Ať jsem – zlatý míč vržený do východu Slunce.

Ať jsem – kyvadlo, jež se vrátí do mrtvého bodu hledat noční vertikálu slova.

Ať jsem – jednou i druhou miskou vah, vahadlem. Období mezi dvěma extrémy

všeobecného otřesu, toho tlukotu srdce podle toho, o němž můžeme všemožně pochybovat a cokoli očekávat od jeho úzkostlivého „už nic nejde“.

Všemožnému házím tuto rukavici: Ať jsem míč při odrazu od chvíle svobody.

Křičím – ať jsem míč jeho ticha.

Můj odchod se stále přivolává, každý den a každou chvíli velkého dne. Můj návrat navždy, věčná noční vertikála, mrtvý bod, podobný sám sobě, který ten druhý překročí – vždycky.

Kdo jsem?

Stále ten samý navrátilec, což zase znamená někdo jiný.