|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Ahoj miláčku…
Jsou to dva roky. Pamatuješ, jak jsem Ti říkala, že když se mnou cloumají jakékoli emoce, musím psát? Já vím. Je to jako nějaká úchylka. Když jsem hrozně šťastná nebo moc smutná, potřebuju papír a tužku. Je to, jako si povykládat s někým, koho máš moc rád… Podělíš se o svoje pocity. Když je to radost, zdvojnásobí se, trápí-li Tě něco, ta bolest se rozpůlí.
Pro mě je to stejně důležité, jako pro Tebe tvá motorka. Nedokázal bys žít bez jízdy na ní. Skoro každý den jsi vyrážel a vracel se pozdě v noci, někdy i druhý den. Zimy pro Tebe byly k nevydržení. Sotva začal tát sníh a objevovaly se první sněženky, vyjel jsi vstříc lákavým dálkám. Připadalo mi, že jsi s tou motorkou spojený. Taky jsem občas žárlila. Vím, že zbytečně. Měla jsem ji přece taky ráda, stejně jako ten pocit, když jsme spolu jezdili pryč odtud – od všeho a od všech a spávali v přírodě pod širákem.
Byli jsme ještě docela mladí na to, abych věděla, že nepotřebuju dál hledat ani poznávat. Ale já to věděla! Mívala jsem pocit, že jsem se pro Tebe narodila, že pro Tebe žiju. A pamatuješ, cos mi řekl, tenkrát pod tím vodopádem? Do smrti na to nezapomenu, lásko…
A nezapomenu ani na ten den, který udělal tečku za vším krásným, co jsme spolu prožili :-( Proč jsem jen nejela s Tebou?! Naši mě nechtěli po té chřipce pustit. Teprve první den vysvitlo slunce a jaro bylo ještě v nedohlednu. Ale kdybych jela… Třeba bych Ti mohla pomoct! Nebo bych aspoň zemřela s Tebou…
Chybí mi kus duše, který už mi nikdo nevrátí…Bolí to. Moc. Jenže vím, co bys mi teď řekl. A to jediné mě drží při životě.
Scházíš mi. Miluji Tě…Tvá Jana
|
|
|