A neuveď nás v pokušení...
Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům....
Poslední zpověď mi příliš sil nedodala, tváří v tvář mladému kazateli. On jistě je na podobné věci zvyklý, mě omývá studený pot, každým slovem. A to jsem si původně připravila svou zpověď na papír, chtěla jsem mu ji přečíst. Čekala jsem postaršího kněze a zamřížkované okýnko zpovědnice. Po třech letech, poprvé v cizím kostele a rovnou ke zpovědi. Snad nejsem ani katolička a Bůh na mě již dávno zapomněl, když mi staví do cesty velebníčka, jenž ve mně probouzí pokušení. Zdráhá se mému pohledu, když sedím vedle něj a po paměti zmatená lovím své hříchy tak, jak jsem je vyčetla v kancionálu a stále otálím se ke všemu přiznat, když sama v sobě svá mnohá pochybení za hřích ani necítím. Jen stydno je mi před tím mladým kazatelem a líbí se mi. Možná by měli zpovědnici znovu vysvětit…
Při loňské cestě do Ameriky mě požádal o ruku. Na parkovišti vytáhl z kapsy červenou krabičku. Byl naštvaný, že je to tak ve kvapu, díky organizaci mého chaotického bratra, kdy nám pro sebe samotné nezbýval takřka žádný kousek soukromí. Byla jsem překvapená, tak, jak bylo očekáváno. Vlastně celý ten náš pobyt jsem byla mrzutá a měla jsem pocit, že mě v nejistotě nechá čekat další léta, jako doposud. Ani tomuto zasnoubení jsem nepřikládala velkou váhu, takto zasnoubená jsem s ním byla již třikrát a nikdy z toho nic kloudného nakonec nevzešlo.
Měla jsem podaný inzerát, tajně. Ani ne tak, že bych chtěla kohokoliv najít, ale jen z pouhé zvědavosti, zda se opravdu musím spokojit v pořadí mým druhým dlouholetým partnerem, se všemi jeho ctnostmi i nectnostmi, s jeho smyslem pro detail a práci, pro vyhraněný názor na ženu, udržovatelku rodinného krbu a pečovatelku o děti v dusivě těsném závěsu za ním. Před léty mi byl přítelem, ochráncem, poslední rok jsme se vzájemně odcizili, zdá se mi. Štěstí za každé nové ráno, kdy se oba budíme s novou nadějí v nadcházející den.
Je až podivující, jak se zadaní, nebo ženatí muži s neutuchající trpělivostí snaží sbalit jiné ženy. Přebírají těm skutečně osamoceným ty nejlepší kusy, jako silní lvi, když loví gazely. Leckdy lžou o věku, vzhledu i vzdělání naprosto stejně, jako ženy. Mnozí hledají jen sex a flirt, jsou zadaní a tvrdí, že šťastní. Ostatně, o svém šťastném životě všechny přesvědčuji stejně. Přeci nebudu své smutky tahat na odiv.
A přesto jsem horší, než ostatní, protože jsem se s ním odvážila i sejít? Tedy, sešli jsme se na squashi a kvalita mé hry s profesionálním hráčem squashové ligy byla nesrovnatelná. I když sázka zněla jasně. Musela jsem se s ním vsadit, jinak bych jej nepřiměla se mnou hrát. Který muž, s nulovou vidinou sexu, by chtěl jen tak hrát s přinejmenším o deset tříd horší ženou? Bylo mi rovněž jasné, že hra bez pořádné motivace bude oba nudit. I při hře s jasným vítězem musím cítit naději, že osud mohu zvrátit. Po krátké zahřívací výměně míčků jsem nadhodila svá pravidla. Nesouhlasil s nimi, nicméně, poslední slovo má vždy žena. „Za každou fatální chybu jeden vyhraný set pro mě“. V té chvíli jsem již prohrávala čtvrtý.
Po delší odmlce, díky vánočním svátkům, se na mě ráno hned po spuštění počítače rozsvítil žlutý vzkaz z ICQ. Jsem zřejmě zapůsobila, ovšem hrou to nebylo. „Když oni ti chlapi berou všecko!“ varovala mě kamarádka. Ne že bych s ní nesouhlasila, ovšem, copak já někoho beru? Jen se účastním jemné hry. „Každý má tu a tam nějakého toho svého kamaráda“ snažila jsem se omluvit své počínání svědomí, jež stále mlčelo a takřka bez povšimnutí se stalo účastníkem mé další schůzky s ním. Domáhal se své výhry a já jsem cítila jeho vzrušení. Štěstí, že obědová pauza trvá tak krátce.
Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Krátce po Novém roku, brzy z rána, zazvonil telefon. Přísný a nezúčastněný hlas policisty mi oznámil, že mi zemřel tatínek. Ve spánku.
Zhroutila jsem se na podlahu. Krátká zpráva a jak snadno dokázala znehybnit každý pohyb v mém těle, tep jsem takřka necítila. Od dob odchodu z domu jsem měla pocit, že své city schovávám kdesi mimo své tělo. Na chvíli, do nich oděná, uléhám se svým přítelem. V noci neviditelný citlivý šat svlékám a ráno stojím před světem v Evině hříšném rouše. Sváteční cit si ukrývám na lepší časy. Aspoň jsem doufala, že na lepší časy a tak mě mé náhlé vzplanutí smutku tak překvapilo. Poslední roky jsme se vídali s otcem tak jednou do roka. Ne víckrát. Byl krutým vládcem mého dětství a ve stáru mi byl neznámým. Přesto jsem jej respektovala, pro jeho neskutečné tvořivé schopnosti a nenáviděla zároveň, pro krutou destrukci všeho krásného, co jsem si ve vzpomínkách na své rodiče tak pracně uchovávala. Spadlo mi do rukou dědictví a já netuším, co si s ním mám počít.
Jsem prý manipulátorka, snažila se mě o tom přesvědčit má kamarádka, jež, znalá mého počínání, mě pokaždé varuje před možnými následky. Dávám jí za pravdu, ale nemohu jinak, jako laň se v lukách potloukám a svou šíji dávám na odiv všem těm vlkům ze svého okolí.
Se svým přítelem jsme opět v předsvatební krizi. Odstěhoval se na chatu, aby zde sám, mnou nerozptylován, rozjímal o životě se mnou. „Zbaběle utíká? Nebo jen váhavě váhá, protože je Váha? Možná nejsem ta pravá, ale bez levé to přeci taky není ono?“ děsila jsem se toho jeho strachu. Nechce si mě vzít a přesto dělá vše, aby si mě vzal. Oba jsme v nějaké divné kleci. Jsme-li bez sebe, nevíme, co si počít sami, jsme-li spolu, toužíme být sami.
Mlčky, jen v písmenech si stěžuji virtuálnímu příteli, jež stále nezískal své. Je zadaný a miluje svou přítelkyni, přesto se rád dostává do područí mých smysly probouzejících vzkazů. Nevyžaduji jemnost, spíše drsnou sílu, jsem přeci masochistka a měla bych být šťastná za křehkou něhu svého partnera. Přesto si své osamocení krátím virtuální vášní. Je dokonce mladší, než já. Jak snadné je bezcitně manipulovat s mužem na druhé straně a jak snadno muž na druhé straně manipuluje se mnou. A oba jsme vítězi, nebo poraženi?
V jeho bytě je prázdno a ozvěna odráží přísný bariton. Cítím, jak má navrch i jak v mé blízkosti taje vzájemný tvrdý ledový sarkofág. Odsouvám se z jeho přítomnosti nejméně na vzdálenost svých paží. Až zhasnu a v temném zákoutí jeho prázdného bytu se mu pomalu vytrácím z dosahu. Zbaběle jsem utekla před nádechem smyslnosti prázdna. Nikdy nereflektuji na cizí výzvy a tak mými prsty leckterá příležitost proplouvá zcela bez povšimnutí…
Štěstí za teplé jarní dny. Svatební přípravy mám v plném proudu. Povýšení v práci mě opět minulo. Ostatně, co jiného by se taky dalo v mém případě čekat. Nejsem typ průbojné holky a nerada dokazuji jiným, nebo sama sobě, jak schopná jsem. Zřejmě se bojím, že nakonec vyjde na povrch má úplná neschopnost a své, i tak dost nízké profesní sebevědomí, mi jedinou smrští asertivních vět ti schopní srazí kamsi pod úroveň moře. Nejsem soutěživá, co se týká kariéry, což mě odsuzuje k věčné podřízenosti a přijímání úkolů, o které jiní již dlouho neprojevují zájem.
Ostatně, o mou kariéru neprojevuje zájem ani můj, již takřka sedmi měsíční ICQ dopisovatel. Od naší poslední schůzky uběhly tři měsíce. Zatímco má partnerská krize se pomalu dostává do normálu, jeho vzplanutí ke mně naplňuje má očekávání.
V teplý jarní podvečer jsme se sešli znovu. Tentokrát, oba zcela oproštěni od morálky, byl náš cíl shodný, i když jsem se jeho naplnění stejně bránila. Úzká neudržovaná cesta na okraji parku nás zavedla na scestí. Vzal si mě drsně, jako svou děvku, poprvé a zřejmě ne neposledy…
a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás ode všeho zlého. Amen.
|