Vidíš támhle ten zamřížovaný vchod?“ řekla a ukázala na část klece, která byla přimáčknutá ke zdi. „No tak tím projdu a na druhé straně je místnost s takovou obyčejnou palandou. Hrozně mi to připomíná vězeňskou celu…“

      „Proboha, jak v tomhle můžeš žít?“ zhrozil se Alan.

      „Právě že nemůžu, Alane!“ vykřikla.

      „Ale určitě se to nějak vyřeší, Pat!“ řekl Alan.

      „Ne, tohle se nevyřeší, Alane! Oni mě odtud nikdy nepustí! To ať mě radši zabijí!“

      „Panebože, Pat, co to zase říkáš?“

      „Jen pravdu!“ vykřikla a po chvíli dodala smutným hlasem: „Radši už běž, Alane!“

      „Ale…“

      „Běž!“

      „Pat! Nemůžu jít! Jsem tak rád, že tě vidím!“

      „Řekla jsem ti snad, abys šel, ne? Tak běž!“ zaječela a odstrčila Alana od mříží. „Běž!“

      Alan se tedy otočil a odešel. Za rohem na něj čekal detektiv.

      „Jste si vůbec vědomi toho, co jste z ní udělali?!“ zahromoval na inspektora. „To ji nemůžete alespoň na chvíli pustit?“

      „Pustit ji rozhodně nemůžeme, pane Fingere! Už jsem vám to jednou říkal!“

      „Tak ji alespoň zařiďte lepší podmínky! Vždyť v tomhle nemůže žít!“

      Must jenom pokrčil rameny a řekl:

      „Lepší zařídit nemůžeme.“

      „Tohle je horší než věznice! V tom nemůže normální člověk žít!“

      „Zapomínáte na to, že o slečně Plunderové se už nedá mluvit jako o normálním člověku.“

      „Jaktože ne?“

      „Její tělo už skoro plně ovládá ten zvláštní virus z těch tajemných zubů. Nebude to trvat dlouho a přestane se úplně ovládat. Nevšiml jste si snad, jak se její chování změnilo? Jestli se nemýlím, tak se takhle dříve nechovala.“

      „Hmm… překvapily mě nějaké změny v jejím chování…“ zamyslel se Alan

      „No, a právě proto ji tu musíme takhle držet a nikoho k ní nepouštět. Nevíme, co může udělat. Nechtěl jsem vám to říkat, ale…“

      „Jistě, asi máte pravdu… Radši bych už jel domů“

      „Jistě,“ odpověděl detektiv a společně zamířili ven.

 

16. Útěk

     Alan byl tedy propuštěn z nemocnice. Psychiatr se přesvědčil, že netrpí žádnou psychickou poruchou. Samozřejmě, že byl rád. Ještě se však zcela úplně nevzpamatoval z šoku, který způsobilo zjištění, že tím Raptorem byla Patricie. Nicméně mu to nijak nevadilo v osamostatnění.

      Byl to pro Alana zvláštní pocit po tolika měsících vstoupit do svého bytu. Vzduch  v něm byl trochu zatuchlý, ale byl celkem dýchatelný. Nejdříve celý byt prošel, všude otevřel okna a pak se zabořil do pohovky v obývacím pokoji. Seděl na ni a přemýšlel. Rozhodl se, že se vrátí ke svému dřívějšímu životu. Zkrátka zase začne chodit do práce. Seděl tam tak dlouho, že nakonec usnul.

      Když se ráno probudil, vyskočil pln síly z gauče a šel si udělat něco k snídani. Přitom si samozřejmě pustil televizi. Vtom někdo zazvonil. Alan šel otevřít. Za dveřmi stál soused, úplně zrudlý od smíchu a v ruce držel noviny. Ranní výtisk. Přišel ho přivítat a zároveň mu sdělit svoje nadšení, že je Alan zase zpátky doma.

      „…Myslel jsem si, že ještě nemáte dnešní noviny, tak jsem vám jedny přinesl. Je v nich něco, co by vás mohlo zajímat.“

      Alan poděkoval a noviny si vzal. Rozloučili se a soused ohnutý smíchy se odkolébal pryč.

      Alan odložil noviny na desku stolu a šel si do kuchyně zalít hrnek s kávou. Když si sedl na židli, zaujaly ho zprávy v televizi.

      Hlasatel právě s vážnou a zároveň i bledou a vystrašenou tváří oznamoval:

      „Právě jsme dostali čerstvou zprávu o útěku velmi nebezpečné chovanky ústavu… eh,“ zadíval se do papíru, který držel v ruce, „hmm… ústavu.“

      Alan poslouchal jen na půl ucha. Hlasatel pokračoval dál:

      „Upozorňujeme veřejnost, že tato žena je velmi nebezpečná. Patricie Plunderová…“

      Při tomto jménu sebou Alan trhl. Šel blíže k televizi a vytřeštil zrak na obrazovku.

      „…je 175 centimetrů vysoká štíhlá blondýna. Dnes ráno v šest hodin utekla ošetřovatelům a zatím se ji nepodařilo chytit. Patricie Plunderová za dobu, co je na svobodě, stačila vyloupit obchod se střelnými zbraněmi a jednu z nich odcizit. Je tedy ozbrojená. Ještě jednou bychom chtěli veřejnost upozornit na to, že Patricie Plunderová je velice nebezpečná a…“ hlasatel se odmlčel. Ne jeho stůl s plesknutím dopadl nějaký papír s novinami. Hlasatel po nich sáhl. Rychle přelétl papír očima a zbledl ještě víc.

      „Ehm…“ pokračoval, „právě jsme dostali další zprávu. Celý případ prý úzce souvisí se článkem otisknutým v dnešním vydání Denních listů,“ ukázal noviny na kameru, „jehož autorkou je Julie Finová…“

      Dál už Alan nevěnoval televizi pozornost. Rychle skočil ke stolu a popadl noviny.

      „Tak proto říkal, ž by mě to mohlo zajímat…“ řekl si a listoval novinami jako splašený. „Co ji to zas napadlo?“ Tím myslil Pat.

      Než však stačil něco najít, někdo zazvonil. Alan všeho nechal a šel otevřít. Za dveřmi stál inspektor Arnold Must a spolu s ním další dva policisté.

      „Pane Fingere,“ řekl Must, „musíte jít s námi.“

      „Proč?“ zakoktal Alan. „Stalo se něco?“

      „Jistě jste již slyšel, že vaše přítelkyně Patricie Plunderová dnes ráno uprchla…“

      „Ano, to už jsem slyšel… Ale co to má společného se mnou?“

      „Četl jste už noviny?“ odpověděl inspektor otázkou.

      „Teď se právě chystám…“

      „Tak se podívejte na tohle!“ řekl Must a strčil mu noviny pod nos.

      Alan se na ně zadíval a strnul.

      „Ale…“ vykoktal a zadíval se na noviny, které držel v ruce. Teď teprve zjistil, že je četl odzadu. Otočil je a přečetl si titulek: DINODLAK aneb příběh ženy, která se mění v dinosaura. Zůstal na to civět s otevřenou pusou.

      „Jak… jak se to tam dostalo?“

      „Na to se vás taky chceme zeptat.“

      „Ale já o tom nic nevím… S nikým jsem nemluvil…“

      „My vám věříme. Julie Finová strčí nos všude… obvykle jsou to vymyšlené blbosti, ale teď má výjimečně pravdu… Každopádně teď potřebujeme, abyste jel s námi. Našli jsme totiř slečnu Plunderovou!“

 

17. Na mostě

     Alan se rychle oblékl a zabouchl za sebou dveře. Seběhl spolu s policisty po schodech a nasedl do jejich auta.

      V hlavě se mu všechno motalo. Jak se mohla Finová dovědět o tom s Pat? A jak je možné, že se Pat podařilo utéct? Je přece zamčená. Nic v tu chvíli mu nedávalo smysl.

      Venku začalo mírně poprchávat. Bylo příjemné poslouchat, jak kapky naráží do předního skla a na kapotu vozidla. Policista na rychlosti nešetřil. Hnali se městem devadesáti kilometrovou rychlostí. Majáček houkal tak hlasitě, že Alan musel pomalu křičet, když se chtěl na něco zeptat.

      „Kam vůbec jedeme?“ zaryčel Mustovi do ucha.

      „Je to na okraji města,“ odpověděl, „na mostě! Určitě to tam znáte!“

      „Ano, myslím, že jsem tam už byl. Jak jste ji vůbec našli?“

      „Dostali jsme tip od jednoho člověka, který nám zavolal, že viděl ženu, která utíkala k mostu. Byla prý ozbrojená a tou pistolí ohrožovala jiné lidi. Hned jsme podle popisu poznali, že je to ona. A pak tu taky bylo to ohlášení a vyloupení obchodu se zbraněmi. Hned jsme ji samozřejmě obklíčili…“

      „Ale jak je vůbec možné, že utekla?“ skočil mu do řeči Alan. „Pokud vím, tak klec byla vždy zamčená.“

      „Na to právě potřebujeme vás!“

      „Mě?“

      „Ano, vás!“

      „Nechápu.“

      „Vysvětlím vám to. Myslíme si totiž, že s vámi bude slečna Plunderová ochotná mluvit.“

      „Ona nechce…?“

      „Ne, odmítá mluvit. Je nepříčetná a všechny ohrožuje zbraní. Nevíme, co chce dělat a ani nám nechce sdělit, jak se jí podařilo utéct. Je to velice zvláštní – ten její útěk. Ráno ji přišli dát jídlo, ale klec byla prázdná a vedlejší pokoj taky. Oblečení chybělo. Ale nejpodivnější bylo, že zámek byl zamčený a nikde nebyl klíč, kterým by si mohla otevřít… jako by se vypařila… A přitom dozorce říká, že ví zcela jistě, že když tam byl večer naposled, zamykal. Prostě záhada,“ dokončil Must.

      Alan už nic neříkal.

      Dorazili na místo. Byl to velký rozlehlý most. Kolem dokola stálo spousta čumilů, kteří se za nic na světě nechtěli hnout z místa. Vystoupili z auta. Inspektor chtěl Alanovi podat deštník, ale ten to odmítl. Odstrčil mu ruku a začal se prodírat davem lidí. Dostal se až k pásce, ale dál ho nechtěli pustit.

      „Nemůžu vás tam pustit,“ odmítal policista. „Je to nebezpečné.“

      Alan tedy zůstal stá za zátarasou. Díval se na Pat. Dlouhé zlaté vlasy měla rozcuchané a obličej strašně bledý. Kolem sebe mávala pistolí.

      Inspektor pobídl Alana, aby začal.

      „Pat!“ zakřičel. „Pat!“

      Patricie se zarazila. Pak se začala rozhlížet kolem. Splašeným pohledem přejížděla po tvářích všech přítomných, až její zrak padl na vysokého černovlasého muže.

      „Alane?“ zvolala roztřeseným hlasem.

      „Pat!“ ozval se znovu. „Pusťte mě tam, sakra!“ dorážel na policisty.

      „Pusťte ho!“ pokynul jim Must.

      Policista odepjal pásku a pustil Alana k Patricii. Zastavil se asi pět metrů od ní. Jeho zrak sjel na zbraň, kterou Pat držela v ruce.

      „Pat, na co máš tu zbraň?“

      „Mám tu bouchačku na to, když mi bude někdo bránit v tom, co chci udělat!“ zaječela a oháněla se nebezpečně zbraní.

      „Co… co chceš udělat?“

      „Coby? Hodlám se zabít!“

      „To přece nemůžeš, Pat!“

      „Co bych nemohla? Můžu! Je to přece můj život! Nepřibližuj se ke mně!“ zařvala, neboť Alan udělal několik kroků k ní.

      „Pat, polož tu zbraň.“

      „Ani mě nenapadne! Když se mi nepodaří skočit, tak se alespoň zastřelím!“

      „To nemyslíš vážně!“

      „Myslím! Zrovna mě to napadlo! Původně jsem chtěla jenom skočit, ale teď když vidím tu zbraň, tak…“

      „Nemůžeš se přece zabít!“

      „Můžu!“

      „Ale proč? Proč to chceš udělat?“

      „Proč, proč… Protože za všechno můžu já! Za to všechno, co se stalo! Kdyby nebylo mě, mohli všichni žít! Všichni! Charlie, Randy, Rup a Asndra mohla být v pořádku!“

      „Ty za to nemůžeš! Za to může to, co je v tobě!“

      „Za to, že je to ve mně můžu taky já! Jen já na tom nesu vinu! Já to všechno udělala naschvál! Naschvál jsem se řízla o ty zuby! Naschvál! Kdybych to neudělala, tak se nic z toho nestalo! Mohli bychom normálně žít! V klidu a míru! Mít dál svoji práci a… já nevím!“

      „Prosím tě, co to tady říkáš, Pat? Jak naschvál?“

      „Alane, to je na dlouhé vyprávění…“

      „A řekneš mi to, Pat?“

      „Já nevím… ale možná to tak bude lepší, když řeknu, jak to skutečně bylo.“

 

18. Patriciin příběh

     Všechno to začalo dnem, kdy jsem nastoupila do své nové práce – do muzea. Byla jsem šťastná. Konečně jsem měla práci, po které jsem toužila! Seznámila jsem se se svými novými kolegy. Poznala jsem tebe, Alane, Charlieho, Ruperta a Sandru. A pak jsem poznala Randyho! Od první chvíle, co jsem ho viděla, jsem věděla, že je to muž mého života. Ale byl v tom jeden problém. Měla jsem přítele – Patricka. Nemohla jsem dělat nic jiného, něž ho tajně milovat a obdivovat. Připadalo mi však, že jsem mu lhostejná a že mě bere jen jako kamarádku. No, nedalo se nic dělat. Rozhodla jsem se na Randyho zapomenout. Ale nějak to nešlo. ¨

      Pak přišel ten den, kdy si tě šéf dal zavolat k sobě, Alane. Netušili jsme se, co ti chce, ale já jsem doufala (i když to tak třeba nevypadalo), že to bude něco, při čem budu most být sama s Randym. Taky že ano. Vykopávky v Gobi. Kilometry od civilizace! Kilometry od lidí! A hlavně kilometry od Patricka! Ale pak nastal šok. Oznámils mi, že já nikam nejedu. Nedokázala jsem v sobě z toho dusit smutek! Měla jsem sto chutí se rozbrečet, ale neudělala jsem to! Zachránila mě až Cheryl. Přitom jak jsem ji nesnášela, jsem nikdy netušila, že ji někdy budu vděčná, protože hned druhý den mi šéf oznámil, že místo Cheryl jedu já! Byla jsem neskutečně šťastná!

      Chtěla jsem to někomu říct, ale v práci už nikdo nebyl. Tak jsem se vypravila domů. Bylo už pozdě večer, když jsem dorazila do bytu. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř.

      „Patricku! Jsem doma!“ zvolala jsem. Nikdo se však neozýval.

      Odložila jsem kabelku na stolek a šla se podívat do kuchyně. Tam jsem úžasem zůstala stát na prahu. Celou místnost ozařovalo světlo ze dvou svíček stojících na stole. Ten byl prostřen k večeři pro dva. V záři svíček se třpytily talíře a skleničky.

      „Překvapení!“ ozvalo se za mnou.

      Otočila jsem se. Stál tam Patrick a v ruce držel puget růží, který mi vrazil do rukou.

      „Co se děje, Patricku?“ zeptala jsem se zmateně. „My něco slavíme?“

      „Neříkej, že jsi zapomněla, že máme dnes výročí,“ zvadl mu úsměv a vyčítavě se na mě podíval. „Dnes jsme spolu tři roky!“

      Náhle jsem si vzpomněla.

      „Ježiši, já na to zapomněla! To víš, práce! Mám toho teď moc!“

      „To jsem si všiml… ale to nevadí, to se může stát každému…“

      Usmála jsem se na něj. Sedli jsme si ke stolu a pustili se do jídla.

      „Mám pro tebe ještě jedno překvapení, Pat,“ řekl po chvíli Patrick.

      Tázavě jsem se na něj podívala

      „Na víkend jsem pro nás zarezervoval místo v jednom hotelu…“

      „To nepůjde!“ skočila jsem mu do řeči.

      „Proč?“

      „Zítra odjíždím. Poslali nás na vykopávky do Gobi.“

      „A to mi říkáš až teď?“

      „Dozvěděla jsem se to teprve dnes, že jedu i já.“

      „Pat, chtěl jsem s tebou strávit romantický víkend… Odmítni to!“

      „Nemůžu to odmítnout… a ani nechci nic odmítat! Hrozně se tam těším!“

      „Protože jede i Randolf Report?“

      „S ním to nemá nic společného!“

      „Nelži mi tady, Pat! Já moc dobře vím, že se ti on líbí!“ vyskočil od stolu.

      „Víš co, nejsem tady zvědavá na tvé žárlivé scény. Už toho mám vážně dost, jak mě pořád obviňuješ z toho, že někoho mám! Už mě to fakt nebaví! A teď mě omluv, jdu si lehnout! A chodit za mnou nemusíš! Mám už tě dost! Myslím, že bychom si měli dát pauzu!“ mrskla jsem příborem o stůl, vyskočila ze židle a vyběhla z kuchyně.

      „Chceš říct, že se se mnou rozcházíš?“ vyběhl za mnou.

      „Třeba!“ řekla jsem a práskla za sebou dveřmi od ložnice. Padla jsem na postel a oddychla si. Konečně jsem měla k Randymu volnou cestu!

 

19. V karavanu

     Druhý den se odjíždělo. Měla jsem hrozně dobrou náladu, která trvala po celou dobu vykopávek.

      Ale jedna věc mě přece jenom trápila. Pořád se nenaskytla příležitost, kdy bych si mohla v klidu popovídat s Randym.

      Jednoho dne jsem si zažádala o to, abych mohla dodělat lebku. Když jsem dostala povolení, pustila jsem se do práce.

      Už den předtím jsem si všimla jednoho znaku, velice podivného znaku, na té lebce. A hned jsem dostala nápad. Odmítla jsem si vzít ochranné rukavice. Ne proto, že by se mi s nimi špatně dělalo, ale proto, že to souviselo s mým plánem. Když mi je Randy nabízel, všichni si všimli těch zubů. Tak zvláštní zuby jsem ještě nikdy neviděla. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Před očima se mi míhaly představy o tom, jak konečně budu s Randym o samotě. Prohlíželi jsme si zuby. Sáhla jsem na ně a nenápadně se o ně pořezala.

      Odtrhla jsem ruku. Rána strašně krvácela, S tolika krve jsem nepočítala, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Myslela jsem jenom na to, aby se můj plán vydařil! A taky že se vydařil! Randy se nabídl, že mi ránu ošetří. Pomohl mi na nohy a odvedl mě do karavanu.

      Když mi ošetřil ruku, chtěl vyjít ven, ale já ho zadržela.

      „Ne, počkej, Randy!“ chytla jsem ho za ruku. Otočil se ke mně.

      „Co je?“ zeptal se.

      „Chtěla bych si s tebou chvíli promluvit o samotě.“

      „Ano?“

      „Musím to něco říct, Randy,“ řekla jsem, „ale nevím, jak mám začít…“

      „To je opravdu něco hodně důležitého, když nevíš, jak máš začít,“ smál se.

      „No, vlastně ano… Nejlepší asi bude, když to řeknu takhle…“ objala jsem ho kolem krku a políbila ho.

      „Pat, co to mělo být?“ zeptal se nejistě.

      „No… to byla pusa…“ zarděla jsem se.

      Bylo ticho.

      „No, víš, já se do tebe nejspíš zamilovala…“

      „Opravdu? A co tvůj přítel Patrick?“

      „S tím je konec. Skončila jsem to s ním než jsme odjeli… Ale ještě jsem neslyšela odpověď od tebe.“

      „Opravdu ses rozešla s Patrickem?“

      Zakývala jsem hlavou.

      „Víš, já… nerad bych mu nasazoval parohy…“ usmál se.

      Objala jsem ho a znovu políbila.

      Dohodli jsme se, že se večer sejdeme v jednom z karavanů. Ještě jednou jsem se na něj usmála a vyšli jsme ven,

 

20. Proměna

     Celý den jsem se těšila na večer. Těšení mi nepokazilo ani to, že mě přes den trochu pobolívala hlava. Párkrát se mi i zamotala, že jsem málem upadla. Ale nikdo z vás si toho nevšímal, protože jste si mysleli, že je to z toho vedra. A já si to myslela taky.

      Večer jsem se sešla s Randym v karavanu. Nerozsvěcovali jsme, protože jsme nechtěli, aby někdo viděl, že jsme spolu. Přivítali jsme se a on se na mě hned vrhnul a začal mě líbat.

      „Promiň, Pat, už jsem to nemohl dál vydržet!“ řekl, když se ode mě odtrhl.

      „Popravdě řečeno, já také ne,“ usmála jsem se a chtěla ho obejmout kolem krku.

      Než jsem to však stačila udělat, silně se mi zamotala hlava. Zavřela jsem oči a chytla se za hlavu. Zapotácela jsem se a narazila do stolku. Randy mě zachytil, než jsem stačila spadnout.

      „Pat, co je ti?“ ptal se starostlivě a odhrnoval mi vlasy z čela.

      Otevřela jsem oči. Všechno jsem viděla rozmazaně. Po chvilce jsem začínala opět vidět normálně.

      „Jen se mi trochu zamotala hlava… už je to dobrý… Au!“

      Celým tělem mi projela prudká bolest a znovu se mi zamotala hlava. Vzpamatovala jsem se však velmi brzy.

      Randy ke mně přiskočil, aby mi pomohl, ale já do něj strčila tak prudce, že spadl na postel.

      „Nepřibližuj se ke mně!“ zasyčela jsem.

      Vůbec jsem nevěděla, proč to dělám. Nechtěla jsem být na něj zlá. Nedokázala jsem se ovládnout. Rychle jsem přiskočila k Randymu a chtěla mu pomoct vstát.

      „Randy, promiň, vůbec nechápu, jak se…“ podala jsem mu ruku. Oknem na ni dopadlo měsíční světlo.

      Znovu mnou projela ostrá bolest. Ještě silnější než předtím. Hodilo to se mnou na stěnu karavanu. Přidušeně jsem vyjekla a svezla se k zemi. Nejspíše jsem omdlela, protože když jsem se probrala, skláněl se nade mnou Randy a pomáhal mi vstát.

      Najednou jsem s sebou prudce škubla, až Randy odletěl na zeď. Začala jsem se třást. Cítila jsem tak zvláštní pocit po celém těle smíchaný se strašnou bolestí. Zatmělo se mi před očima a vůbec nic jsem neslyšela. Asi za vteřinu jako by se mi smysly zbystřily. Začala jsem zase normálně vidět i slyšet. Zdálo se mi, že mám i lepší čich. Podívala jsem se na svoje ruce. Úplně jsem vyjekla zděšením. Začaly se prodlužovat a leskly se na nich ostré drápy. Najednou jsem cítila, že je mi v přívěsu nějak těsno. Otočila jsem hlavu a spatřila dlouhý strnulý ocas. Chtěla jsem něco říct, ale z úst se mi vydralo jen dlouhé zavrčení.

      Podívala jsem se na Randyho. Právě se sbíral ze země. Držel se za hlavu a pak se na mě podíval. Když mě spatřil vyjekl a snažil se dostat ven. Najednou jsem po něm skočila. Nechtěla jsem to udělat, ale něco mě k tomu donutilo. Zasáhla jsem ho drápem do ruky. Po stěnách se rozstříkla krev. Randy se chytil za ruku a rychle se snažil dostat ven. Podařilo se mu to. Hbitě kolem mě proklouzl, otevřel dveře a vyskočil ven. Prudce jsem se otočila. Přívěs byl malý a tak jsem ocasem rozmlátila nábytek. Jak jsem se pokoušela dostat ze dveří, poškrábala jsem stěny. Nicméně jsem se ven dostala rychle.

      Viděla jsem, jak Randy utíká k jednomu z karavanů. Okamžitě jsem se za ním rozběhla. Když už jsem od něj byla jen pár kroků, vyskočila jsem do vzduchu a srazila ho na zem. Vydal ze sebe hlasitý výkřik.

      Přidržela jsem si ho jednou nohou na zemi a zakousla se do něj. Znova vykřikl, ale pak už byl ticho. Bylo to hrozné žrát ho, ale nemohla jsem se zarazit.

      Najednou mě do očí udeřilo prudké světlo. Zarazila jsem se a ohlédla se. Spatřila jsem tam stát vás čtyři. Tys na mě, Alane, mířil baterkou. Měla jsem sto chutí se na vás vrhnout taky, ale ovládla jsem se. Bylo to těžké, ale něco lidského ve mně v tu chvíli přece jenom zbylo. Proto jsem se radši dala na útěk.

 

21. V poušti

     Zbytek noci jsem se neodvažovala vrátit, i když jsem cítila pach čerstvé krve. Potulovala jsem se pouští celou noc.

      Za několik hodin začalo za obzorem svítat a měsíc už skoro nebyl vidět. Zase se mi zatočila hlava a zatmělo se mi před očima. Když na mě dopadly první sluneční paprsky, musela jsem omdlít. Když jsem se probrala, ležela jsem na písku. Byla jsem skoro nahá. Vysely na mně jenom cáry mého dřívějšího oblečení. Pokusila jsem se vstát, ale nohy mě nechtěly poslouchat. Alespoň jsem se zvládla posadit. Bolelo mě celé tělo, třeštila hlava a vůbec nic jsem si nepamatovala. Otřela jsem si rukou pusu. Ucítila jsem podivné, už skoro nerozpoznatelné, vlhko. Podívala jsem se na ruku. Leskla se téměř čerstvou krví. Zděsila jsem se. Pak jsem se ještě jednou rychle otřela druhou rukou. a taky byla od krve. Obešla mě hrůza.

      Snažila jsem se mermomocí vzpomenout si, co se stalo. Ale nic jsem si z těch událostí předešlé noci nemohla vybavit. Musela jsem tam sedět alespoň hodinu. A pak jsem se rozpomněla. Jasně se mi před očima vyjevily události předchozího večera. Zděšením jsem vyjekla.

      Musím odtud co nejrychleji zmizet, pomyslela jsem si, nemůžu dopustit, abych na ně zase zaútočila. S touto myšlenkou jsem se pokusila vstát. Chvíli jsem zápasila s pískem, ale pak jsem se na nohy přece jen nějak vyškrábala.

      Snažila jsem se běžet, ale jen jsem tak pokulhávala. Byla jsem strašně vyčerpaná a všechny svaly mě bolely. Nicméně jsem to nevzdávala. Běžela jsem dál. Slunce mě na holé kůži pálilo a byla jsem celá zalitá potem. Musela jsem uběhnout několik kilometrů. Večer jsem už nemohla. Pletla jsem nohama a když jsem zakopla o kámen, už jsem neměla sílu vstát.

      Zůstala jsem nehybně ležet na písku. Hlavu jsem měla otočenou směrem k západu a pozorovala jsem, jak slunce pomalu zapadá. Za několik okamžiků už byla tma. Zase se mi zamotala hlava. Nebyla jsem schopná se pohnout. Celým tělem mi projela ostrá bolest. Začala jsem se třást.

      Najednou mi bylo dobře. Zvedla jsem se a podívala se na měsíc. Byl krásný kulatý úplněk. Slabě jsem zavrčela, otočila se a uháněla zpět cestou, kterou jsem přišla.

      Když jsem v dálce spatřila karavany, zarazila jsem se. Něco mě nutilo rozeběhnout se tam, ale já nechtěla. Bohužel to bylo silnější než já. Vztekle jsem zavrčela a rozeběhla jsem se k přívěsům. Do jednoho jsem se začala dobývat.

      Vtom se otevřely u jednoho dveře a vyběhl z nich Charlie. Něčím na mě mířil a vzápětí se ozvalo několik výstřelů. Jeden mě zasáhl do nohy. To mě rozzuřilo a vrhla jsem se na něj. Něž se stačil vzpamatovat, ležel na zemi a strašně řval.

      Najednou jsem uslyšela: „Na, ochutnej tohle!“ a hned jsem dostala ohromnou ránu do hlavy.

      Strhla se bitva o Charlieho tělo. Rupert se snažil Charlieho odtáhnout. To mě rozzlobilo a sekla jsem po něm tlapou. Zasáhla jsem ho do tváře. Vyjekl. Sekla jsem ještě jednou a padl na zem.

      Pak už to byl souboj jenom s tebou, Alane. Ještě několikrát jsem dostala prknem přes čumák a pak mě udeřilo do očí prudké světlo. To mě vyplašilo a já vzala nohy na ramena.

      Neutekla jsem daleko, jenom kousek za přívěsy. Když jsem se trochu uklidnila, vrátila jsem se zpátky. Jakmile jste mě Sandra a ty, Alane, spatřili , zavřeli jste se v karavanu. Nemohla jsem se dostat dovnitř. Chodila jsem stále kolem. Nakonec se mi podařilo rozbít okno a dostat se jím k vám. Tam jsem napadla Sandru a chtěla jsem napadnout i tebe, Alane, ale podařilo se ti utéct. Nemohla jsem se dostat ven. Chvíli jsem zápolila se dveřmi. Byly totiž užší než u toho přívěsu, kde jsem byla s Randym. Pak mě napadlo vyskočit ven tím rozbitým oknem.

      Byla jsem venku. Chtěla jsem po tobě skočit, Alane, ale něco mi bránilo. Váhala jsem. Nakonec jsem se rozhodla zaútočit, ale k tomu nedošlo. Zachránil vás přílet helikoptér. Lekla jsem se prudkého světla, větru a hrozného hluku.

 

 

 

 

22. Konec Patriciina příběhu

      Opět jsem se celou noc potulovala v poušti, ale ne moc daleko od karavanů. Neodvažovala jsem se však vracet.

      Když jsem se ráno proměnila zpět v člověka, bylo mi trochu lépe než předchozí den. Byla jsem sice dost slabá, ale tělo mě už tolik nebolelo. Jen mě pálila rána pod levým okem a na noze. Ležela jsem obličejem v písku a skoro se nemohla pohnout. Překulila jsem se na záda a dívala se na oblohu. Byla zářivě modrá a svítilo na ní slunce.

      Najednou jsem uslyšela hrkot helikoptéry. S námahou jsem se posadila. Směrem ke mně letěl vrtulník a pod ním se houpala zavěšená obrovská železná klec.

      Lekla jsem se, že mě najdou a tak jsem se běžela schovat za nejbližší písečnou dunu. Vrtulník přistál asi tři sta metrů ode mě. Odpojili od něj klec a nastražili do ní pěkný kus syrového hovězího.

      Zbíhaly se mi v puse sliny. Začala jsem se olizovat. Měla jsem sto chutí se tam rozeběhnout a zakousnout se do toho voňavého masa. Ale ovládla jsem se. Měla jsem příliš velký strach z toho, že by mě mohli chytit.

      Vydržela jsem to celý den, ale když jsem se večer přeměnila, měla jsem zase mozek obyčejného zvířete. Sice jsem si dokázala někdy zachovat rozum zdravého člověka, ale tu noc mi to nebylo moc platné. Obcházela jsem kolem klece skoro celou noc. Nakonec zvítězil zvířecí instinkt. Opatrně jsem se přiblížila ke kleci. Jednou nohou jsem překročila její práh, ale druhou jsem stále ještě stála na písku. Váhala jsem. Pak ke mně vánek zahnal pach masa. Zhluboka jsem ho do sebe natáhla. V tu chvíli jsem se rozhodla. Vešla jsem do klece a zakousla se do lákavého masa

      Najednou se za mnou ozvalo hlasité cvaknutí. Ohlédla jsem se. Dveře byly zavřené. Rozčílilo mě to a začala jsem běsnit.

      Kolem klece se začali zbíhat nějací lidé. Ukazovali si na mě a šeptali si. Všichni se na mě koukali z vykulenýma očima. Obzvlášť byli v šoku, když jsem se před nimi přeměnila. Pak se mě začali vyptávat. Nechtěla jsem jim nic říct a taky jsem to udělala. Ale hlavně z toho důvodu, že jsem sama nevěděla, jak je to možné.

      Zavřeli mě do klece na nějaké základně. Drželi mě tam tři měsíce, prakticky o chlebu a vodě. Až dneska se mi podařilo utéct. Bylo to velmi jednoduché. Když mi večer přišli dát jídlo, naskytla se mi opravdu hodně dobrá příležitost k útěku. Když dozorce odcházel, tak sice zamkl, ale klíč v zámku zapomněl. Nikdo z nás si toho nevšiml.

      Nebyl zrovna úplněk a já se neproměnila. Obcházela jsem po kleci a přemýšlela, jak se z toho konečně dostat. Bezděky jsem hrábla po zámku. Ucítila jsem klíč. To je ono! blesklo mi hlavou. Rychle jsem jím otočila a byla volná!

      Pak mě napadlo, jak jim ztížit pátrání po mně. Klec jsem znovu zamkla a klíč strčila do kapsy. Za základny jsem se dostala dírou v plotě.

      Jestli jsem někdy předtím přemýšlela o smrti, tak teď už jsem na všechno takové zapomněla. Byla jsem volná a bylo mi dobře! A pak jsem to uviděla: ranní výtisk Denních listů s titulkem Dinodlak! Hned mi bylo jasné, že je to o mě!

      Zatmělo se mi před očima. Najednou jsem z nebe spadla zpátky na zem. Tak lidi už o mně vědí! Teď už nemůžu bezstarostně žít! Jediné řešení, pro které jsem se rozhodla, byla sebevražda!

 

23. Výstřel a skok

     „Přepadla jsem jeden obchod se střelnými zbraněmi. Ukradla jsem tam tuhle pistoli a teď jsem tady!“ dokončila Patricie svůj příběh.

      Byl tak hustý déšť, že se vše jevilo téměř rozmazaně. Jasně však byly vidět Patiny blonďaté vlasy, po kterých voda stékala ve velkých proudech.

      „Pat, to jsem nevěděl,“ řekl zaraženě Alan.

      „Nevěděl co?“

      „To s Randym…“

      „Tos taky nemohl, to bylo moje tajemství… ale alespoň teď už víš, že jsem měla pravdu, když jsem říkala, že za všechno můžu já!“

      „Už jsem ti jednou řekl, že to není pravda!“

      „Ale je! Kdybych se nezamilovala do Randyho, tak bych tak zoufale nechtěla jet na ty vykopávky a tam bych se nepořezala a ty zuby! A kdybych se nepořezala o ty zuby, tak bych se neproměňovala v to odporné zvíře a nic z toho by se nestalo!

      „Nemohlas přece vědět, co tím způsobíš!“

      „Na tom nezáleží, že jsem to nevěděla! Já je zabila! Randyho, Charlieho i Ruperta! A co teprve Sandra! Ta je těžce zraněná!“

      „Ale, Pat, ty za to opravdu nemůžeš! To ten virus, co máš v sobě! Už jsem ti to jednou říkal!“

      „Dřív jsem si to říkala taky, Alane, až do dnešního rána! Už jsem se s tím smířila a říkala si, že se na to pokusím zapomenout! Ale když jsem dnes ráno viděla ten článek, tak se všechny mé vize rázem zhroutily a já se vrátila zpět na zem! Došlo mi, že mě lidé nepřijmou! Buď se mi budou smát, že jsem blázen, a co je ještě horší, ti, kteří tomu uvěří, se mě budou bát! Nemám a ani nebudu mít žádné přátele! A ještě ke všemu jsem nebezpečná!“

      „To není pravda, že nemáš přítele! Copak já jsem jen vzduch? Vždyť já jsem tvůj přítel!“

      „Ne, Alane! Už je pozdě! Už jsem se rozhodla! Musím se potrestat!“ přešla úplně k okraji mostu a vystoupila na zídku. Pistoli stále držela v ruce.

      Vzápětí se ozval z davu výkřik a směrem k Pat se hnal mladý muž. Skočil k zídce a strhl Pat na zem. Povalil ji na záda a snažil se jí vytrhnout zbraň z ruky. Chvíli se rvali na zemi, až nakonec Pat sebrala všechny síly, opřela se Patrickovi o břicho a vší silou ho odkopla.

      Odletěl asi dva metry daleko a s plesknutím se posadil na zadek Patricie se okamžitě postavila a namířila na něj zbraní.

      „Co tady děláš?! Řekla jsem ti snad, že mezi námi je už konec! Že už tě nechci nikdy vidět!“ zaječela.

      „To sem teď netahej, Pat! Nemá to s tím nic společného! Nemůžu přece dovolit, aby ses zabila!“ odpověděl Patrick, postavil se na nohy a opatrně se k ní přiblížil.

      „Nehraj si tady na hrdinu! A ještě pár kroků a je po tobě!“ zaječela znovu a dál na něj mířila pistolí.

      Když viděla, že se nehýbe, přestala na něj mířit a sama si přiložila zbraň k hlavě a chystala se stisknout spoušť. V tu chvíli se Patrick vymrštil a chtěl ji vytrhnou pistoli z ruky. Pat si toho hned všimla. Bleskově odtrhla pistoli od spánku a zamířila jí na něj.

      „Říkala jsem ti snad, aby ses nepřibližoval!“ ječela a stiskla spoušť.

      Ozvala se hromová rána. Patrick se zapotácel a s vytřeštěnýma očima se poroučel k zemi. Spadl přímo do jedné velké špinavé louže plné černé vody, až se ta odporná tekutina rozstříkla kolem. Patrick zůstal ležet na zemi a z pusy mu vytékal pramínek rudé krve, který se mísil se špinavou vodou.

      „Panebože! Panebože! Já ho zabila! Já ho zabila!“ zaskučela a pustila pistoli na zem. Zakryla si obličej rukama, ale hned je spustila podél těla. „O další důvod víc, proč se zabít!“

      Pršelo ještě hustěji než předtím a byla hustá tma. Nebylo vidět ani metr před sebe. Museli kvůli tomu rozsvítit pouliční světla.

      Všichni zůstali strnule stát. První zareagovali Must a Alan. Inspektor se vrhl k pistoli a Alan k Patricii. Pevně ji chytl, že se nemohla ani hnout. Chvíli se mu pokoušela vytrhnout, ale on ji držel pevně.

      Lidé mysleli, že už je po všem a tak se začali rozcházet. Najednou je zarazil ohlušující ženský výkřik. To se Pat právě vytrhla Alanovi z náručí a rozeběhla se k okraji mostu. Vyskočila na zídku, vrhla ještě jeden pohled na Patrickovu mrtvolu a Alana, zhluboka se nadechla a zavřela oči. Potom skočila.

      Alan se rychle vzpamatoval a sebral se ze země. Přiskočil k zídce. Než se stačil podívat dolů, ozvalo se tupé žuchnutí. Rychle se ohnul přes zídku a zadíval se dolů.

      Pod mostem vedla silnice. Obvykle tam byl velice hustý provoz. Teď tam však auta stála v dlouhých řadách. Vystupovali s nich lidé a dívali se, co se stalo. Světla nechali rozsvícená a tak Alan mohl v silném dešti ještě vidět, jak jejich záře dopadá na Patricii, která nehybně ležela uprostřed silnice. Kolem se shlukovali řidiči, kteří se už domysleli, co se stalo, a střídavě se dívali na Pat a pak zase vzhůru na most.

      Alan se otočil. Nemohl se už na to dívat. V tu chvíli k němu přišel inspektor Must.

      „Je po všem,“ řekl mu Alan. „Skočila. Je mrtvá.“

 

24. Konec?

     Druhý den se Alan vypravil do nemocnice navštívit Sandru. Sedl si na židli vedle postele a chytil ji za ruku. Seděl u ní asi hodinu, když najednou zase nepatrně pohla prsty. Alan překvapeně vyskočil, ale když se dál nic nedělo, zase si zklamaně sedl.

      A pak najednou zase, tentokrát byl stisk silnější. Alan se podíval na její obličej. Vtom Sandra zamrkala a otevřela oči.

      „Sandro?“ zeptal se jí Alan udiveně.

      „Alane? Kde to jsem?“ zeptala se překvapeně a otočila k němu hlavu.¨

      „Jsi v nemocnici, Sandro,“ odpověděl jí.

      „V nemocnici? A jak jsem se sem dostala?“ byla celá zmatená a pokoušela se posadit.

      „Jen klidně lež, Sandro,“ uklidňoval ji Alan.

      „Já… pamatuji si jen, že jsme byli v Gobi a pokoušeli se dostat ven z karavanu. Utíkali jsme před Raptorem… nebo to byl jen sen?“

      „Kéž by to byl jen sen…“ povzdechl si Alan. „Skutečně se to stalo.“

      „Ano, už si vzpomínám…“ zamyslela se. „Charlie, Rupert a Randy jsou mrtví… a Pat… už víš, co stalo s Pat?“

      „Je mrtvá.“

      „Dostalo jí to taky?“

      „Ne, byla to sebevražda.“

      „Sebevražda?“

      Alan zakýval hlavou a dal se do vyprávění. Když skončil, Sandra zůstala koukat s vykulenýma očima.

      „To není možné, to není možné…“ šeptala.

      „Já tomu taky nemůžu uvěřit, ale je to pravda.“

      Bylo ticho. Najednou někdo vzal za kliku a dveře se otevřely. Vešel do nich lékař, který byl začtený do nějakých papírů. Když vzhlédl a spatřil, že je Sandra vzhůru, překvapeně poskočil.

      „Panebože! Jak dlouho jste už vzhůru?“

      „Pár minut,“ odpověděl za ni Alan.

      „A proč jste hned někoho nezavolali?“

      „Promiňte, nějak jsme zapomněli…“

      „Zapomněli, zapomněli… na to se nezapomíná,“ poučil je lékař a otočil se k Sandře: „Musím vás prohlédnout.“

      Alan se zvedl ze židle a vyšel z pokoje. Za malý okamžik se dveře znovu otevřely a vyšel z nich lékař. Alan na něj vrhl tázavý pohled.

      „Je v pořádku,“ odpověděl a chtěl odejít. Alan ho zarazil.

      „Ještě bych se vás chtěl na něco zeptat…“

      „Ano?“

      „Má v sobě taky ten virus, který… no víte, ten, který způsobuje tu proměnu?“

      „Můžete být klidný, udělali jsme všechny různé testy a žádný neprokázal, že by to v sobě měla. Je možné, že je proti tomu imunní.“

      „Děkuji vám.“

      Lékař se dal na odchod a Alan se vrátil zpět k Sandře.

      Uběhl celý měsíc. Nastal už prosinec. Byl předvánoční čas a ulice i obchody byly svátečně vyzdobeny. Sandra se rychle zotavovala a Alan se vrátil do práce.

      Alan, zamuchlaný v teplém kabátě, zrovna mířil do práce. V muzeu skončil. Moc mu to tam připomínalo jeho bývalé přátele. Našel si práci ve výzkumném ústavu. Z nebe začal jemně padat sníh, když vstupoval do dveří své nové práce.

      „Nazdar, Alane,“ přivítal ho jeho nový spolupracovník. „Máme novou práci. Dneska to přivezli. Velociraptor z Gobi.“

      „Opravdu?“ otázal se Alan a zadíval se na kostru. Hned ji poznal. Byla to ta samá, co způsobila tolik zla.

      „Alane, je ti něco?“ vytrhl ho ze zamyšlení hlas jeho kolegy.

      „Ne, to je dobré, nic mi není,“ odpověděl  a odtrhl zrak od kostí. „Asi bychom se do toho měli co nejdřív pustit.“

      Dali se do práce. Asi za hodinu Alanovi jeho nový kamarád oznámil, že ho hledá nějaká slečna, prý se jmenuje Sandra Delayová.

      Alan všeho nechal. Co tu dělá Sandra? pomyslel si, že by ji už pustili? Jak spěchal, nešikovně zavadil o jednu kost.

      „Au!“ zasykl bolestí.

      Podíval se na svou ruku. V ráně na prstě se objevila krev a v pramíncích skapávala na podlahu.

 

Pro ty, kteří nemají rádi otevřené konce

 

25. Sandřina návštěva

     Alan si otřel zraněný prst do kapesníku  a dál už tomu nevěnoval pozornost. Těšil se na Sandru. Sotva strčil kapesník zpět do kapsy, už vešla.

      „Ahoj, Sandro,“ objal ji. „Proč jsi mi neřekla, že tě dneska propustí?“

      „Chtěla jsem tě překvapit,“ usmála se.

      „No, to se ti opravdu povedlo.“

      „Na čem pracuješ?“ zeptala se a rozhlížela se kolem.

      „No, zrovna přivezli Raptora…“

      Sandra se vrhla ke stolu. Když spatřila kostru, zamračila se.

      „Na tomhle tě teda nenechám dělat!“ řekla. „To teda ne! Už jsem přišla o dost kamarádů!“

      „Ale prosím tě, ta kostra je úplně neškodná! Nebezpečné byly jenom ty zuby!“

      „No, jen aby…“ povzdechla si Sandra a pohled ji sjel na podlahu. „Alane, to je krev?“ ukázala na červené kapky na dlaždicích.

      „No… je,“ odpověděl váhavě.

      „Ty ses řízl?“ vyjela na něj. V obličeji hrozně zbledla. „Ukaž mi tu ruku!“

      Alan zrovna strčil ruku do svého zářivě bílého pláště. Za malý okamžik začala látkou prosakovat krev. Alan neochotně vytáhl ruku z kapsy. Z otevřené rány se řinula krev a s pleskotem dopadala na zem.

      „Trochu jsem se pořezal o sklo,“ zalhal.

      „O sklo? O jaké sklo?“

      „Omylem jsem rozbil skleničku a když jsem to uklízel, tak jsem se pořezal…“

      „Kde je to sklo?“

      „Už je v koši. Nehledej to, mohla by ses taky říznout,“ dodal rychle, když viděl, že Sandra šilhá po odpadkovém koši.

      Ta se na něj zkoumavě zadívala. Vypadalo to jako by chtěla zjistit, jestli ji lže nebo ne. Alan se však tvářil zcela normálně a tak to vzdala.

      „Říkáš mi pravdu, Alane?“ zeptala se nejistě.

      „Samozřejmě že říkám pravdu,“ podíval se na ní vyčítavě, ale zároveň se mu hlavou honily myšlenky typu, že by ji neměl lhát. Ale takhle alespoň nebude mít Sandra starosti.

      „Dobře, věřím ti,“ usmála se. „Měl by sis to ošetřit, dost to teče.“

      Když Sandra pomohla ošetřit Alanovi zranění, sedli si na chvíli do bufetu, který byl součástí ústavu.

      „Myslím, že bychom to tvoje propuštění měli nějak oslavit, Sandro,“ navrhl Alan a míchal si čaj.

      „To je dobrý nápad!“ řekla Sandra nadšeně. „Máš nějaký plán?“

      „No, mohli bychom dnes zajít třeba do restaurace.“

      Sandra se jen usmála.

 

26. Zamotaná hlava

     Večer, krátce před šestou hodinou, už Alan se Sandrou vystupovali po schodech k restauraci. Venku se pomalu stmívalo. V záři pouličních lamp se sníh na ulicích krásně třpytil.

      Alan otevřel Sandře dveře. Vešli dovnitř a sedli se za zamluvený stůl. Objednali si a po chvilce hovoru se už mohli zakousnout do lákavě vypadající večeře.

      Seděli tam už dobrou půl hodinu.

      „U nás je jedno volné místo. Nechtěla bys to zkusit?“ ptal se zrovna Alan a napichoval si na vidličku mrkev.

      „To by bylo skvělé!“ zazářila Sandra a přisunula si židli blíže ke stolu, aby lépe slyšela. „Nechci se vracet do muzea a práci potřebuju.“

      „Taky se už nechci vracet do mu…“ Alan se zarazil. Nějak se mu zamotala hlava.

      „Je ti něco, Alane?“ zeptala se neklidně Sandra, která si všimla Alanova výrazu.

      „To je dobré… nic to není… jak už jsem řekl, taky se nechci vracet do muzea. Kvůli vzpomínkám…“

      „To chápu,“ odpověděla Sandra. „Zeptáš se tedy u šéfa, jestli by pro mě měl to volné místo?“

      „Jasně! Určitě ho dostaneš! Přiťuknem si na to?“ zeptal se a sáhl po sklence s vínem. Najednou se mu zase nějak zatočila hlava. Sotva popadl dech. Uchopil skleničku a chtěl ji zvednout k přípitku. Vtom se mu ale zatmělo před očima a ruka rozklepala tak, že v ní ani tu skleničku nemohl udržet.

      Najednou se ozval zvuk rozbíjejícího se skla a víno se rozlilo po ubruse. Zbyla na něm po něm jen červená skvrna. Alan se opřel o židli. Hrozně se mu točila hlava a všechno viděl rozmazaně.

      Sandra vyskočila ze židle a hnala se k němu.

      „Alane? Co je ti?“

      „To nic, už je to dobré. Jen… jen se mi trochu zamotala hlava…“ začínal pomalu popadat dech.

      Zatím se ke stolu začala sbíhat celá restaurace.

      „Nemám zavolat lékaře?“ ptal se číšník.

      „Ne, ne, už je to v pořádku, vážně!“ odmítl Alan. „Potřebuji jen trochu na vzduch…“ pokusil se vstát. Sandra mu podala ruku.

      Když vyšli ven, byla už úplná tma. Alan do sebe vtáhl chladný prosincový vzduch. Najednou mu bylo zcela dobře. Jako by se nic nestalo. Hlava se mu už nemotala a viděl opět normálně.

      „Už je ti líp?“ optala se Sandra starostlivě.

      „Cítím se skvěle. Asi to bylo tím vzduchem. Bylo to tam dost zatuchlé…“

      „Nechceš doprovodit domů?“

      „Ne, to zvládnu sám, nedělej si starosti.“

      „Stejně bych radši…“

      „Je to opravdu dobré, Sandro. Zvládnu to sám!“ usmál se.

      Zdálo se, že se Sandra konečně uklidnila.

      „Dobře, tak se uvidíme zítra.“

      Rozloučili se a na nejbližším rohu se rozešli každý na jinou stranu a zamířili do svých domovů.

 

27. Oči ve tmě

     Sandra se dostala až na hlavní silnici. Cesta do jejího bytu byla poněkud delší a tak se rozhodla jet taxíkem, ale žádný nezastavil. Všechny byly plné. Lidé se od té doby, co vyšel článek Julie Finové, báli po večerech a obzvláště za úplňku chodit pěšky.

      To je pech! pomyslela si Sandra a zadívala se na hodinky. Bylo už osm hodin. Panejo, řekla si, stojím tu už skoro hodinu. Podívala se na oblohu. Hnaly se přes ní černé mraky, které zrovna odkryly měsíc – krásný kulatý úplněk.

      Asi budu muset jít pěšky, povzdechla si a dala se na cestu. Přešla silnici a zamířila do jedné velice tmavé postranní uličky. Chtěla být doma co nejdříve a tak se rozhodla jít zkratkou.

      Procházela uličkou a ani si nevšimla, že už přestalo sněžit. Přemýšlela o Alanovi. Proč mu dneska bylo tak divně? Že by to mělo něco společného s tím pořezáním? Že by…? Ale ne, to je nesmysl! Patricie se přece nakazila ze zubů. A navíc, Alan tvrdil, že se pořezal o sklo… nebo že by lhal? Ne, ne, Alan by mi nikdy nelhal!

      Z myšlenek ji vytrhlo nějaké hlasité bouchnutí. Prudce se otočila. Ulička byla prázdná a tichá. Nikde se nic ani nepohnulo. Sandra se nejistě otočila a přidala do kroku.

      Pat měla podobné příznaky, pomyslela si, ale to vím jenom z Alanova vyprávění… třeba si to všechno přibarvil… třeba se mi to všechno jenom zdálo… jo, to bude ono. Páni! Jak ten úplněk a ta noc na člověka působí!

      Zvolnila krok a najednou zase ta rána. Rychle se otočila. Po zemi se směrem k ní kutálelo víko od popelnice a zvonivě řinčelo o led. Sandra se zarazila a pomalu se shýbal na zem pro cihlu. Ve tmě zasvítily dvě kulaté žluté oči. Sandra na nic nečekala a rychle po nich tou cihlou mrštila. Ozvala se kovová rána, jak cihla dopadla na plech, a rachot, se kterým se popelnice zřítila na zem. Vyběhla z ní kočka a s mňoukáním zmizela ve tmě.

      Sandra si oddechla. Byla to jenom kočka! Jak ta noc dokáže všechno zkreslit! Podívala se na oblohu. Mraky se úplně rozehnaly a obloha byla jasně modrá. V uličce nebyly pouliční lampy a tak byla celá ponořená do tmy. Jen místy ji ozařoval jasný úplněk

      Sandra se už úplně uklidnila. Je to všechno blbost, řekla si, Alan a přeměňuje se ve zvíře… nesmysl! Už je dávno doma!

      Úplně to vypustila z hlavy. Rozhodla se na to nemyslet. Vdechovala čerstvý vzduch a přemýšlela o své nové možné práci. Z dálky se ozýval podnapilý křik z jednoho baru a kdesi v jednom ozářeném okně se někdo hádal.

      Byla to směsice různých zvuků. Někde snad plakalo malé dítě a vrčelo nějaké zvíře. Sandra to nejdříve nevnímala, ale když to zaznělo podruhé a o něco blíže a hlasitěji, zpozorněla. Takhle přece normální pes nevrčí, prolétlo ji hlavou. Tohle je něco jiného… Že by to bylo… ale ne, to se mi jenom zdá… a nebo nezdá?

      Najednou se proti ní vyrýsovala silueta obrovského plaza. To nemůže být pravda, vždyť Pat je přece už měsíc mrtvá! pomyslela si. Na Alana si v tu chvíli ani nevzpomněla.

      Zvíře pronikavě zařvalo. Sandra ztuhla. Nehybně sledovala obrovského ještěra, který se vzpínal proti obrovitému měsíci. Zvíře zařvalo ještě jednou  a Sandra se konečně přesvědčila o tom, že nesní.

      Zděšeně začala couvat. Couvala a couvala až narazila na cihlovou zeď. Ještěr se pomalu přibližoval. Sandra zavřela oči a očekávala útok. Slyšela jen křupání čerstvě napadaného sněhu, jak po něm plaz dupal. Pak vše utichlo. Sandra jen cítila odporný smradlavý dech z obludiny tmavé páchnoucí mordy.

 

28. Do slepé uličky

     Sandra pomalu otevřela oči. Pohlédla přímo do plazových žlutých bulev. Zvíře mělo tlamu sotva pět centimetrů od jejího obličeje.

      Musím něco udělat, musím něco udělat, říkala si. Neodvažovala se zvířeti nedívat se do očí. Ani nezamrkala a jednou rukou přitom šmátrala poslepu do prostoru kolem zdi. Neodvažovala se ani dýchat. Pak to našla. Narazila na popelnici. Rychle chytla víko a vší silou jím praštila ještěra do hlavy.

      Plaz zavrčel a na chvíli přestal Sandře věnovat pozornost. Ta toho využila a hbitě se prosmýkla mezi ještěrem a zdí a dala se na útěk.

      Neohlížela se, prostě jen utíkala. Ještě než zahnula za roh, zaslechla odporném uši trhající zaskřípání drápů o zeď.

      Nezdržovala se pozorováním toho, co se stalo. Snažila se co nejrychleji zmizet, ale po ledu se utíkalo hrozně špatně. Měla podpatky a hrozně to klouzalo. Doběhla až na konec dlouhé uličky a tam zahnula za roh. Zdálo se, že zvíře už to vzdalo.

      Zastavila se, aby si trochu oddechla, protože ji mrazivý vzduch štípal v krku. Jendou rukou se opřela o zeď, předklonila se a zhluboka oddychovala. Najednou se ozvalo za rohem povědomé vrčení. Sandra zpozorněla. Vtom se objevil Raptor. Sandra vzhlédla a pohlédli si přímo do očí.

      Sandra na nic nečekala. Sundala z ramene kabelku, rozmáchla se a v příštím okamžiku ji měl plaz na čumáku. Dala se na útěk. To bylo pro zvíře znamení k útoku. Oklepalo se a vyrazilo tryskem za Sandrou.

      Utíkala co síly měla. Zvíře jí bylo v patách. Čím dál víc ji dohánělo. Sandra už nemohla ani běžet. Nohy ji podkluzovaly ještě víc než předtím. Ještěr ji už doháněl. Snažila se ho zpomalit tím, že mu házela pod nohy vše, co ji přišlo pod ruku. Docela se jí to dařilo, ale nakonec se jí to vymstilo. Když odhodila jednu z popelnic, která stála u zdi, strhla ji tak nešikovně, že se z ní odkutálelo víko přímo Sandře pod nohy. Ta si toho nevšimla a nešikovně o ně zakopla.

      Svalila se na ze. Spadla přímo na obličej. Rychle se překulila na záda. Naštěstí. Protože ještě včas stačila zpozorovat, jak se ještěr vymrštil ke skoku. Okamžitě zareagovala. Rychle se odkutálela.

      Ozvalo se tupé zadunění. Raptor se už nestačil zarazit a rozplácl se na zemi. Stačil po ní seknout jen tlapou s ostrými drápy. Sandra bohužel nestačila tak rychle uhnout. Drápy rozsekly její kožich a bolestivě ji škrábly do ramene. Rána okamžitě začala krvácet. Sandra na to však nedbala. Snažila se co nejrychleji postavit na nohy. Šlo to špatně, led hrozně klouzal. Zvířeti to šlo ještě hůř. Házelo sebou na zemi a pořád ne a ne vstát.

      Sandra chvíli zápasila s ledem, ale nakonec se jí přece jenom podařilo dostat se na nohy. Pomalu couvala dozadu a vystrašeně pozorovala ještěra, který se pokoušel vstát. Najednou se ozvalo odporné skřípění drápů o led a Sandra zpozorovala, že se plaz pomalu napřimuje.

      Nečekala na nic a rychle se otočila. Chtěla se dát na útěk, ale narazila na drátěná vrata. Náraz ji odhodil asi metr od brány.

      Zvířeti se zatím podařilo postavit na nohy a rozběhlo se za ní.

      Sandra se zoufale ohlédla. Narazila si kostrč a sotva se mohla pohnout. Rychle se natáhla po popelnici, která stála nedaleko od ní, a strhla ji proti Raptorovi.

      Popelnice se s rachotem kutálela po zemi a sypaly se z ní smradlavé odpadky. Pak se ozvala tupá rána. Zvíře nečekalo náraz popelnice a svalilo se na zem.

      Sandra přemohla bolest a postavila se. Samozřejmě za pomoci plotu. Snažila se najít zámek. Šmátrala ve tmě kolem. Nakonec ji ruka padla na kovový řetěz, na jehož konci se houpal visací zámek. Byl však zamčený.

      „Kruci!“ ulevila si Sandra a zadívala se vzhůru na bránu.

      Nezbývalo než šplhat. Musela prostě na ten plot vylézt. Bylo totiž vyloučeno, aby se pryč dostala kolem Raptora, protože ulička byla moc úzká. Rychle přelétla pletivo očima. Hned poznala, že to nebude jen tak se na tohle vyšplhat. Ale přesto se to rozhodla zkusit. Zachytila se za železnou trubku a pokusila se lézt.

      Šlo to mizerně, ale strach o život ji hnal dál. Mrzly ji prsty a bolela ruka. Už byla skoro nahoře, když se ozvalo podrážděné zavrčení a ona ucítila na nohou dotek drápů. Raptor stál pod ní a vyskakoval do vzduchu. Snažil se jí zasáhnout drápy.

      Zvíře znovu vyskočilo. Sandra rychle skrčila nohy. Drápy se zasekly přímo do plotu. Ozvalo se nepříjemné zaskřípění kovu. Zvíře vyskočilo znovu. Sandra sebrala všechny síly a prudkým kopnutím ho zasáhla podpatkem do hlavy.

      Raptor se skácel k zemi. Chvíli sebou škubal a pak zůstal nehybně ležet. Sandra byla vyčerpaná a už se nemohla déle udržet. Pustila se. Spadla přímo na ještěra.

      Asi za pět minut se probrala. Pomalu otevřela oči. Ruka ji stále ještě bolela. Pevně si ji stiskla. Už skoro nekrvácela. Rozhlédla se kolem. Když spatřila, že leží na Raptorovi, zděšeně vyskočila.

      Ještěr se stále nehýbal. Sandra se podívala na nebe. Přes měsíc se hnaly husté černé mraky. Nakonec ho úplně zakryly.

      Sandřin zrak sjel zpět na Raptora. Do té doby ležel úplně klidně, ale najednou se začal třást. Ocas se mu zkracoval, drápy se zaoblovaly, tělo se celkově zmenšovalo. Sandra se na to zaraženě dívala. A pak ztuhla překvapením. Na zemi před ní místo Raptora ležel Alan Finger.

 

29. Rána a krev

     Alan ležel nehnutě. Ruce a nohy měl rozhozené, oči zavřené a z hlavy se mu proudem valila krev.

      Sandra se hned vzpamatovala. Já to věděla, říkala si, že je to on! Klekla si na všechny čtyři a přilezla k Alanovi.

      „Zatraceně!“ zanadávala. „Hlavně nebuď mrtvý!“

      Chytla ho za jeho rozdrásané oblečení a zatřásla jí. Pak ji napadlo, jestli vůbec dýchá. Hned se to pokusila zjistit. Naštěstí ještě dýchal. Slabě, ale dýchal. Sandra si oddechla a úlevně si otřela čelo.

      Musím ho probrat, řekla si a slabě ho poplácala po zakrvácené tváři.

      Nereagoval.

      Znova ho poplácala, ale trochu silněji.

      Opět nic.

      „Sakra! Tak už se vzbuď!“ křičela, popadla ho za roztrhaný kabát a prudce jím cloumala.

      Nic.

      Sandra značně znervózněla. Zoufale zaryla hlavu do zbytků kabátu.

      „Zatraceně! Já nechci být vrah! Zbláznila bych se z toho!“

      Sebrala všechny síly a takovou mu vrazila, že se mu hlava otočila.

      Najednou se mu zatřásla oční víčka a Alan otevřel oči. Měl je celé zalité krví a tak si je musel protřít, aby vůbec něco viděl. Pak se pokusil posadit.

      „Alane! Díky bohu, že ses probral!“ zvolala radostně Sandra a objala ho kolem krku. Hned nato si sundala kožich a přehodila ho přes Alana.

      „Sandro, co se děje? Kde to jsme? Au!“ chytl se za hlavu. „Co se mi to stalo? Co ta krev??“ ptal se zmateně a prohlížel si zakrvácenou ruku.

      „To jsem ti udělala já, Alane! Nezlob se! Musela jsem se nějak bránit! Zabil bys mě!“ omlouvala se.

      „Už si trochu vzpomínám… hrozně to bolí…“ opět se chytil za hlavu a křečovitě zavřel oči.

      Rána pořád krvácela. Krev dopadala až na zem a tvořila velkou louži.

      „Alane, musíš do nemocnice! Hrozně krvácíš!“

      „Ne, do nemocnice nemůžu! To v žádném případě!“ odmítl.

      „To snad chceš vykrvácet?“ vyjela na něj Sandra.

      Alan se díval do země a mlčel. Sandra na něj chvíli nakvašeně koukala a pak vstala. Kdesi ulomila pořádný kus ledu a vrazila ho Alanovi do ruky. Ten se na ni zmateně podíval.

      „Dej si to na tu ránu. Třeba to zpomalí krvácení,“ odpověděla na jeho nevyslovenou otázku.

      Když Alan dál nehnutě seděl s ledem v ruce, došla jí trpělivost. Vytrhla mu zmrzlou vodu z ruky a přitiskla mu ji na ránu.

      „Panebože, Sandro! To hrozně studí!“ zaprotestoval a snažil se její ruku odstrčit. Sandra se však nedala. Dál pevně držela led na jeho čele.

      „Nebude to tolik krvácet!“ řekla.

      Rozhostilo se ticho. Alan vzdal všechny pokusy o to, aby zabránil Sandře v tom, aby mu přidržovala led u hlavy. Do ticha zaznívaly jen dopady kapek krve, která byla smíchaná s tajícím ledem, do krvavé loužičky na zemi. Krve však bylo čím dál méně.

      Chvíli takhle seděli a pak se rozhodli vstát. Sandra pomohla Alanovi na nohy, ale ten se tak zapotácel, že narazil do popelnice.

      „Už je to zase zpátky!“ vysoukal ze sebe.

      Sandra napřed nechápala, co ji chce říct. Přiblížila se k němu a podala mu ruku.

      „Ne, nepřibližuj se ke mně! Není to bezpečné!“ odstrčil ji. Neodhadl však svoji sílu a Sandra naletěla na zeď a rozplácla se na zemi. Pak teprve pochopila. Podívala se na oblohu.

      Mraky se rozháněly a pomalu odkrývaly měsíc. Ulička se zalila jeho bledým světlem a Sandra zpozorovala, jak se Alan celý třese.

      „Zatraceně, Sandro! Vypadni odtud! Ještě ti něco udělám! Dělej! Vypadni!“ vysoukal ze sebe a praštil sebou o zem.

      Sandra teď už na nic nečekala, rychle se zvedla ze země a dala se na útěk.

 

30. Ráno

     Neohlížela se. Celou cestu běžela bez zastávky. Dostala se až na hlavní silnici a podařilo se jí zastavit taxík. Když přijela domů, padla úplně unavená na gauč. Okamžitě usnula.

      Ráno ji probudilo naléhavé zvonění na zvonek. Úplně vyletěla ze spaní. Podívala se z okna. Venku už byl bílý den a hustě chumelilo.

      Zvonění nepřestávalo. Sandra prudce otevřela dveře a zůstala nehnutě stát.

      Za dveřmi stál Alan. Na černých vlasech mu roztával sníh a z čela se mu opět řinul proud krve. Jeho modré oči byly zakalené. V ruce držel Sandřin kožich.

      „Alane?“ dostala ze sebe překvapeně.

      „Přinesl jsem ti kožich,“ řekl, ale nepodal jí ho. Místo toho ukázal na zakrvácenou díru. „co se ti stalo, Sandro? Udělal jsem ti to já?“

      Sandra si stiskla ruku. Úplně na to zapomněla.

      „Ne, to ne,“ zakoktala. „to už jsem měla předtím… Napadl mě jeden bezdomovec… chtěl mě okrást, ale utekla jsem mu… Nechceš jít dál? Nemůžeš tady takhle stát!“

      Alan vešel dovnitř.

      „Sandro, nelži mi. Vím, že to máš ode mě. Vím to, protože jsem šel včera večer celou cestu za tebou. Nikdo tě nepřepadl,“ protestoval a zadíval se na její ruku. Byla plná zaschlé krve.

      „Ty mi taky lžeš!“ vyjekla.

      „Kdy jsem ti lhal?“

      „Včera. Když jsi mi řekl, že ses pořezal o sklo a ne o ty kosti!“

      „nechtěl jsem tě vystrašit!“

      „Měls mi to říct!“

      „No dobře! Měl! Promiň!“

      Alan si otřel čelo. Sandra se podívala na jeho ruku. Byla celá od krve. Alan ji setřel do zbytků své košile.

      „Musím ti to ošetřit, Alane. Takhle nemůžeš zůstat.“

      Neprotestoval. Sandra ho posadila na židli a vytáhla obvazy a dezinfekci. Nejdříve mu ránu vymyla. Byla dost hluboká a velká. Sandra se divila, že Alan ještě nevykrvácel. Pak mu na to nalila dezinfekci a nakonec mu hlavu obvázala značnou vrstvou obvazů.

      Potom mu dala něco k jídlu a přinesla mu i nějaké oblečení. Alan se oblékl a najedl. Když si zapínal košili, všimla si Sandra, že obvazy zase začíná prosakovat krev.

      „Už to zase krvácí, Alane,“ řekla starostlivě a přidala mu další obvaz.

      „To nic není!“

      „Ale je! Musíš do nemocnice! Nemohu tě nechat vykrvácet!“ řekla rozhořčeně a zároveň ustaraně a šla pro telefon.

      „Nemusím do nemocnice! Nepotřebuju ji! Nikam nepůjdu!“ rozzlobil se.

      „To teda potřebuješ! Hned teď tam volám!“ zvedla mobil a začala vytáčet číslo.

      „Nikam volat nebudeš!“ zařval výhružně a sebral ze stolu nůž. Moc dlouho se nerozmýšlel a mrštil jím po Sandře. Ta se jen tak tak stačila skrčit. Nůž proletěl přímo tam, kde měla ještě před chvíli hlavu a zabodl se do dveří.

      „Zbláznil ses snad?“ zaječela a udělala několik kroků vpřed.

      „Ne, nezbláznil! Je mi úplně dobře! Jen se nenechám zavřít někam do klece, aby na mě plášťáci dělali pokusy jako na Pat! A nepřibližuj se ke mně!“

      Sebral ze stolu talíř a hodil jím po Sandře. Ta se mu sotva stačila vyhnout. Ozval se tříštivý zvuk rozbíjeného porcelánu. Talíř se rozbil o zeď. Sandru zasypaly střepy a ona upustila telefon na zem.

      Alan na nic nečekal, otevřel okno a tak jak byl z něj vyskočil.

 

31. Spor a provokace

     Ozvalo se tupé žuchnutí. Sandru ovanul chladný prosincový vzduch a ona se rychle vzpamatovala a přeběhla k oknu. Vyhlédla z něj ven. Alan se tam plácal ve sněhu. Nic se mu nestalo. Měl štěstí, že Sandra bydlela v přízemí a že bylo tolik sněhu.

      Sandra odskočila od okna, vzala si telefon a ze šuplíku vytáhla svoji malou pistoli. To pro jistotu. Připadalo ji, že Alan fakt zbláznil. Vyběhla ze dveří a hned zamířila pod svoje okno.

      Alan už tam nebyl. Ve sněhu po něm zbyla jen díra a několik červených skvrn. Sandra se zadívala na zem. Vedlo tam jen několik stop vedoucích do centra města.

      Sandra neváhala a na telefonu vytočila číslo na inspektora Musta. Hned to zvedl. Sandra mu všechno vypověděla.

      „Ale rychle, prosím! Mám pocit, že se zbláznil!“ zaskučela do telefonu.

      „Nebojte se, slečno Delayová, hned tam budem!“ odpověděl Must a položil to.

      Sandra ještě zavolala sanitu a rozeběhla se za Alanem. Stopovalo se jí ho špatně, neboť silně sněžilo. Byla hotová vánice. Sníh ji šlehal do obličeje a oči měla skoro zalepené mrazem. Párkrát ji málem porazilo auto, ale nakonec Alana našla. Skutečně byl před bankou jak očekávala.

      „Alane!“ zavolala na něj.

      Prudce se otočil.

      „Co tady chceš, Sandro? Dej mi pokoj!“ otočil se a chtěl odejít.

      „Nenechám tě odejít!“ vykřikla za ním.

      „A jak mi v tom chceš zabránit? Zastřelíš mě tou pistolkou, co máš v kapse?“ zadíval se jí přímo do očí.

      „Jak víš, že mám zbraň?“ zarazila se Sandra.

      „Prosím tě! Většinou ji nosíš s sebou! To vím až moc dobře!“

      Bylo ticho. První se ozvala Sandra.

      „Co vlastně chceš teď dělat, Alane?“ zeptala se zoufale.

      „Normálně půjdu domů a budu žít jako každý jiný člověk!“

      „Ale co až se budeš proměňovat? Jak to chceš pak udělat?“

      „Prostě se zamknu na několik západů  a jestli to bude nutné, tak se i přivážu!ů

      „Víš moc dobře, že to nepomůže!“

      Vtom se ozvalo houkání sirén a celou ulici zaplavily policejní vozy.

      „Co to má znamenat, Sandro? Ty jsi zavolala policajty?“ zeptal se a zamračil se.

      Sandra sklopila oči.

      „To si říkáš kamarádka? Takhle mě podrazit?“

      „Dělám to pro tvoje dobro!“

      „Jo! Pěkný dobro! Chceš, abych skončil jako Pat? To si přeješ?“

      Z auta zrovna vystoupil Must. Ostatní policisté se kryly za auty a mířili na Alana zbraněmi. Z banky zrovna vyšla mladá žena. Alan se k ní vrhl, chytil ji a pod krk ji dal nůž, který vytáhl z kapsy.

      „Kdes vzal ten nůž?“ zeptala se vyděšeně Sandra.

      „Našel jsem ho! Jestli se ke mně někdo přiblíží, tak ji podřežu!“ přitiskl ženě nůž ještě těsněji ke krku.

      Must se zarazil.

      „Ještě jsi mi neodpověděla na moji otázku!“ obrátil se zpět na Sandru. „Opravdu si přeješ, abych skončil jako Pat?“

      „Takhle nemluv, Alane!“ zavzlykala Sandra.

      „Chceš, že jo?! Já vím, že ano! Přeješ si, abych se utrápil zavřený někde v kleci! O chlebu a vodě! Tak jako Pat! Nakonec se z toho zbláznila! Chudák! A pak se zabila! To vážně chceš, abych takhle dopadl?“

      „To není pravda! To vůbec nechci!“ bránila se.

      „Ale chceš! Jinak bys nevolala policii!“

      „To je pro tvé dobro!“

      „Dobro, dobro! Víš, jak mi prokážeš dobro? Že mě necháš jít a nebo mě teď hned na místě zastřelíš! Vybavení na to přece máš, ne?“

      Sandra stiskla v kapse zbraň ještě pevněji.

      „Neposlouchejte ho, Sandro! To není on, to ten virus!“ zvolal Must.

      „Vy držte zobák!“ zahřměl Alan. „Nebo ji podřežu!“ a přitiskl ženě nůž více k hrdlu. Když vyjekla, Alan ji nakopl. V tu chvíli vytáhla Sandra zbraň a namířila ji na Alana.

      „Takhle se k ní nechovej!“ zařvala.

      „Budu se k ní chovat tak, jak chci já! A na co ty pořád čekáš? Proč mě nezabiješ? Tak mě zab! No tak! Dělej! Zab mě! Zastřel mě! Rychle!“

      „Buď už zticha, nebo to opravdu udělám! Ztichni! Mlč! Mlč!“ Sandra zavřela oči a křečovitě svírala zbraň.

      „Zab mě! Zab mě!“ provokoval ji Alan dál.

      „Mlč! Ticho! Ticho!“

      Ozval se výstřel. Sandra otevřela oči. Spatřila Alana, jak s vykulenýma očima pustil ženu ze svého sevření. Ta se okamžitě rozeběhla k policistům. Držela si krk, ale nebylo to nic vážného. Břitva ji jenom trošku škrábla.

      Sandra se znovu zadívala na Alana. Vytřeštil oči ještě víc než předtím a slabě vyjekl. Jednu ruku si přitiskl na prsa, zapotácel se a praštil sebou o zem. Z pusy mu vytékal pramínek rudé krve a barvil sníh do ruda.

      Přestalo už konečně sněžit. Sandra zděšeně upustila pistoli na sníh.

      „Já ho zabila! Já ho zabila!“ šeptala. Zoufalý tón v jejím hlase se postupně měnil v chladný a krutý. Nakonec se rozesmála. Smála se naprosto šíleně. Pak se svalila k Alanovu tělu a začala ho oplakávat. Hned nato se zas začala divoce smát a kroutila mu nosem a rvala mu vlasy.

      „Odtáhněte od něj někdo toho šílence!“ rozkázal Must. Tím šílencem myslel Sandru.

      V tu chvíli s houkáním přiřinčela sanita. Policisté byli rádi, že se o Sandru místo nich postarají lékaři. Doktoři okamžitě ošetřili pořezanou ženu a pak se vrhli k Sandře. Odtrhli ji od Alana a odvlekli do sanitky. Vůbec nechtěla jít. Vzpírala se. Pořád chtěla být u Alana. Museli skoro použít násilí.

      „Máte svěrací kazajku?“ optal se jich Must.

      Zakývali hlavou.

      „Tak jí ji nasaďte! A myslím, že je to rovnou do blázince!“ poradil jim ještě.

      Lékaři s námahou nasadili Sandře svěrací kazajku a naložili ji do vozu. Sanita odjela. Inspektor a policisté ještě z dálky slyšeli, jak se v ní Sandra bláznivě směje.