Vítr krade mihotavé světlo louče
na bolest žaluje pero řádkovanému papíru
bílého vína neubývá ve sklenici
byť ubývat by mělo nad míru
když utopit chci zákeřného červotoče
když jedu chci podat zákeřnému upíru.
Úterní večery vždycky jemu patří
vždy zjeví se ač nikým nepozván
mou lásku obejme než napočítáš do tří
krev saje jí k ní těsně připoután.
A pro mě najednou mezi nimi místa není
já marně nabízím jí svoje objetí
marně se snažím a věřím že se to změní
však není v moci mé vyrvat jí z jeho zajetí.
On vede ji kam jen se mu zlíbí
a ona oddaně kam přikáže tam cupitá
a věří mu, kýve na všechny jeho sliby
mně nevěří, má ujištění striktně odmítá.
Já nemohu se s tímhle ďáblem měřit
já nedokáži proti němu bojovat
dokud ona nebude mi věřit
dokud nebude chtít při mně věrně stát.
Jestli však projeví v lásku moji víru
jestli se postaví proti démonům
já v sobě probudím k boji nutnou sílu
a život navrátím všem zmírajícím snům.
Když pak sny o lásce dojdou naplnění
a dům náš stane se zas štěstí příbytkem
pak upír pozná že už tu místo není
vrátí se k červům, zpět pod černou zem.
|