|
|
|
Výlet do Soběslavi Autor: Geraldine (Občasný) - publikováno 7.5.2000 (22:20:22), v časopise 9.5.2000
|
| |
Právě před nedávnem přišla do naší třídy naše třídní a oznamovala nám, že za tři týdny pojedeme na školní výlet.
-Do něčeho podobného jako do vodáckého střediska.-Tak dobrá, do vodáckého střediska, a to v Soběslavi.
Všichni jsme se začali smát, protože to tam úplně milujeme..Už jsme tam mnohokrát byli a pokaždé jsme se tam dost nasmáli. Výlety do tohohle střediska jsou vždycky spojovány s průšvihy, srandou a šichtou....
Spí se tam v chatkách - po čtyřech.Kolem dokola je les, asi 5 metrů za chatkami je Lužnice a na Soběslavské náměstí, z tohohle tábora to je asi čtvrt hodiny cesty. Když jsme byli mladší, tak jsme si to všechno platili i s jídlem, ale v posledních letech tam jezdíme a platíme si jen chatky.
K jídlu si sežeňte, co chcete...:o)
Samozřejmě, že za peníze na jídlo nakupujeme úplně jiné věci (viz.alkohol, cigarety....).
No a to nějaké jídlo bereme vždycky z domova.
V Soběslavi si vždycky užíváme pěknou legraci. Sportujeme tam, chodíme do okolí, někdy si půjčíme i lodě a zkoušíme sjíždět Lužnici, ale většinou tak po prvních 7 kilometrech se sušíme na březích řeky. Do naší nezbytné výbavy tedy patří - hlavně plavky, nějaké to oblečení, ešusy a příbory, pak samozřejmě zásoby kuřiva a alkoholu ale hlavně pevné nervy.
V samotném táboře to vypadá asi tak, že půlka třídy si s učitelkou chodí někam pro jídlo a my ostatní si tam děláme jídlo jaké chceme.
-Takže si tam vaříme, ale k tomu se vrátím trochu později.
Jednou jsme si řekli, že si zkusíme sjet Lužnici co nejdál to půjde.Jenže ne na lodích, ale na polo - amatérských gumových člunech.
Sehnali jsme si duše od traktoru (což nám nedalo moc práce – přeci jenom ještě existují družstva JZD), nařezali jsme si nějaké překližky, sehnali obrovské igelity a vodotěsné lepenky. Návod na sestrojení tohohle "utopického vynálezu" jsme našli, když jsme byli malí, v jedné otřesné knížce pro něco jako malé kutily a přátele lesa. Už od začátku nám bylo jasné, že okamžik, kdy s tím vytáhnem na vodu bude katastrofální, ale snad z touhy po legraci jsme z toho udělali něco, co mělo připomínat a fungovat jako gumový vodní člun.
Podotýkám, že pokaždé, když někdo opouští okolí chatek, musí to nahlásit. V případě, že kdyby náhodou chtěl na vodu, musí mu to učitelka schválit, ale hlavně ten dotyčný musí mít plovací vestu a pořádnou loď a učitelka jí musí vidět.
Ani jsme neriskovali, že by nám nic nedovolila a řekli jsme jen, že jdeme do města. Takže jsme se někdy po poledni vydali na třech těhle člunech. Vypadalo to fajn, zdálo se nám téměř neuvěřitelné, když jsme míjeli místo, kde jsme obvykle hned zastavovali se čluny dnem obrácenými vzhůru, k nebi. Najednou se nám všechno zdálo tak fajn, že jsme měli takovou radost, až jsme křičeli roztroušeni po celé možné ploše Lužnice, že jsme kingové a já už ani nevím, co všechno dalšího.
Bohužel tato událost nabrala asi takovýto spád.
Proud byl velmi silný a unášel nás dál a dál. Pak se ale stalo to, že jsme se přeci jenom překotili, v místě vzdáleném od našich chatek pomalu víc jak 10 kilometrů.
Tou dobou, co jsme lovili všechny věci z vody, jsme už dááávno měli být v táboře. Klukům se rozmáčely i mobily, takže ani zavolat nikam, jsme nemohli. Bohužel.
Z vody jsme lovili části člunů. Najednou k nám z ničeho nic připlavala jedna duše a pár lepenek. Údajně to mělo být vodotěsné. Pak k nám připlavala jedna holka a s pláčem v hlase nám oznamovala, že jí uplavala bota. V tu chvíli jsme se ani nijak moc nesmáli, protože jsme se co nejrychleji snažili dostat do tábora, a že nám to trvalo zatraceně dlouho....
Nakonec jsme dorazili do chatek, když už se stmívalo. S neskutečným průšvihem. A to ještě naši kamarádi průšvih zmírnili tím, že učitelce napovídali, že jsme jim volali, že se vrátíme později. Potrestala nás tím, že zrovna ten den, kdy byla diskotéka (na kterou jsme stejně nechodili, protože to byla nejlepší příležitost, jak se pořádně opít), tak nás všechny, kdo jsme byli na těch člunech, zamkla do chatek a sebrala nám klíče.
A všichni ostatní odpochodovali do hospody, co byla v kempu tam kde byla diskotéka. Samozřejmě, že jsme mohli vypadnout oknem, ale učitelka nás chodila kontrolovat. Kdy se jí zachtělo. Volali jsme si mobilama, a měli jsme z toho, co se nám stalo skutečně dosti velkou srandu.
Pořád jsme se tomu smáli, ale museli jsme po tichu.A taky jsme museli být po tmě, protože jsme museli spát. To víte, učitelka. Pořád tam k nám chodila a my jsme na ní bezpečně poznali, co dělala a kde zase byla. Někdy po půlnoci přišla a klepala tam na nás se slovy : "Kůzlátka, kůzlátka otevřete, tady vlčice...."
Byla to tenkrát fakt sranda, a kdo věděl, co se nám stalo na řece, ten se nám směje ještě teď.
Teď ale k tomu jídlu.
Všichni, kdo to jídlo měli zaplacené, se chodili stravovat do hospody, co byla přímo v kempu. Zbytek si tam vařil. Jednou jsme tam byli dva týdny, a ani nevím proč, prostě od toho prvního dne jsme všechny zbytky nechávali. A že to na konci týdne vyhodíme. Vyhodit to měl ten, kdo měl "službu na jídlo". Ten den, na konci týdne jsem jí měla zrovna já.
Všechny zbytky jsem naházela do obrovského hrnce, co jsem si půjčila v hospodě. Nudila jsem se zrovna, a tak jsem se v těch zbytcích šťouchala. Zrovna tam ale přišli dva kluci a hned "Ukaž.Co to vaříš za dobrotu?".A ten jeden do toho strčil prst.
Snažila jsem se ho se slovy "Ne, nejez to...."; zastavit, ale si ten prst strčil do pusy.
Odvrátila jsem se, abych ho neviděla, protože jsem se bála jeho reakce, ale on k mému úžasu řekl : "No, Sáři je to dobrý, ale já bejt tebou, tak do toho přidám....", a začal tam vyjmenovávat všechno možné. A pak si ještě počkal, dokud to neochutnám taky. Namočila jsem si do toho prst s úmyslem, že to do pusy nestrčím ani omylem, ale oni tam čekali, dokud jsem to skutečně neochutnala.
Obracel se mi žaludek a radši jsem zavřela oči, když jsem to polykala.Najednou jsem ale zjistila, že je to fakt dobrý....
Nakonec jsem do toho ještě něco přidala - myslím tím nějakou sůl a koření, a závěrečně jsem to zalila mlékem. Všem to strašně chutnalo a mně taky, ale musela jsem při tom zapomenout z čeho jsem to "vařila". Samozřejmě, že jsem to věděla jen já a ještě jedna moje kamarádka, co věděla vždy o všem, co se v táboře dělo.
Kluci tomu začali říkat "šichta", protože běželi za ostatníma a ve spěchu na ně něco volali, a překecli se, takže řekli : "Lidi, Sára má večeři v kuchyni, uvařila šichtu." No, když se to dojedlo, tak se každý oblizoval a chtěl ještě. Kdyby věděli, z čeho to ale bylo, tak by se s největší jistotou pozvraceli....
Ještě teď si vzpomínám, z čeho to bylo : rozvařená rýže, nějaké brambory, kusy chleba, máslo, tavený sýr, údajně také špagety....Pak samozřejmě nějaké to koření a spousty mléka. Normálně se tomu říká šlichta, anebo se na takovýchto táborech dělá poslední den sekaná. My máme ale šichtu a v tom jsme originální, oproti všem. Je fakt žádaná, a nikomu ještě nedošlo, že když se to dělalo, tak vždycky jen poslední dny v týdnu a tak, že by to mohlo být ze zbytků.
Bleee. Pokaždé jí všichni chtějí....To, že je ze zbytků, nikoho nezajímá....Naší nepodařené vodácké výpravě se každý smál. Myslíte si, že by se smál i věcem, ze kterých byla vyrobena šichta?
Co myslíte, budou jí chtít i za ty tři týdny, až tam pojedeme znova???:o))
|
|
|