"Jaký asi dělá zvuk akordeon vhozený do studně?" Zeptal se můj trýznitel s mým mistrovským italským nástrojem opřeným o okruží. Já se zatím vymotávala z cárů svého bahnem ztěžklého oděvu.
Trhala se mnou touha zatvářit se posměšně a chladně. S převahou exaktní argumentační pravdy zamést mu tvář, vrhat mu do ní úsečné a holé věty plné triumfu mé nezničitelnosti.
Vysmát se nakonec a kloktat pohrdání.
Jenže přes vzlykot jsem těžko hledala za svýma očima zápisníky zaplněné spravedlivými odsudky a silným ženstvím. Zápisníky s mapami pro instinktivní, obraný a konečný výpad.
Vždy mě píchne u srdce i za dnů mnohem slunečnějších, než které se skutečně odehrávají, když si vzpomenu na mdlý a nezdravý zvuk akordeonu vhozeného do studně.
|