Provozované WEBy: Totem.cz | Čítárny | Český film | Seaplanet | Humor/Hry/Flash | Flash CHAT | Chcete svůj WEB? Napište nám |
|
Mezi dvěma pohořími a dvěma moři, tak někde uprostřed, leželo malé knížectví. Sedm dní by trvala cesta pěšky od jednoho konce k druhému a sedm dní od druhého konce k prvnímu. Vprostřed tohoto knížectví, nedaleko Větrové hory, stál zámek s překrásnou zahradou. Nebylo divu, když se o ni staral ten nejšikovnější zahradník na světě. Stejnou lásku k přírodě podědil i jeho syn, který se pro něj stal nepostradatelným pomocníkem. Vojtíšek byl sice ještě docela malým zahradníčkem, ale o květinkách toho věděl už tolik, že by, jak mu otec často říkal, zastal sám celou zahradu. Jeho ručky zatím neunesly ani rýč ani lopatu, a tak jen s malou lopatičkou a s malou konývkou opatroval sazeničky, které jako on byly ještě květinovými dětmi. I takový strom, než se zasadí, aby mohl růst a sílit, musí být opečováván, zaléván a chráněn. Stejně jako chlapec, o něhož se zahradník svědomitě staral. Nebyla zde žádná žena, která by mu dala mateřskou lásku, a tak se otec stal také matkou. Jako tatínek vedl synka k pracovitosti, píli a trpělivosti a jako maminka foukal na bolístky a kolébal v náručí. Věděl, že nemůže Vojtíškovi nahradit vlastní maminku, kterou mu vzala zlá nemoc, ale ze všech sil se snažil. Dařilo se mu to, protože chlapce vychovával tak, jak by si to jistě maminka přála. Učil Vojtíška poznávat rostliny i živočichy a kladl mu na srdce, že starost o taková bezbranná stvoření se mu mnohonásobně vrátí v pocitu radosti, uvidí-li, jak vyrůstají do krásy. A bude-li mít toto na paměti, nikdy nebude sám. Netrvalo dlouho a chlapec se mohl přesvědčit o pravdivosti otcových slov.
1.kapitola – Nový zahradník Těžkou, přetěžkou zkouškou musel Vojtíšek projít, když si proradná smrt přišla i pro otce. Osamocen usedl k malé lípě, kterou nedávno s otcem zasadil a rozplakal se. “Vím, jak je to pro tebe těžké.” Kněžna k němu přisedla a lehce ho pohladila. “Neměj však obavu, že bychom tě vyhnali. Mluvila jsem o tom s knížetem a on souhlasil. Rádi tě přijmeme jako našeho druhého syna. Známe tě od narození a víme, že jsi velmi šikovný a učenlivý. Brzy přivykneš našemu životu. “A co Adam?” zeptal se tiše Vojta. “Nemá mě rád.” “Neboj, i on si určitě zvykne a přijme tě za bratra. Je jen o málo starší. Budete si rozumět, uvidíš.” Ale o tom by mohl Vojta sám vyprávět. Dva roky, které je dělily, nebyly překážkou. Spíše Adamovo chování. Několikrát spatřil mladého pána ničit práci, kterou jiní tak těžce vytvořili. Mnohokráte i jeho otci přidělal starost, když jen tak pro zábavu vytrhal právě zasazené sazeničky či polámal mladým stromkům větvičky. A byl-li napomenut, dělal dlouhý nos a poškleboval se. Vojta věděl, že knížecím synkům může ledasco projít, ale takhle by se chovat neměl. Když se tenkrát na to otce ptal, odpověděl mu, že rodiče jsou na něj krátcí. Mají jiné důležitější povinnosti, a tak jim nezbývá čas na výchovu jejich syna. Ale podle Vojtíška je Adam prostě rozmazlený kluk a basta. A tak se stalo, že se zahradnický synek stal synkem knížecím. Jediný, kdo se s tím nemohl smířit, byl mladý pán. Na nového bratra nezavolal jinak než “hele, zahradníku”. To však Vojtu nemohlo nijak urazit, protože se více cítil jako zahradník než jako knížecí syn. Adam byl o dva roky starší, ale rozumem Vojtíškovi nestačil. Také učitel, který nemohl pochopit kněžnino přání doučovat tohoto chlapce, se podivoval, jak rychle mladého pána Adama dohání. Vojtíšek byl ve svých sedmi letech již samostatný, chápavý a zodpovědný, a proto vzal za svoji povinnost dál se starat o zahradu. Téměř celé dny trávil ve společnosti svých květinek, ale co naplat. Jeho síly nestačily a zahrada začala pomalu chřadnout. Byl velice smutný z toho, že otce zklamal, že se o zahradu nedokázal postarat. Ale jeho ruce byly stále příliš malé na to, aby samy zastaly celou zahradu. Kníže sice hledal nového zahradníka, ale zatím se nikdo nepřihlásil. Jednou byl Vojtíšek zabrán do domácího úkolu, když do místnosti vešla kněžna. “Mám pro tebe překvapení. Jistě budeš rád, že už se nebudeš muset trápit se zahradou. Přijali jsme nového zahradníka.” “A je ten zahradník dobrý?” zeptal se chlapec, aniž by zvedl oči od práce. “To nevím, ale jistě to brzy poznáme.” Přistoupila blíže ke chlapci. “Chceš ho poznat?” prohrábla mu vlásky a usmála se. Klučina úsměv opětoval a přikývl. Nový zahradník byl o mnoho starší než jeho tatínek. Jeho skutečný tatínek. Svým dětským pohledem si ho přeměřil od hlavy po paty. “Jak se jmenuješ?” zeptal se Vojtíšek. “Jmenuji se Ondřej, mladý pane.” “Já jsem Vojta,” představil se mu a napřáhl ruku k pozdravu. Zahradník tázavě vzhlédl ke kněžně. Nevěděl, zda smí podat mladému pánovi ruku. Ale kněžna se usmála a neznatelně kývla. Tak si ti dva podali ruce a bylo legrační, jak ta malá ručka ze všech sil třese tak velkou paží.
Přešlo pár dní. Vojta často pobýval v zahradě a neustále sledoval nového zahradníka Ondřeje. Nic neříkal, jen se díval. Občas se pousmál, ale jen tak, aby neurazil. Věděl, že se nesmí lidem posmívat, když něco neumí. “Tak jaký je nový zahradník?” zeptala se kněžna, když se Vojtíšek vrátil ze zahrady. “No, myslím, že o zahradničení ví tolik, co zámecký pán o vaření. Ten také ví, co jí, ale neví, jak se to dostalo na talíř.” Kněžna se neudržela a rozesmála se. Zámecký pán právě vstoupil a udiveně se díval na svou choť. “Copak se stalo tak veselého?” zeptal se. “Vojtíšek mi právě popsal schopnosti našeho nového zahradníka.” Kněžna se přestala smát, ale úsměv z tváře jí stejně zcela nezmizel. “Jinými slovy řekl, že zahradě vůbec nerozumí. Tak co budeme dělat? Nikoho jiného nenajdeme.” Otázka patřila knížeti, ale než ten mohl odpovědět, vložil se do toho chlapec. “Já bych věděl.” Oba se na něj podívali, a tak pokračoval. “Můžu ho to naučit. Stejně jako to učil můj tatínek mne.” Díval se z jednoho na druhého a doufal, že s jeho návrhem budou souhlasit. A skutečně souhlasili. Od toho dne začala zahrada pomalu pučet a vzkvétat. Ondřej rychle pochopil, kdo je tento výjimečný chlapec a že bude-li se držet jeho rad, nebude zahradě nic chybět. Byl proto jeho rukama, které ochotně vykonávaly vše, co si chlapec přál. Přesně věděl, kdy a kde pohnojit, co jak zalít, kam a co přesadit a kde říznout, aby vše kvetlo, jak má. Vojtíšek pracoval a mladý pán Adam se bavil. Vojtíšek se učil a Adam si hrál. Takto uplynulo sedm let. Období, ve kterém musel malý zahradník vyslechnout spousty urážek od skutečného mladého pána, ale ani jednou si neposteskl. Naopak. Zdálo se mu, že začal chápat, proč se Adam takto chová. Kněžna i kníže byli moc hodní, ale mnohokrát je chlapci nevídali celé dny. Také si Vojtíšek nevšiml, že by Adama objali tak, jak to dělával jeho tatínek. Kdo mu pofoukal koleno, když upadl? Kdo ho konejšil, když měl zlé sny? Asi nikdo. A aby neukázal svou slabost, raději se oháněl silou a zlými slovíčky. Vojta měl svého přítele Ondru, ke kterému přilnul, měl svoji zahradu, které se mohl se vším svěřit a dokonce si oblíbil i kněžnu, která k němu byla vždy milá, a knížete, přestože to byl dost zaneprázdněný a někdy příliš vážný pán. Pro Vojtíška to byli prostě strýc a teta. Adam vlastně nic z toho neměl. Chlapec si vzpomněl na otcova slova, že má chránit bezmocná stvoření, mezi něž patřil i Adam. Mnohokrát se mu nabídl s pomocí, několikrát mu navrhl, aby byli přáteli, ale mladý pán se nezměnil. Postupem času se z bezmocného chlapce stal velmi mocný mladík. Mladík, který si svou moc dokazoval všude, kde mohl. Hony, plesy a souboje byly jedinými zájmy šestnáctiletého mladého pána. Jediná výhoda toho všeho byla, že nechal Vojtu na pokoji. Ten se mohl klidně věnovat své práci v zahradě.
2.kapitola - Narozeniny Přišel den Vojtových čtrnáctých narozenin. Jako každý rok mu kněžna nechala kuchařkou připravit veliký dort a jako každý rok dostal i spoustu překrásných dárků. Ale přesto bylo něco jinak. Netěšil se z darů, neochutnal ani dort. Otec mu scházel každý den, ale nyní se mu zastesklo nejvíce. Jak rád by ho viděl. Chtělo by se mu povyprávět o zahradě, o úspěchu, kterého spolu s Ondrou dosáhli. Ale nebyl tu ten, který mu tak chyběl. Smutně se vydal do zahrady, kde si sedl pod vzrostlou lípu. Jeho lípu, kterou sázel ještě s otcem. “Vojtíšku,” zaznělo odkudsi shora. “Kdopak je tam?” podíval se do koruny stromu, ale nikdo mu neodpověděl. Vstal a strom obešel. Lípa nebyla ještě veliká, a tak ji mohl celou přehlédnout. Nenašel však nikoho, kdo by se tam mohl skrývat. “Vojtíšku,” ozvalo se znovu, ale tentokráte hlas přicházel odjinud. Chlapec se rychle otočil. Před ním se cosi mihotalo. Bylo to jako mlžný opar, vznášející se nad zemí, ale mlha ustupovala a v slunečním paprsku se začala rýsovat postava. Chlapec ohromeně stál. Z mlžného závoje vystoupila čarokrásná paní. “Kdopak jste?” zeptal se Vojta. Paní se usmála a příjemným hlasem pravila: “Jsem Flóra. Paní všech květin, stromů, keřů i travin, které tato zahrada má. A ty, človíčku, jsi opět ve mně vzbudil důvěru v lidi. Na světě vidím mnoho těch, pro které život rostlin nic neznamená. Ale tys nikdy nezaváhal. A tak jako tvůj otec vzbudil v tobě lásku k přírodě, tak ty své znalosti předáváš dál.” “Znala jsi mého otce?” dychtivě se zeptal. “Samozřejmě. Vždyť jsem všude tam, kde žijí mé rostliny.” “Moc mi chybí.” “Vím, a proto jsem zde. Za tvé činy se ti chci odměnit. Dnes máš svůj den. Je ti čtrnáct let. A tak ti nyní předám svůj první dárek.” Flóra mávla kouzelným šátkem a než se udivený Vojtíšek stačil na něco zeptat, místo ní tu zahaleny v mlze stály postavy dvě. Mlha se pomalu rozptylovala a než úplně zmizela, ještě zaslechl: “Až se stín lípy dotkne záhonu růží, vrátím se,” a poslední slova se rozplynula v obláčku mlhy. Vojta se lépe zadíval a ačkoliv tomu nemohl uvěřit, zvolal: “Tatínku,” a rozeběhl se vstříc otci, který se na něj usmíval tak, jak si to chlapec vždy ve snech vybavoval. Vrhl se mu do náručí a teprve po chvíli si povšiml ženy, která stála vedle otce. Také se usmívala. Byl to takový hřejivý úsměv. Jako by ho znal. Podíval se na otce. “Ano, synku, to je tvá maminka.” Chlapec ji objal a v tu chvíli mu bylo nádherně. Měl tu svou maminku i tatínka. Věděl, že to nebude na dlouho, ale i tak je to ten nejkrásnější dárek, který mu Flóra mohla dát. Posadili se společně pod lípu a Vojta začal vyprávět. Jak se ho ujali kníže s kněžnou, jak najali nového zahradníka Ondru a on, malý chlapec, ho učil zahradnickému řemeslu. Také se otci svěřil s problémy, které má s nevlastním bratrem. Otec i matka byli na syna pyšní. Vždyť měli tak málo času na jeho výchovu a přesto mu předali vše dobré, co v nich samých bylo. Chtěl jim toho ještě tolik říci, ale než se nadál, Flóra se vrátila a chlapec se musel rozloučit. Přesto mu tato chvíle ulpí v srdci navždy jako nejkrásnější vzpomínka, kdy mohli být všichni pohromadě. Poté, co se milovaní rodiče rozplynuli společně s mlhou a na Vojtíškově obličeji pomalu dokapávala poslední slzička, Flóra přistoupila k chlapci. “Mám pro tebe, Vojtíšku, ještě jeden dárek. Celých sedm let ses obětavě staral, aby tato zahrada neupadla v zapomnění. Byl jsi ještě moc malý, a přesto jsi na sebe převzal tak velkou zodpovědnost. Nemohu než vyjádřit nejen svůj dík, ale také hrdost.” Víla Flóra mávla svým kouzelným šátkem a v její dlani se objevilo semínko. “Copak je to za semínko?” zeptal se Vojta. “Nikdy jsem podobné neviděl.” “To je semínko Sedmikvítku. Velice vzácné rostlinky, které se daří jen v laskavé péči člověka čestného a ušlechtilého. A to je můj druhý dárek. Sedm let bude tato rostlinka ve tvých rukách. Starej se o ni a ona ti tvou péči oplatí.” Jemně položila semínko do chlapcovy dlaně, pohladila ho a mávnutím svého šátku zmizela v oparu. Mlha se rozestoupila a malý zahradník tu stál osamocen. V pěstičce svíral semínko Sedmikvítku a přemýšlel o všem, co se před malou chvílí odehrálo. Nakonec to přece jen byly ty nejkrásnější narozeniny v jeho životě. Narozeniny oslavené s tátou i mámou. V mysli stále s rodiči se Vojtíšek vrátil do zámku. Ještě předtím se však stavil v zahradním domku, kde vybral malý květníček, naplnil ho vhodnou hlínou a pečlivě připravil semínko ke klíčení. Jeho pokoj byl plný různých květníků a květníčků se semínky i malými sazeničkami. A tak nový přírůstek postavil mezi ostatní. “Buďte na něj hodní,” řekl svým rostlinkám, “je to ještě miminko.” Byl zvyklý si s nimi povídat a vůbec mu nevadilo, že mu neodpovídají. Pokud si potřeboval opravdu promluvit, byl tu vždy Ondřej, kterému rozhodně musel povědět, co se dnes stalo. “Ale co když se rostlince něco stane?” řekl mu, když chlapec skončil s podrobným popsáním dnešní události. “Nebude se pak víla zlobit?” “Určitě ne. Je moc hodná. A já nedovolím, aby Sedmikvítku někdo ublížil.” Zbylý čas dne strávil v zahradním domku společně s Ondrou. Tady se mu vždycky vracel pocit, který míval se svým otcem. Radost a štěstí. Zahradní domek byl prostě stále jeho domovem a zahradník neskrýval své potěšení, když mohl být ve společnosti malého Vojty. Dávno bychom už mu neměli říkat malý Vojta, protože chlapec rostl jako z vody a ve svých čtrnácti letech se uměl chovat téměř jako dospělý. To byl také důvod, proč se obnovily spory mezi chlapci. Adam neustále vyžadoval pořádání plesů, kde se mohl předvádět před princeznami bohatých rodů. Ale tyto mladé dámy, ačkoliv byly bohatstvím obklopeny, nepostrádaly zdravý rozum, a jakmile se jen jedinkrát setkaly s Vojtou, vyhledávaly především jeho společnost. A pyšný Adam nesnesl takové ponížení.
3.kapitola – Ubohé květinky Ten den se vracel Vojta do svého pokoje rozjařený, protože měl právě rozhovor s jednou mladičkou komornou princezny, která se svým knížecím otcem přijela na zdvořilostní návštěvu ze sousedního knížectví. Dlouze si vyprávěli o květinách, protože se ukázalo, že tato dívka obdivuje půvab květů, s jakým dokáží rozeznět harmonii vůní a barev. Vojta ji provedl po zahradě a dívka se nemohla na tu nádheru vynadívat. Jaké však bylo jeho zděšení, když vstoupil do místnosti. Na zemi tu ležely jeho květinky, mnoho rozbitých květníčků a rozsypané hlíny. Cítil, jak se mu sevřelo hrdlo a slzy mu začaly kalit zrak. Vrhl se na zem a bezmocně se díval na tu spoušť. Měl pocit, jakoby klečel na hřbitově a oplakával zemřelé. Snad některé ještě zachrání. Začal sbírat, co se dalo, a náhle spatřil, že na zemi leží neporušená nádoba. Ta, do níž před několika dny zasadil semínko Sedmikvítku. Opatrně ji zdvihl a tu vidí, že ze země vykukuje první známka života. Předzvěst nové existence, která dokázala přežít ten strašlivý útok. Moc dobře věděl, kdo má tohle všechno na svědomí. Naskládal vše do dřevěné bedýnky a definitivně se rozhodl, že své malé přátele odnese do bezpečí. Zde by jim neustále něco hrozilo a to nemohl dopustit. Mísila se v něm zloba se smutkem, když procházel chodbou zámku. Proti němu právě šla kněžna, která si povšimla od hlíny zamazaného chlapce. “Copak se stalo, Vojtíšku?” zeptala se. “Zeptejte se Adama, proč ubližuje nevinným rostlinám,” řekl úsečně. “Ale Adam by přece něco podobného neudělal,” udiveně odpověděla, ale to už chlapec neposlouchal. Věděl, že kněžna nemá ani potuchy, co se s Adamem děje. Ona v něm vidí stále roztomilého chlapce a aby mu vynahradila čas, který mu nemůže věnovat, ochotně vykoná vše, co si její arogantní, sobecký a zároveň dětinský syn přeje. “Tady jim nebude nic chybět, uvidíš,” řekl Ondřej, když Vojta přinesl ty nebohé rostliny k němu do zahradního domku. “Budu se o ně starat sám, Ondro. Hlavně o Sedmikvítek.” Součástí domku byla terasa a malý skleník, kde byly rostliny předpěstovávány. Sedmikvítek zatím položil na terasu, na místo, kde bude mít dostatek světla, ale ne tolik, aby ho slunce sežehlo, a dostatek vzduchu, ale jen tolik, aby ho vítr nepolámal. Dokud nemá rostlinka dost sil, musí o ni s láskou pečovat. Blížil se večer a kuchařka svolala všechny k večeři. Těžko se Vojtovi jedlo, když vedle něj seděl Adam. Už dávno ho přestal litovat a dnes by mu dal nejraději do zubů. Ale dokázal se ovládat. Chvíli poté, co začali jíst, se kněžna zeptala: “Tak co,Vojtíšku, zachránil jsi nějaké rostlinky?” “Copak se stalo?” vložil se do hovoru kníže. “Vojtíškovi spadly v pokoji jeho květníky s kytičkami. Asi vítr prudce otevřel okno a všechno shodil. Ale náš malý zahradníček si s tím jistě poradí, viď, Vojto.” Usmála se na něj a v tom okamžiku si rozmyslel jim cokoliv vymlouvat. Jen tak po očku se podíval na Adama. Ten se usmíval s takovým úšklebkem, že už to Vojta nevydržel, prudce vyskočil ze židle a málem by byl po mladém pánovi skočil. Dobré vychování ho naštěstí zarazilo. Všichni přítomní na něj udiveně vzhlédli. “Promiňte, nemám dnes hlad. Rád bych se s vaším dovolením vzdálil,” řekl docela klidným hlasem. Dovolení bylo uděleno, a tak odešel. Nešel však do svého pokoje, nýbrž ven do zahradního domku.
4.kapitola - Odchod Den za dnem plynul čas. Ubíhaly hodiny i dny, již sedmé kouzelné jaro vystřídalo krutou zimu a dětská léta poznenáhlu přešla v dospělost. Jak dospíval Vojta, tak rostl a sílil i Sedmikvítek. Každým rokem vyrašil nový květ, a tak dnes, když jako každý den přišel Vojta za svými květinkami a za Ondrou, objevil se kvítek poslední. Sedm bělostných kvítků krášlilo rostlinku, kterou dostal darem od víly Flóry. Mnohokrát si na ni za tu dobu vzpomněl, ale nikdy ji nespatřil. “Ondro,” vběhl Vojta do zahradního domku, “viděl jsi to? Sedmikvítku vykvetl poslední kvítek.” “Viděl, milý chlapče,” řekl unaveným a skleslým hlasem. “Co ti je? Nejsi nemocný?” zeptal se starostlivě Vojta. “Nejsem nemocný, jsem starý a unavený. Na práci již nestačím a tvé paže zesílily tak, že by mohly skály lámat. Nepotřebuješ mě.” “Co to povídáš? Já že tě nepotřebuji? Nemám nikoho jiného, s kým by mi bylo tak dobře. Jestli tě práce zmáhá, budu pracovat za tebe. Jen tu, prosím, zůstaň se mnou.” “Kdepak, chlapče. Už jsem mluvil s paní kněžnou. Nemysli, že odcházím od tebe, ale nikdo z nás není nesmrtelný. Však to dobře víš. Všechno mám už připravené, jen se ještě rozloučím se zahradou a odejdu. Buď sbohem, milý příteli, a vzpomínej na mne jen s veselou.” Pomalu se vydal ke dveřím. Vojta ho zadržel a objal. Po chvíli starý zahradník beze slova odešel. “Proč?” ptal se kněžny. “Proč musel odejít? Mohl tu přece dožít? Jistě by tu nikomu nepřekážel.” “Sama jsem mu to navrhla, ale on odmítl. Snad, že nechtěl být nikomu na obtíž, snad pro tvé dobro. Už dva milované lidi ti smrt vzala. Nechtěl, abys znovu zakusil tu bolest.” Nyní měl však stejný pocit. Odešel ten, který mu čtrnáct let nahrazoval přítele i otce. Vzpomněl si na otcova slova, že bude-li mít zahradu, nebude nikdy sám. Rozhodl se proto, že chce skončit s životem knížecího adoptivního syna a vrátit se nadobro ke svým stromům, keřům, květinám a všemu, co neodmyslitelně patří do jeho milované zahrady. Musel si o tom promluvit s kněžnou. “Je-li to tvé přání, nebudeme ti s knížetem bránit, ale nevzdávej se naší přízně. Zůstaneš i nadále součástí naší rodiny. Můžeš se opět stát zahradníkem, žít v zahradním domku, ale věř mi, že nikdy nepřestaneš být naším synem.” Nastal zlom ve Vojtíškově životě. Nyní už byl mužem, mladým urostlým zahradníkem, kterého jim mohl kdekdo závidět. Všechny své věci přenesl ze zámeckého pokoje do zahradního domku, usedl na terasu mezi malé sazeničky a zamyslel se. Bojovaly v něm dva pocity. Smutek z toho, že bude v tomto domku poprvé osamocen, a na druhé straně se mu vracely krásné vzpomínky na dobu, kdy tu žil s otcem a později i s Ondrou. První nepříjemný pocit zaplašil a soustředil se jen na to veselé, co zde zažil. Sledoval zapadající sluníčko a usnul. Ráno probudil Vojtu překrásný zpěv. To ptáček zpěváček vítal ranní sluníčko. “Dobré ráno, zpěváčku. To máme dnes krásný den.” Protáhl si tělo, protože celou noc strávil na lavici a na tak tvrdé ležení již nebyl zvyklý. Dobré ráno popřál také v zámecké kuchyni, kam přišel požádat o snídani. “Vaše snídaně, mladý pane, se podává v jídelně.” Odpověděla mu kuchařka. “Už nejsem mladý pán, jsem normální zahradník. A mám děsný hlad. Prosím, prosím, aspoň kousek chleba.” Kuchařka se usmála: “Já vím, mladý pane, ale kněžna nakázala, že se k vám máme i nadále chovat jako vždy.” “Ach, to je trápení. A to mám kvůli tomu hladovět?” řekl smutně, ale oči se mu smály. “Co takhle nějaký ten koláček?” pronesla spiklenecky kuchařka. Slupl pár koláčků a šel si promluvit s kněžnou. Vysvětlil jí, že nemůže stolovat v jejich společnosti, protože bude-li pracovat na zahradě, budou jeho ruce stále zašpiněné od hlíny, i kdyby je drhnul kdovíjak dlouho. Raději by ode dneška jedl v kuchyni. Kněžna svolila, ale s podmínkou, že ještě jednou jim bude dělat společnost u velkého jídelního stolu. Zanedlouho přece slaví své jedenadvacáté narozeniny. A hostina bude připravena jako každým rokem. V den narozenin Vojtovi všichni přítomní srdečně přáli, služebnictvo ho s očividným potěšením obskakovalo, jen Adam kysele sledoval, jakou přízeň mu všichni věnují. Dokonce i jeho matka. Jeho vlastní matka, která jemu, vlastnímu synovi nikdy nepřipravila takovou slavnost. Pravda to nebyla, protože i on míval takové oslavy. Jen to štěstí kolem něj scházelo. Ale za to mohl vždy jen on sám. “No počkej, zahradnickej, jednou toho všeho budeš litovat,” řekl jen tak pro sebe. Večer, po skončení oslavy, jako každý rok v tento den, usedl Vojta pod lípu. Strom byl už pěkně vzrostlý a husté listoví chránilo větve před větrem. Seděl a vzpomínal. Na den, kdy lípu s otcem sázel, na chvíli, kdy se mu zjevila víla Flóra a dala mu ten nejhezčí dárek. Okamžik s maminkou a tatínkem. Na Sedmikvítek, který za sedm let zesílil a zkrásněl. Jeho sedm bělostných kvítků mu každým dnem připomíná chvilky strávené s jeho milovanými, k nimž neodmyslitelně patří i Ondřej. Vojtovi nedalo, aby stále na Ondřeje nemyslel. Copak asi dělá? Kde bydlí? Našel vůbec nějaké přístřeší? A protože se mu spousta dalších otázek honila hlavou, rozhodl se, že zítra půjde do vsi a vyhledá ho. Bude-li mu přát štěstí, najde ho a přivede zpět. Nemůže dopustit, aby ho nechal osudu napospas. O svého otce by se také staral až do jeho konce. A Ondřej je přítel, který zaslouží, aby byl ve stáří zaopatřen. Jak tak o všem přemýšlel, náhle zaslechl známé, ale již dlouho neslyšené jemné volání. “Vojtíšku.” Vojta vyskočil a rozhlížel se. Někde tady musí být Flóra. “Flóro, jsi tu?” zeptal se. “Jsem ráda, že jsi nezapomněl.” Objevila se stejně krásná, jak si ji pamatoval. “Jakpak bych mohl na tebe zapomenout,” řekl mladík. “Mnohokráte jsem tě vyhlížel, paní, ale ode dne, kdy jsi mi darovala semínko vzácného Sedmikvítku, jsem tě ani koutkem oka nespatřil.” “Nebylo třeba našeho setkání.” Víla se usmála. “Dobře vím, s jakou starostlivou péčí jsi opatroval můj dar. Teprve dnes, když jsi oslavil své jedenadvacáté narozeniny, je Sedmikvítek připraven.” “K čemu je připraven?” zeptal se udiveně Vojta. “Přines, prosím, Sedmikvítek a uvidíš.” Mladý zahradník běžel do zahradního domku a květinku přinesl. Flóra mávla svým kouzelným šátkem a všech sedm bělostných kvítků zahalila mlha. Opar začal pomalu ustupovat a namísto bílých kvítků se Sedmikvítek pyšnil bleděmodrými. “Pročpak květy změnily barvu?” zeptal se Vojta. “Dnešním dnem se v Sedmikvítku probudilo kouzlo. Každý modrý kvítek má moc splnit vyslovené přání. Jednou v roce smíš pronést prosbu, kterou ti Sedmikvítek vyplní. Ale jen jediné přání jedinkrát v roce, jinak by s tebou bylo zle. Jakmile své přání vyřkneš a nato se Sedmikvítku dotkneš, bleděmodrý kvítek odpadne a přání se ti splní.” “Ale to je kruté.” Zahradník neměl ani pomyšlení na to, že by takto rostlince ubližoval. Víla mu vysvětlila, že odpadlý kvítek doroste. Pouze barvou se bude lišit od druhých. Se svou kouzelnou silou ztratí kvítek i modrou barvu, kterou nahradí růžová. Potřebuje však na to celý rok. Kdyby bylo vyřčeno více přání najednou, Sedmikvítek by nestačil nabrat novou sílu a zahynul by. Ale neměla strach, že by Vojta něco takového dopustil. Byl celou svou duší i srdcem oddán rostlinné říši. Proto mu byl také tento dar věnován. Poděkoval Flóře, ale sám sobě si slíbil, že po Sedmikvítku nebude nikdy nic požadovat. Vždyť mu bleděmodré kvítky tolik sluší. Květníček se Sedmikvítkem odnesl zpět na terasu zahradního domku, kde měl už celých sedm let své místo. Ve světle slunečních paprsků zářily jeho kvítky mnohem jasněji než dříve. Rád zde po práci usedal a kochal se pohledem na jeho krásu.
5.kapitola - Markétka Druhého dne se vydal do vsi najít svého přítele Ondřeje. Chodil po návsi, obcházel stavení a každého se na Ondřeje ptal. Nikdo však o novém příchozím neslyšel. Vojta byl bezradný. Nešťastně usedl na kraj cesty a přemýšlel, kam se mohl Ondřej ztratit. Pravděpodobně zamířil jiným směrem, do jiné vsi. Ale do které? To nevěděl. Slunce pomalu zacházelo za vrcholek Větrové hory a Vojta se musel vrátit. Byl již v půli cesty, když potkal staříka, který mu prozradil, že před pár dny viděl nějakého pocestného před chalupou statkáře Roubala. Byl-li to jeho přítel, nevěděl, ale ochotně ho do statku dovedl. “Dobrý podvečer,” zdvořile pozdravil, jakmile ho stařík postrčil do otevřených vrat statku. Sám zůstal venku. “Dobrej, dobrej,” zaznělo z několika koutů dvora. Tu seděla žena, škubající slepici, tam dva nádeníci kydali hnůj a na opačném konci se malí chlapci prali o kdovíco. “Necháte toho, uličníci,” zlobila se na ně žena se slepicí. “Chcete, aby nás pán vyhodil? Hybaj pro vodu. Sama se do kuchyně nenanosí.” Chlapci se přestali rvát, popadli vědro a pelášili k potoku. Vojta přistoupil k ženě a zeptal se na svého přítele. Dověděl se, že pán najal někoho k ovcím. Jeden bača mu utekl, a tak hledal nového, ale jestli je to ten, koho hledá, žena opravdu neví. Odešel prý s ovcemi hned ten den. “Počkej ještě, já nového baču neviděla, ale naše Markétka mu nosí jídlo.” Žena zavolala a z domu zanedlouho vyšla mladičká dívčina, která Vojtovi v mžiku zamotala hlavu. Krásnější stvoření nikdy neviděl. Tolik urozených dam se na zámku vystřídalo, ale žádná se Markétce nevyrovnala. “Já bych ... kdybyste ... rád bych se zeptal ...,” koktal Vojta a nemohl si vůbec vzpomenout, co vlastně chce. Zachránila ho až žena, která vše dívce vysvětlila. “Ano,” usmála se Markétka, “znám nového baču. Jmenuje se Ondřej a vy jste určitě Vojta.” Její úsměv ho dočista omámil. “Ano, ano, ano!” volal nadšeně. Snad z radosti, že přítele našel, nebo ho potěšilo, že ta krásná dívka zná jeho jméno, nebo prostě proto, že se právě zamiloval. Měl mnoho důvodů se radovat, ale sám si brzy uvědomil, že se takové chování nehodí. Zvážněl, a jak se na slušného mládence sluší, poděkoval a odešel. Nyní věděl, že má Ondřej kde hlavu složit a že má co jíst. Byl již mnohem klidnější. Slunce už zapadalo, a tak nechal jeho návštěvu na druhý den. Doma si však uvědomil, že se zapomněl zeptal, na které pastvině ho má hledat. Při této myšlence se neubránil úsměvu. Má totiž důvod opět Markétku spatřit. S tímto pomyšlením se mu bude jistě lépe usínat. Ráno sluníčko nakouklo do zahradního domku a Vojta z hlubokého spánku procitl do nového dne. Když se postaral o své zelené svěřence, neváhal ani chvíli a rozeběhl se do statku. Stejný dvůr, stejní lidé. Jen jejich práce byla jiná. Žena prala v neckách prádlo a její synkové přehazovali již vyprané prádlo přes šňůru. Když Vojta vešel, upadla chlapci bílá košile na zem. Rozhlédl se, a když si myslel, že ho nikdo nevidí, pověsil zamazanou košili mezi čisté prádlo. Vojta přistupoval k ženě a jakoby nešťastnou náhodou shodil právě tu ušpiněnou košili na zem. “Moc mě to mrzí,” začal se kajícně omlouvat, přičemž nenápadně mrkl na chlapce. Ten si hlasitě oddechl. “No, vždyť se tak moc zase nestalo.” Vzala košili a znovu ji namočila do necek. Vojtovi bylo jasné, že by to chlapec jistě odnesl hůře. Žena měla nepochybně své syny ráda, ale přísností nešetřila. Trochu stydlivě se zeptal na Markétku. Rád by prý věděl, kde najde Ondřeje. “Máš štěstí, zrovínka mu nese oběd,” usmála se, protože na jeho očích bylo znát, že se nemůže dočkat, až ji zase uvidí. “Musíš si však pospíšit, protože je již na cestě.” “Aha, už běžím,” a Vojta vyrazil. Už byl téměř u vrat, když na něj paní zavolala. “Počkej přece.” Chlapec se prudce zastavil a otočil se. “Copak jsi neříkal, že neznáš cestu? Za vraty vpravo a u posledního stavení doleva. Vede tam polní cesta. Tam už jistě Markétku dohoníš.” “Mockrát děkuji.” Vojta běžel, co mu síly stačily. Právě zabočil na polní cestu, když ji spatřil. Nesla košík přikrytý bílým plátýnkem. “Krásný den přeji,” pozdravil ji. “Kdepak se tady berete?” usměvavě se zeptala. “Běžím za vámi.” Markétka byla zjevně potěšena a trošičku se zarděla. “Tedy, aby jste dobře pochopila, rád bych viděl Ondřeje, ale nevěděl jsem, kde je. Vaše maminka mi řekla, že k němu právě jdete.” “Aha,” řekla malinko uraženě. Teď tomu dal. Uvědomil si, že to musí rychle napravit. “Ale vás také moc rád vidím.” Nyní se zarděli oba dva. “Smím vám pomoci?” zeptal se a když kývla, uchopil košík z druhé strany. Šli téměř mlčky. Občas prohodili nějaké to slovíčko, ale jakoby nevěděli, co říci. Za nějakou dobu zahnuli z cesty na lesní pěšinu a odtud kolem potůčku, přes lávku a ven z lesa. Hned jak jim les řekl sbohem, spatřili v dálce na kopci stádo ovcí a nedaleko salaš. Kolem běhal malý voříšek a hlasitým štěkotem dával najevo, kdo je tady pánem. Jakmile Vojta uviděl Ondřeje, vesele na něho mával. “No podívejme, to jsou k nám milí hosté,” přivítal je Ondřej, jakmile k němu dorazili. Přiběhl i pejsek, protože věděl, že mu Markétka přinesla určitě něco dobrého. Když si pověděli, co je kde nového, znovu se Vojta pokusil Ondřeje přemluvit, aby se k němu vrátil. “Kdepak, Vojtíšku, co mně tady schází? Celé dny si tu sedím, dívám se na ovečky, jídlo mi nosí tady Markétka,” podíval se na ni a mile se usmál, “a když jsem unavený, zamhouřím na chvíli oči a Voříšek se už postará. Viď, Voříšku.” Pejsek zavrtěl ocáskem a aby všem dokázal, že nelenoší, vrátil se opět k ovečkám. Když se s nimi Markétka rozloučila a odešla, nedalo Vojtovi, aby se na ni nepoptal. Ondřej se při vyprávění rozplýval. Hodnější děvče by prý nenašel široko daleko. A jaká je kuchařka. Ani na zámku neumí takové dobroty, jaké dokáže uvařit ona. Jak vyprávěl, nemohl si nevšimnout, že Vojta bedlivě naslouchá každému slovíčku, které se děvčete týká. “Tobě se Markétka líbí, viď?” “Líbí.” Vojta se Ondrovi vždycky se vším svěřoval, a tak mu nedělalo problémy přiznat i to, že se do Markétky zamiloval. “Měl bys jí to říct,” radil mu Ondřej. “Kdepak, to nemohu.” “Ale jakpak se dozví, že se ti líbí?” “Ne, ne,” bránil se Vojta. Červenal se, jen na to pomyslel. Téměř celé odpoledne strávil na pastvině a byl to pro něj opravdu krásný den. Doma na zámku musel paní kněžně povědět, jak je o Ondřeje postaráno a ani kněžna se netajila tím, že je potěšena. Měla opravdu dobré srdce. Pročpak její dobrotu nepodědil také syn Adam? Souboje, lovy, plesy. To bylo to jediné, co znal. Nikterak ho nezajímal osud knížectví ani problémy, se kterými se jeho rodiče museli potýkat. Jen o sebe se staral a jiné pokořoval. Adam už ani pohledem nezavadil o Vojtu, ale kdo by stál o přízeň někoho takového. Pramálo společného měli ti dva.
6.kapitola – První přání Jak čas běžel, myslel Vojta na Markétku čím dál víc. Tak smutno mu náhle bylo samotnému v zahradním domku. Občas zašel za Ondrou na pastvinu, ale potkal-li tam Markétku, nedokázal ze sebe vyloudit kloudné slovo. Tak přešlo pár dní. “Ach, ty můj Sedmikvítku modravý,” zastavil se jednoho dne u své rostlinky. “Ty jsi nyní jediný, komu se mohu se vším svěřit. Ani nevíš, jak je mně samotnému smutno. Tak rád bych se s někým o svůj život podělil. Ani nevíš, jak rád bych měl nablízku jednu dívku, která mě svou krásou i laskavostí učarovala. Jmenuje se Markétka. Mám ji rád, ale říci jí to nedokážu. Snad kdyby byla blíže. Kdybych ji mohl každý den vidět, snad bych se osmělil a řekl jí vše. Tobě mohu svěřit tohle mé tajemství.” Nyní se přihodilo něco, co Vojta nechtěl, ale stalo se. Tak byl zaujatý svou malou zpovědí, že v záplavě citů Sedmikvítek lehounce pohladil. V tu chvíli odpadl jeden modrý kvítek. “To jsem nechtěl!” Vojta vystrašen svým nešťastným počínáním náhle nevěděl, co dělat. Vyřkl snad nějaké přání? Vždyť se jen svěřoval svému modrému příteli. Zařekl se, že nikdy nezneužije Sedmikvítek k vyplnění jakéhokoliv přání. A teď svou neopatrností způsobil ztrátu jednoho kvítku. Copak se nyní asi stane? Čekal, rozhlížel se, ale nestalo se nic. “Dobré ráno všem,” popřál jako každý den v kuchyni, když se přišel nasnídat. Stará kuchařka mu již nesla koláčky a mléko a jakmile mu popřála dobré chuti, řekla: “Představte si, mladý pane, že včera odešla jedna z kuchařek. Nic neřekla a klidně si odešla. Nikdo neví proč? To jsou věci,” kroutila hlavou. Vojta si v klidu pochutnával na koláčích. “No,” pokračovala dál, “ale jako zázrakem hledala jedna kuchařka práci, tak jsem ji hned vzala. Tady přichází.” Ukázala na právě přistupující dívku. Vojta se úlekem zakuckal a vyprskl vše, co obsahovala jeho ústa. Téměř ohodil bílou zástěru Markétky. “Co tu děláš ... děláte?” zeptal se namísto pozdravu či vyjádření, jak rád ji vidí. Dívka se mile usmívala, přestože se zachoval jako pěkný nekňuba. “Náš pán mě včera kdoví proč vyhodil. A protože jsem si vzpomněla, jak hezky Ondřej vyprávěl o práci na zámku, nedalo mně to a první kroky vedly sem.” Teď mu to došlo. To Sedmikvítek splnil přání. Zastyděl se, že jeho vlastním přičiněním ztratila Markétka práci a kdoví, co se stalo s bývalou kuchařkou. “Vidím, že se znáte,” dívala se na ně trochu udiveně kuchařka. “Ano, známe,” odpověděli oba najednou. Vojtovi to nedalo a běžel do zahrady. Tam se postavil pod lípu a začal volat vílu Flóru. Nejprve se nic nedělo, ale po chvíli se objevila. “Copak se stalo, Vojtíšku, nejsi spokojen se splněným přáním?” zeptala se. “Ale Flóro, nemohu být spokojený. Vždyť jsem ublížil dvěma lidem. Markétka byla vyhnána a nikdo neví, co se stalo s kuchařkou!” “Nemusíš si nic vyčítat,” uklidňovala ho. “Markétce bude jistě lépe zde. O tom se sám přesvědčíš. A kuchařka? Ta odešla v noci se svým milým. Tak už se netrap. Jen si svým přáním trochu postrčil kolo osudu. Nic víc.” Mladému zahradníkovi se ulevilo. Nerad by stavěl své štěstí na cizím neštěstí. Vrátil se do kuchyně. Jak rád by teď všechno nové kuchařince pověděl, ale ještě není ta pravá chvíle. “Kampak jste se ztratil, mladý pane?” zeptala se Markétka. “Co máte všichni s tím mladým pánem?” trochu ho zlobilo tohle oslovení. “Jsem zahradník a jmenuji se Vojta.” “Však my víme, Vojtíšku,” vložila se do hovoru stará kuchařka. “Ale co naplat. Paní kněžna nakázala oslovovat vás stejně jako mladého pána Adama, tak jste prostě mladý pán.” “Ale vy mně nemusíte tak říkat,” řekl prosebně Markétce. “Máme přece společného přítele Ondřeje.” “Jéminé, Ondřej,” téměř vykřikla. “Kdo mu bude nosit jídlo? Teď musí moje maminka zastat i moji práci. Nebude mít čas nosit mu dvakrát denně jídlo. I ta cesta do kopce ji bude zmáhat.” “Neboj se, něco vymyslíme.” Najednou si všiml, že jí tyká. “Promiňte.” “Nic se nestalo, vždyť jsi řekl, že máme společného přítele. Tak teď máme i společný problém.” Tím bylo vyřčeno vše. Vojta se svěřil kněžně. Chvíli mlčela, přemýšlela a nakonec řekla: “Podívej se, Vojtíšku. Mám takový návrh. Tu noc, co zmizela kuchařka, ztratil se také podkoní.” Tak to byl ten kuchařčin milý, vzpomněl si, co říkala Flóra. Kněžna pokračovala. “Zanedlouho přijde zima, ovečky se vrátí na statek a kdo ví, bude-li přes zimu pro Ondřeje nějaká práce. Dala bych mu práci hlavního podkoního a jeho úkolem by bylo dohlížet jen na koně a práci ostatních. Statkář si nového baču jistě najde. Souhlasíš?” Jakpak by nesouhlasil. To bylo přímo vynikající. Nic lepšího si přát nemohl. Musel to rychle oznámit Markétce. Když byla práce na zahradě hotová a Markétka dokončila své povinnosti při přípravě oběda, vydali se oba za Ondřejem. Cesta jim ubíhala mnohem rychleji, než by si přáli. “Podívejme,” přivítal je Ondřej, “oba bych vás tu nečekal.” Markétka mu ve stručnosti vypověděla, že ji pán vyhodil, protože prý nebude živit tolik krků, ale ona ví, že je lakomý až běda a ani ji to tolik netrápí. Jen je jí líto, že tam zůstala maminka a bratři. Také mu pověděli, že je už netrpělivě očekáván na zámku. Práce podkoního by se mu líbila a tak řekl, že přijímá, ale že ještě neví, jak to oznámí statkáři. Druhý den ráno se Ondřej na zámek dostavil. Vyřídil Markétce pozdravení od maminky a brášků a zabydlel se v komůrce určené podkonímu. “Ani nevíte, děti, jak jsem rád, že jsem tady,” řekl Markétce a Vojtíškovi. “Ono to na pastvině bylo hezké, to jo. Ale občas se mi tam i zastesklo. Nu, co jsem měl dělat, když jsem nechtěl být nikomu na obtíž.” “Hlavně, že jsme zase pohromadě,” usmál se Vojta.
7.kapitola – Markétčina rodina Mladému zahradníkovi vzkvétala zahrada pod rukama, Markétčina jídla vévodila knížecímu stolu a Ondřej se brzy stal znalcem duše všech koní, které na zámku měli. Všichni mohli být spokojeni. “Copak se stalo, děvče?” zeptal se jednoho dne Ondřej Markétky, která nikterak neprojevovala radost ze života. “Mám starost o maminku. Vždyť víte, jaký je statkář tyran. Jestlipak se jí tam někdo zastane? A co mí tři bratři? Starší si jistě poradí, ale co ti malí?” Téměř plakala. “Měla bys za nimi zajít,” radil jí, “nebo se dočista utrápíš. Řekni Vojtovi, jistě tě rád doprovodí.” Odpoledne se vydali navštívit Markétčinu rodinu. Na dvoře statku bylo pusto. Až je to oba překvapilo. Vešli velikými vraty a rozhlédli se. “Vždycky tu bylo takového halasu,” divila se Markétka, “a dnes je tu podivný klid.” Ze dveří vyšla žena. Vojta ji poznal. Byla to Markétčina maminka. “Holčičko moje zlatá,” rozzářila se paní, “tak ráda tě vidím.” Podívala se na chlapce a zpět na dceru. Přitočila se k ní blíž a špitla: “Vidím, že ti změna svědčí,” a usmála se. “Copak se tady děje, maminko? Kde jsou všichni?” Než stačila paní odpovědět, přicházel statkář. Ještě než prošel vraty, už zdálky křičel: “Nemáš nic na práci? Klábosením na jídlo nevyděláš! A ne abys dávala té žebrotě!” Přicházel blíž. Markétce moc do smíchu nebylo. Nikdy si z jeho řečí moc nedělala, ale teď jí bylo líto maminky. “Statkáři,” ozvala se paní rázně, až to oba mladé lidi udivilo. “Moc si tady nevyskakujte. Tady moje Markétka není žádná žebrota. Na zámku se má mnohem lépe než u vás. A vy to dobře víte.” Teď se rozčílí a vyhodí i maminku, pomyslila si Markétka. Ale nic se nestalo. Statkář si jen něco zabrumlal pod fousy, zamračil se a vešel do stavení. “To víš, holčičko,” začala vysvětlovat dceři. “Co jsi odešla, začali odcházet i jiní. Některé statkář vyhodil, někteří na nic nečekali a odešli sami. Teď jsme zůstali jen my. Já a tví bratři. Když by ztratil nás, ztratí všechno. To si moc dobře uvědomuje.” Na její tváři se objevil úsměv. “A kde jsou bratři?” zeptala se Markétka. “Starší je teď v lese na dříví. Ten dělá těžkou práci. Já obstarávám domácnost a dobytek a malí rošťáci pasou namísto Ondřeje ovečky. Nevěřila bys, jak tu práci berou zodpovědně.” Oběma se ulevilo, když viděli, že jsou Markétčina maminka i bratři v pořádku. Ona ta změna přišla k duhu i samotnému statkáři. Nemá už takovou moc. Dobře ví, jak by na tom byl bez Markétčiny rodiny. Šťastni došli zpět na zámek. Ondřejovi sdělili novinky ze statku a pak šli každý za svou prací.
Markétčino vaření si každý chválil. Za jejími dobrotami dojížděli na zámek mnozí. Hrabata a knížata, páni i dámy z bohatých rodin. Nebylo slavnosti, kde by hosté neocenili kuchařčino umění. Mnohdy však nebylo důvodem návštěvy jen chutné jídlo. Přesto, že dívčin původ byl prostý, jejím půvabem byl okouzlen nejeden urozený pán. Markétka však měla oči jen pro jediného. Vojta brzy ztratil zábrany a mohl se Markétce vyznat ze své lásky k ní. Dlouhé chvíle trávili spolu. Nebyla-li práce, toulali se zahradou a vyprávěli si. Kněžna s knížetem byli spokojeni s dívkou jako kuchařkou a když jim Vojta oznámil, že by si chtěl Markétku vzít za ženu, nebyli proti. Ze strany mladého pána Adama sklízeli jen posměch. Jeho chování bylo den ode dne nesnesitelnější. Knížecí rodiče mohli jen přihlížet, jak zanedbali synovu výchovu. Pramálo dobrého bylo v mladém pánovi a o to více se těšili z Vojty. V duchu si představovali, jak krásné by bylo, kdyby alespoň část jeho laskavosti ulpěla v duši Adama. Ale byly to pouhé představy. Adamův posměch se postupem času měnil v závist. To když viděl, jak se za obyčejnou kuchařkou otáčejí i hosté jeho slavnosti. Pánové svými zraky hledali dívku, roznášející pokrmy, a dámy, což Adama rozohňovalo nejvíce, stále vyhledávaly společnost zahradníka. Těm dvěma to nikterak nevadilo. Věděli, že jsou určeni jeden pro druhého. Netoužili po bohatství. Netoužili po vznešenosti. To obojí měli ve své lásce.
8.kapitola – Prozrazené tajemství Dny ubíhaly a když první náznak ranního chladu naznačil, že se blíží podzim a že zima brzy zaťuká na dveře, musel se Vojta jako každým rokem připravit na zazimování rostlin. Musí připravit větve z jehličnanů, jimiž pokryje záhonky, aby rostlinkám vytvořil zimní peřinku. Tu pak pokryje sníh a žádný mráz se ke kořínkům nedostane. Také rostlinky v květináčích musel přesunout z terasy do domku, kde měly každou zimu své místo. V každé volné chvilce dělala Markétka Vojtovi společnost. A tak se stalo, že byla v zahradním domku ve chvíli, kdy právě stěhoval Sedmikvítek z chladné terasy do tepla světnice. “To je nádherná rostlinka,” řekla dívka. “Všimla jsem si, že žádná podobná se v zahradě nenachází.” “Máš pravdu, Markétko.” Postavil květníček se Sedmikvítkem na okno, aby měl stále dost světla, a rozhodl se vše o rostlince povědět. Vždyť bude Markétka zanedlouho jeho nevěstou a měl by se s ní dělit o všechna tajemství. Posadili se ke stolu, jedli koláčky, které kuchařinka svému milému donesla, a Vojta začal pěkně od začátku. “Už víš, Markétko, že mne oba mí rodiče opustili, ještě než jsem stačil dorůst v muže. Nebýt kněžny a knížete, toulal bych se někde světem opuštěn a kdoví, kam by mne osud zavál. Ale je ještě někdo, komu nikdy nemohu zapomenout jeho laskavost...,” dívka naslouchala a ani nedutala. Vojta vyprávěl a Markétka se dověděla o víle Flóře, o kouzelném Sedmikvítku, o jeho moci, bez něhož by se možná nikdy blíže nepoznali. Byl však ještě někdo, kdo právě poznal kouzlo rostlinky. Někdo, komu nenáleželo toto tajemství znát. Adam již několik dní sledoval mladý zamilovaný pár. Vztekem modral, když je viděl tak šťastné. Neustále se mu hlavou honily myšlenky, jak jejich štěstí překazit. A jako zásahem zlého osudu se mu taková příležitost naskytla. Přikrčen pod okénkem zahradního domku vyslechl rozhovor o Sedmikvítku a stačila pouhá chvilka, aby vymyslel, jak svou pomstu vykonat. Ti dva neměli ani tušení o nezvaném hostovi. Plánovali svatbu, zatímco Adam osnoval jiný plán. Přišlo období, kdy podzim omaloval zahradu jinými, ale také krásnými barvami, a na zámku se chystaly přípravy na svatbu. Poslové se rozjeli do okolních krajů, aby tam oznámili radostnou událost. Byli pozváni ti, jimž nikterak nevadil původ svatebčanů. Páni i dámy, kteří nehledali urozenost tam, kde bylo dostatek učenosti, znalosti přírody i vybraného chování. A kdo by se u Markétky staral o šlechtický titul, když oplývala takovou krásou, že mnohá šlechtična i urozená paní by jí mohly její bohatství půvabu závidět. Adam, veden svou nenávistí k Vojtovi, nemohl dočkat dne, kdy pomocí kouzelného Sedmikvítku ukončí jejich šťastné chvíle. Mohl své přání vyslovit hned, ale stále čekal, až uplyne rok od chvíle prvního přání. Nebylo to z ohledu na Sedmikvítek. Jen vypočítavost mu bránila rostlinku zahubit. Zůstane mu ještě pět přání, a tak musí čekat. Svatba byla určena na den, kdy přesně před rokem bylo vysloveno přání.
9.kapitola – Adamova pomsta Zahrada, obarvena na bílo štětcem paní Zimy, očekávala, až první teplé sluneční paprsky začnou znovu všechno malovat pestrými barvami. A nebyla to pouze zahrada, kdo netrpělivě očekával jaro. V měsíci dubnu se měla konat svatba Vojty a Markétky. Teple oblečeni, aby je mráz neštípal, vydali se pozvat na svatbu také Markétčinu maminku a bratry. Sněhem pokrytý dvůr statku byl tichý. Zaklepali na dveře a vstoupili. “Dobrého dne přejeme, statkáři,” pozdravili muže sedícího u teplých kamen. “I vám,” opětoval jim pozdrav. V hlase už nebylo slyšet hromování. Ani se nedočkali blesků, které by je ze světnice vyháněly. “Hledám svou maminku, statkáři,” špitla Markétka v domnění, že výbuch hněvu teprve přijde. “Tvá matka je ve chlévě a bratři u ovcí,” řekl, aniž se na Markétku podíval. Jen do ohně hleděl, jakoby tam chtěl něco najít. “Když se posadíte, za chvíli přijdou.” Oba trochu udiveni statkářovou ochotou usedli a opravdu se po chvilce dočkali. První do světnice vběhli malí kluci. “Markétko!” volali nadšeně, když ji spatřili. “No, kluci, vy jste vyrostli,” radovala se dívka a oba bratry objala. Za okamžik se vrátila i maminka a starší bratr. To bylo radosti ze shledání. Všichni byli pozváni na zámek. Dokonce, když viděli, jak se statkář změnil, nedalo jim, aby nepozvali také jeho.
Zima odešla a přišlo jaro. Blížila se svatba a zároveň osudný den, kdy měl Sedmikvítek dost sil vyplnit druhé přání. Nastal dlouho očekávaný čas a již od božího rána byl zámek plný halasu. Sjížděli se hosté, připravoval se obřad, a protože svatební hostina musela obsahovat jen ty nejvybranější pokrmy, na vše dohlížela nevěsta. A teprve poté, co bylo vše hotovo, mohli se svatebčané odebrat do velké zámecké síně. Když nevěsta kráčela středem sálu doprovázena ženichem, všichni utichli. Z nádherné kuchařinky byla náhle neuvěřitelně čarokrásná mladá dáma, jejíž vlečka za ní vlála jak obláček štěstí, následující pár na cestě za budoucností. Někdo však na slavnosti chyběl. Adam využil hemžení na zámku a vkradl se do zahradního domku. Zde se svými nekalými úmysly hledal Sedmikvítek. Našel ho na terase, kde už rostlinka nasávala teplé sluneční paprsky. Nemohl se zmýlit. Pouze jediná květina se honosila modrými kvítky. A právě to ráno vypučel jeden růžový. Znamení, že je Sedmikvítek připraven vyplnit druhé přání. Po odchodu Adama zůstalo místo na terase prázdné. Mezitím ženich s nevěstou poklekli před oddávajícího, který byl králem této země pověřen učinit mladý pár manželi. V ten samý okamžik poklekl mladý pán Adam ve své komnatě. “A teď mi, kouzelná kytko, budeš muset splnit mé přání. Chci, aby všichni ze zámku včetně urozených hostů zapomněli, že Markétku s Vojtou někdy viděli spolu, protože kuchařinka teď bude mojí nevěstou a zahradník musí zapomenout na vše, co se týká Sedmikvítku.” Dotkl se kvítku a ten odpadl. V tu chvíli se vše změnilo. Alespoň pro Adama, protože ostatní zapomněli na vše, co se odehrálo před tímto okamžikem. A tak před oddávajícím klečeli Markétka a... Adam. Vojta jen zpovzdálí sledoval tuto událost. Ale ještě něco se změnilo. Sálem už se neneslo oslavné volání, šuškání o tom, jak to těm mladým spolu sluší. Ani nikdo neopěvoval tento okamžik. Jen otázky se vznášely ve vzduchu... “Jak se mohla tak půvabná a chytrá dívka zamilovat do toho arogantního mladíka?” ... “Co nás vedlo k tomu, abychom se účastnili takové frašky?” ... “Nevíte, paní, proč se nevěsta neusmívá?” A opravdu. Kouzlem zmizel i úsměv na Markétčině tváři. “Pane ženichu,” začal s obřadem oddávající, “berete si zde přítomnou pannu Markétku?” “Ano,” zazněla odpověď z úst podvodníka. “A vy, panno nevěsto, berete si zde přítomného mladého pána Adama?” Po této otázce nastalo dlouhé ticho. Oddávající znovu otázku zopakoval. “No tak,” Adam začal být netrpělivý, “řekni ,ano‘!” Jeho výhružný tón se nikomu nelíbil. Hosté se po sobě dívali, jako by netušili, co se to tady vlastně odehrává. Dokonce si i kněžna s knížetem povzdechli: “Tak nevím,” pošeptala svému muži, “jestli jsme neudělali chybu, když jsme ke svatbě svolili. Ani si dobře nevzpomínám, kdy jsme o tom se synem mluvili.” Marně se kněžna snažila rozpomenout. “Já si zase vůbec nevybavuji, že bych ty dva někdy viděl spolu.” Ani kníže z toho nebyl moudrý. Celý sál čekal na odpověď. Markétka se rozhlížela po hostech. Snad u nich hledala pomoc. Najednou její pohled padl na tvář hosta stojícího až vzadu. Chvíli se dívala, a ačkoliv neznala důvod svého rozhodnutí, s pohledem upřeným stále na tu tvář tiše řekla: “Ne.” Sálem to zašumělo. Oddávající, jakoby neslyšel, se zeptal ještě jednou. “Ne!” zaznělo teď odhodlaně a silně, aby to každý slyšel. To, co následovalo, byl chaos a shon. Hosté nebyli roztrpčeni. Spíše potěšeni, protože každý znal krutou a podlou povahu mladého pána. Ke knížecím rodičům chovali úctu a spíše je litovali, že mají tak nevydařeného syna, ale té mladé dívce, kterou si všichni oblíbili, rozhodně nepřáli život po boku takového tyrana. Také Markétčina maminka a bratři si oddechli. A ten, jehož tvář dívce dodala odvahy říci ,ne‘, se potajmu vytratil a odešel pod lípu, která mu připomínala otce. Seděl tiše pod šumícími listy a vzpomínal na něj. Byl smutný a sám nevěděl proč. “Vojtíšku,” ozvalo se z koruny stromu. “Kdopak mě to volá?” zeptal se. “To jsem já, Flóra,” odpověděl mu hlas. “Kdo jsi? Nevidím tě.” Před Vojtou se objevila víla a on se na ni udiveně díval. Nemohl se rozpomenout, odkud by ji měl znát. “Kdo jste, vzácná paní?” “Jsem víla Flóra. Pročpak jsi opustil slavnost? Nejsi šťastný, že se svatba nekoná?” “Sám nevím. Ani netuším, proč mě tak bolelo vidět naši kuchařku po boku mladého pána Adama. Skoro ji neznám. Nepamatuji se, že bych se s ní někdy blíže setkal.” “Já vím, Vojtíšku, marně vzpomínáš.” V hebké ručce se jí objevil šátek. Lehounkým, téměř průhledným kouzelným šátkem nad chlapcem mávla a Vojta byl náhle obestřen mlžným oparem. Neviděl nic než bílou mlhu. A jak opar ustupoval, odcházelo z hocha i kouzlo. Vzpomínky se mu začaly vracet. Když se mlha zcela rozestoupila, byly zpět všechny Vojtovy vzpomínky. Na Flóru, Sedmikvítek i na Markétku. “Ó, jak jsem mohl na vše zapomenout?” ptal se. “Za to může mladý pán. Sedmikvítku právě dnes dorostl růžový kvítek, a tak byl připraven splnit další přání, aniž by ztratil svoji moc.” “Ale já si nic nepřál!” “Ty ne, ale Adam, tvůj nevlastní bratr. Vyslechl tvůj rozhovor s Markétkou, a tak se dověděl o kouzlu Sedmikvítku.” “Tak proto byl ženichem on.” Konečně pochopil, jak je kouzelný Sedmikvítek v rukách Adama velmi nebezpečný. Mohl by pomocí kouzel ublížit mnoha lidem. “Flóro, musím vše rychle napravit.” Nejprve běžel na svoji terasu, ale když tam Sedmikvítek nenašel, utíkal do pokoje Adama. Rozrazil dveře a rozezleně vtrhl do místnosti. Adam držel v ruce květníček se vzácným Sedmikvítkem a šklebil se. “Co tu chceš, zahradníku?” zeptal se povýšeně. “To, co mi patří.” “Ale tobě v zámku nepatří vůbec nic.” Na slůvku ,vůbec‘ si dal přepečlivě záležet. “Mýlíš se, Adame.” Vojtův pohled sklouzl k Sedmikvítku. Adama to trochu vyvedlo z míry a polekaně schoval ruku s květinou za záda. Bylo mu to divné. Přece si přál, aby Vojta zapomněl. “Ano, na chvíli jsem opravdu zapomněl,” řekl, jako by mu četl myšlenky. Pomalu, aby Adama nevyplašil, blížil se krůček po krůčku k němu. Musí Sedmikvítek získat zpět. Bylo nebezpečné ponechat Adamovi jediné kouzlo. “Zapomínáš, drahý zahradníku, kdo z nás dvou má nyní moc.” Na důkaz své moci vztáhl ruku se Sedmikvítkem před sebe. Stále to však bylo ještě příliš daleko, aby se Vojta zmocnil rostlinky. “A tak si mohu klidně přát, aby se přede mnou strachem třásl každý, kdo mě spatří,...” “Nedělej to, Adame!” snažil se ho Vojta přerušit. “... každý padne na kolena, bude-li chtít se mnou mluvit,...” “Přestaň s tím!” “... Markétka se za mne vdá, ať chce nebo ne, já už si ji zkrotím,... a ty zmizíš navždy z našeho světa a nikdo tě... ,” už vztahoval ruku k Sedmikvítku. Na to však Vojta nečekal, rychlými skoky se dostal nadosah, vykřikl “Ať má Adam dobré srdce,” a dotkl se. Přestože si i v tom malém okamžiku uvědomil, že tím Sedmikvítek zahubí a sám bude potrestán, byla to jediná správná věc. Adam stál se Sedmikvítkem v ruce a cítil, že se s ním začalo dít něco, čemu nerozuměl. Modrý kvítek odpadl a Vojta náhle zmizel. Adam se chtěl radovat, že se zbavil svého soka, ale nějak mu to nešlo. Dokonce měl pocit, že se děje něco špatného. Tohle nikdy necítil. Podíval se na Sedmikvítek. Pět modrých kvítků a jeden růžový sesychaly, až byla celá rostlinka uschlá na troud. “To jsem nechtěl,” politoval Sedmikvítek.
10.kapitola - Napravení Adam odnesl květníček s uschlým Sedmikvítkem na terasu Vojtova domku. V domnění, že ho zachrání, našel konvičku a vodou začal rostlinku zalévat. “Co tu děláte, mladý pane?” zaslechl náhle za sebou. Polekaně se otočil. “Zalévám květinku,” zmohl se na odpověď. Ondřej povytáhl obočí, protože netušil, co se tady děje. Od Adama by čekal cokoliv, jen ne tohle. “Ale takhle ji utopíte!” řekl, když voda začala přetékat přes okraj květníku. Všiml si lépe květiny. “S tou už nic nesvedete. Uschla a nic na světě ji nevzkřísí.” “Ale já musím. Potřebuji jedno přání,” řekl, jako by se chtěl rozplakat. Jeho hlas byl cizí. “Ale to je přece...,” Ondřej se na rostlinu podíval zblízka, “... Vojtíškův Sedmikvítek! Co jste s ním provedl?!” rozkřičel se na Adama. “Já nechtěl.” Začal zase zalévat. “Musím ho oživit, abych zachránil Vojtu.” To už se neudržel a slzy mu stékaly po tvářích. Ondřej se polekal. “Co se stalo mému Vojtíškovi, tak povídejte přece,” nepatrně s Adamem zatřásl. Když však viděl, že mladý pán není tím, kým býval, a že před ním stojí opravdově ztrápený, začal ho uklidňovat. Vzal mu z ruky konvičku a posadil ho na lavici. Adam najednou nebyl tím tyranem, dokonce ani mužem, byl malým nešťastným klukem. Ondřej si povzdechl, když slyšel, co se přihodilo. Znal kouzlo Sedmikvítku i pomstu, která čekala každého, kdo ho zahubí. “Je to veliké neštěstí. Vojta si nic takového nezasloužil. Není na světě hodnějšího člověka.” “Já vím,” řekl tiše Adam a dodal, “teď už to vím.” Po chvilce dodal: “Jestli to mohu jakkoliv napravit, udělám to.” Slova byla hrdá, ale nikdo netušil, jak Vojtovi pomoci. Najednou napadla Ondřeje spásná myšlenka. “Flóra!” téměř vykřikl, “ta by ho mohla zachránit! Dokázala mu přece vrátit jeho vzpomínky.” “Ano, úplně bych na ni zapomněl. Zavolám vílu a požádám ji o pomoc.” Adam vstal a odešel rychle do zahrady. Volal, prosil, sám se nabízel výměnou za Vojtu, ale Flóra se neobjevila. Smutný a zklamaný se vrátil k Ondřejovi. “Nedá se, hochu, nic dělat, musí ji zkusit zavolat Markétka. Ta jediná je druhá dobrá duše tohoto knížectví.” “Ale nic si nepamatuje,” řekl zklamaně Adam. “Tak se ke všemu přiznejte a připomeňte jí, co pro ni Vojta znamenal.” Na chvíli, kdy mladý pán Adam vstoupil do zámku a přál každému hezký den, jistě nikdo nezapomene. Všichni byli jak omámení. Některé služtičky padaly dokonce do mdlob. Ale to byla jen taková legrace. Hned se rozesmály a utíkaly povědět každému, jaká se stala s panem Adamem proměna. Nikdo tomu nechtěl uvěřit, dokud mladého pána na vlastní oči nespatřil. Samozřejmě, jako všude, našel se i takový škarohlíd, který každému na potkání vykládal, že je pan Adam posedlý zlou mocí. Ale kdo kdy slyšel, aby zlá moc udělala ze zlého člověka dobráka. A i kdyby. Každý má raději nablízku člověka milého, slušného a hodného než tyrana, morouse či zrovínka takového škarohlída, který ve všem hledá jen to špatné. Pomalu končil den a s ním i slavnost, která vlastně slavností nebyla, protože nebylo co oslavovat. Svatba se nekonala, ale nikomu to na náladě neubralo. Knížecí rodiče byli téměř poslední, kdo se tu novinu dověděli. Adam právě vstupoval do sálu, kde se stoly prohýbaly pod Markétčinými dobrotami. Místnost byla plná lidí, kteří holdovali jídlu i pití, sdružovali se v hloučcích a hovořili o věcech státních i soukromých. Adam se musel proplétat mezi hosty a aby do někoho nestrčil či někomu nestoupl na nohu, neustále říkal: “S dovolením..., promiňte..., dovolte...,” A kudy prošel, tam to utichlo. Všichni se nevěřícně dívali za mladým pánem, dokud se nedostal až ke své matce. Kněžna byla zaujata rozhovorem s dámou ze sousedního knížectví. Adam k nim přistoupil. “Dovolte mi, abych vám na okamžik přerušil hovor.” Promluvil téměř do ticha, protože skoro celý sál oněměl úžasem. Nyní se i maminka udiveně podívala na svého syna, protože nevěřila vlastnímu sluchu. “Musím s tebou, maminko, mluvit. Je to důležité.” Takto ji neoslovil už velmi dlouho. Nejraděj by ho hned objala, ale pro kněžnu se taková reakce nehodila. “Samozřejmě, synu,” řekla se vší vážností, jakoby se nic nestalo. Teprve, když vyšli ze sálu, mohla dát kněžna volnost svému jednání. “Co se to s tebou přihodilo, chlapče? Vůbec tě nepoznávám.” “To je na dlouhé vyprávění, maminko.” Zase ji tak hezky oslovil. A protože byli sami, objala ho. Jak dlouho už chtěla tohle udělat, ale nevěřila, že zas bude moci syna obejmout bez toho, aby ji odstrčil či dokonce slovně urážel. “Nevíš, prosím tě, kde bych našel Markétku? Byl jsem v kuchyni, ale tam není.” “Markétku si hned po nevydařeném obřadu odvedla její maminka a bratři. Statkář svolil, že se k nim může vrátit.” Adam zesmutněl. Nevěděl, kde by měl statek hledat. “Adámku, teď by si tě jistě ráda vzala, když jsi tak milý,” řekla kněžna, protože i jí vypadla vzpomínka na to, že Markétka patřila Vojtovi. “Zeptej se Ondřeje, ten na statku pracoval. Ví, kde je.” To byla pro Adama výborná zpráva. Hned se za ním rozeběhl a kněžna si povzdychla: “Snad to nebyl jen sen.” Ondřej Adamovi pečlivě popsal cestu do statku a ještě ten večer zaklepal na dveře. Byla to právě Markétka, kdo mu otevřel. “Jestli si myslíte, že se vrátím, mýlíte se!” začala hned zostra. “Nikdo mě nemůže přinutit si vás vzít!” Zabouchla Adamovi dveře před nosem. Uvědomoval si, že si to zaslouží. Když si vzpomněl, kolika lidem ublížil, bylo mu úzko. Ale musí dát vše do pořádku. Zaklepal a vstoupil. “Dobrý večer všem.” “Holka vám řekla, že s vámi nepůjde.” Matka se postavila do výhružného postoje, ruce v bok, připravena hájit dceru. “Nezlobte se, že ruším, ale opravdu s ní musím mluvit.” Markétka poznala, že tohle není ten Adam, kterého za tu dobu na zámku poznala. Je úplně jiný, milý a... někoho jí připomínal, ale nemohla si vzpomenout koho. “Nic se neděje, maminko,” řekla, “já si s mladým pánem promluvím.” Usadila ho ke stolu a nabídla mu bílou kávu. Statkář dokonce poslal nejstaršího z bratrů, aby donesl uzené. Adam nebyl jediný, kdo se změnil. Bylo těžké povědět celou pravdu, ale Adam s dobrým srdcem získal nejen odpovědnost za své činy, ale také svědomí a odvahu. “Musím začít dobou, kdy jsi přišla k nám na zámek. Já byl velmi špatný člověk, uvědomuji si, co jsem komu prováděl. Ale nejvíce jsem nesnášel mého nevlastního bratra Vojtu.” “Koho?” přerušila jeho vyprávění Markétka. “Přece Vojtu,” vložili se do hovoru mladší kluci. Bylo jim divné, jak je možné, že si ho Markétka nepamatuje. Maminka se přidala. “Já tomu také nerozumím. Vždyť jsi nás s Vojtou zvala na svatbu a nakonec sis měla vzít tady mladého pána.” “Kdo je Vojta?” Markétka vůbec ničemu nerozuměla. Adam musel vysvětlovat. “Je to má vina. Tak moc jsem Vojtu nesnášel, že jsem mu nepřál ani štěstí s tebou. Pomocí kouzla jsem si přál, abys na něj zapomněla a nikdo v zámku aby si nepamatoval, že vás dva spolu někdy viděl.” “Nevěřím vám, mladý pane, nevím, o čem mluvíte.” Markétce bylo do pláče. Nemohla pochopit, co se tu děje. “Něco na tom, holka, bude.” Maminka, bratři i statkář ji ujistili, že opravdu přišla s Vojtou pozvat všechny na svatbu. “Já jsem vám překazil štěstí a místo toho, aby se mi Vojta pomstil, sám sebe odsoudil k záhubě. Vyřkl další přání, i když věděl, že si tím ublíží. Přál si pro mne dobré srdce.” Ženy téměř rozplakal a malí kluci zírali s otevřenou pusou. “Vojta zmizel a já nevím, jak to napravit. Proto potřebuji tvoji pomoc, Markétko.” “Přestože ničemu nerozumím, cítím, že musím pomoci. Půjdu s vámi.” Markétka si přehodila šál přes ramena a vydala se s Adamem na zámek. Nikterak jim nevadila tma. Cestou jí Adam povyprávěl o Sedmikvítku a víle Flóře, protože to bylo tajemství, které chtěl povědět jen Markétce. “Mohu-li být upřímná, mladý pane, je dobře, že jste ve své hlouposti nedomyslel celé své hanebné přání.” Adam se neurazil. Jen dobře nechápal, co tím Markétka myslí. “Víte, mladý pane, přál jste si, aby všichni urození i sloužící na zámku zapomněli na nás dva. Ale nenapadlo vás, že o nás bude vědět maminka, bratři i statkář. Nebýt jich, asi bych vám nevěřila. Myslela bych, že mě chcete lstí přinutit k návratu. A také vás nenapadlo, že o Sedmikvítku a Flóře bude vědět ještě někdo jiný kromě Vojty. Díky Ondřejovi máme nyní alespoň nějakou naději na záchranu.” “To doufám,” trochu zapochyboval Adam.
11.kapitola - Flóra Brzy ráno, hned jak slunce osvítilo zahradu, vydala se Markétka vyhledat vílu Flóru. Volala a volala, a jak tak zahradou procházela, kroky ji zavedly až pod lípu. Tam, kde Vojta s vílou rozmlouval. “Vílo Flóro, prosím tě, objev se,” zvolala právě pod lipovými listy. “Ne kvůli mně, ale Vojta tě potřebuje.” “Vím.” Z vrcholku stromu se ozval vílin hlas. “Ale nevím, jestli mám někomu pomáhat. Věřila jsem jedinému člověku a zklamal. Zahubil Sedmikvítek.” Její hlas zněl opravdu zklamaně. “Jistě úmyslně Sedmikvítku neublížil. Neměl na vybranou. Adam by byl Sedmikvítek stejně zahubil a ještě by svým přáním zničil mnoho štěstí mezi lidmi. Vojta udělal to, co udělat měl. Neměj mu to, prosím, za zlé. Jeho přáním získal Adam dobré srdce a s ním získalo knížectví dobrého budoucího panovníka. Ano, zranil tvoji důvěru, ale pomohl tak mnoho lidem. ” Markétka mluvila do koruny stromu a ani si nevšimla, že víla již stojí za ní. “Máš pravdu, Markétko,” řekla víla a dívka se otočila za hlasem. “Buď pozdravena, vzácná paní.” Markétka se poklonila. “I ty, děvče.” Víla si Markétku prohlížela. “Vidím, že je více dobrých lidí... přesvědčila jsi mne, tedy vám všem pomohu.” “Ó, děkuji.” “Ale nejprve napravím, co se napravit dá.” Kouzelným šátkem mávla nad Markétkou a stejně jako Vojtovi i jí vrátila všechny vzpomínky. Teprve nyní si dívka plně uvědomila bolest nad ztrátou milého Vojtíška a rozplakala se. “Neplač, má milá,” utěšovala ji víla. “Raději dobře poslouchej, co ti nyní povím.” Markétka si setřela slzy a bedlivě naslouchala, aby jí ani slůvko neušlo. “Nejprve musím povědět, že nezáleží jen na mně, jestli se Vojta vrátí.” “Já pro to udělám vše,” přerušila ji dívka. “Vím a věřím ti. Ale ani ty sama mnoho nezmůžeš. Tak začnu popořadě. Tvůj milý je na vrcholku Větrové hory. V nejvyšším bodě, kde po celý rok vládne Větrový král. Není již člověkem, ale malým drobounkým kvítkem, který jistě dlouho nevydrží vzdorovat větru. Déšť, který občas zkropí rostlinku, je hned vysušen, a tak má bez vody pramalou naději na přežití. Přesadit rostlinku není možné, dokud nezesílí, a na vrcholek hory má moc nesahá. Vidíš, že bude velice obtížné udržet rostlinku naživu, pomoci jí zesílit natolik, aby mohla být vsazena do květníčku a přinesena sem do zahrady. Ale i kdyby se vám tohle všechno podařilo, já už možná nebudu mít sil vrátit Vojtovi podobu. Bude-li zahrada chřadnout, budu chřadnout také já a se mnou má moc.” Jakmile víla domluvila, Markétka jí poděkovala za radu, omluvila se, že spěchá, protože času je opravdu málo. Doběhla do zahradního domku, kde na ni již netrpělivě čekali Ondřej s Adamem. Pověděla jim vše, co se dověděla od víly. “O Větrovou horu se budete muset postarat sami,” řekl Ondřej. “Na mne je to příliš namáhavá cesta. Ale zahradu si vezmu na starost já. Vojta mne toho mnoho naučil. A až půjdete na horu, vezměte si s sebou konev s vodou, pytlík s dobrou půdou, kterou má Vojtíšek stále pro sazeničky připravenou a také pár dřevěných prkýnek, kladívko a hřebíky. Udělejte kolem rostlinky ohrádku, aby ji vítr nepolámal a aby půdu vítr nerozfoukal do okolí.” “Copak bychom si bez tebe, milý Ondřeji, počali.” Markétka mu padla kolem krku. “Uděláme všechno, jak jsi nám poradil.”
12.kapitola – Nahoru na horu Byl slunný den, hosté včerejší slavnosti odjížděli domů a Adam s Markétkou se vydali směrem k Větrové hoře. Když dorazili na místo, tyčila se před nimi vysoká hora, na jejíž vrchol ze země nedohlédli. Nic jim však nemohlo zabránit zdolat takovou výšku. Celí znavení dosáhli vrcholku, kde nebylo nic než hladký a chladný kámen. Jen z jedné jediné spáry vykukovala malinkatá rostlinka. Pouze hrstička půdy se mohla vejít do skalní pukliny. Větrný král šlehal nezvané hosty do tváří, ale těm nevadil studený vítr. Zasedli vedle rostlinky, aby svými těly zabránili větru polámat to malé stvořeníčko. Pomocí prkýnek vytvořili ohrádku, napasovali ji do spáry, aby se ani v tom největším větru nepohnula a kolem rostlinky nasypali hlínu. Bude tak mít více živin, aby zesílila. Nakonec ji zalili vodou. Markétka by zde nejraději se zakletým Vojtíškem zůstala, ale Adam jí vysvětlil, že pro něj dnes více udělat nemohou. A tak se vrátili do zámku. Když mladý pán usedl k večeři, všimla si kněžna, že je umazaný. “Jaképak to máš, Adame, zašpiněné ruce?” zeptala se ho. “Vypadáš, jako bys pomáhal Vojtovi na zahradě?” Řekla to žertem, ale Adamovi do smíchu nebylo. Musel nyní mamince povědět, co se doopravdy stalo. “Tak proto jsem ho od včerejšího dne neviděla,” řekla zamyšleně. “A já myslela, že je u svých kytiček.” “Ale to je hrozné!” uvědomil si kníže. Nyní se tato zpráva začala rozšiřovat po celém zámku. Každý už věděl, jaké neštěstí je postihlo. Nejprve radost z pana Adama, pak smutek ze ztráty veselého a milého zahradníka. Každý den chodili Adam a Markétka na Větrovou horu. Zalévali, půdu dosypávali a plůtek opravili, bylo-li třeba. Ondřej zase kypřil záhonky, odstraňoval plevel, zaléval a sázel. Ale byl příliš starý a na obrovskou zahradu nestačil. Ačkoliv pomáhali Adam i Markétka, nestačilo to. Jakmile jeden záhon zbavili plevele, na druhém se usadili nevítaní broučci a začali ohlodávat všechny listy. Ti tři už si nevěděli rady. “Mladý pane,” přišel jednoho dne na zahradu kněžnin lokaj, “vaše paní matka by ráda věděla, budete-li dnes obědvat společně, nebo má-li vám být donesen oběd sem do zahrady.” Stál nehybně s kamennou tváří a čekal na odpověď. “Samozřejmě, že budu jíst zde. Nemohu ztrácet čas,” řekl s rukama v hlíně. Lokaj již odcházel, když na něj Adam ještě zavolal: “Zeptejte se kněžny, může-li vás nějaký čas postrádat. Potřebujeme tady pomocnou ruku.” “Zeptám se, pane.” Rozhlédl se kolem sebe a povzdechl si. Všichni byli na kolenou a tolik špinaví. Ale příkaz je příkaz. Za chvíli byl lokaj zpět. “Vaše paní matka vám vzkazuje, že jsem vám zcela k dispozici.” A tak byli na práci čtyři. Ondřej vydával pokyny, jak a kde co udělat, ale stále nestíhali. Za pár dní už byli na kolenou také zámecká stráž, zámecký komoří i děvčata, starající se o garderobu kněžny. Všichni umazaní, unavení těžkou prací a stále více obdivující Vojtu, který dokázal všechnu tu práci zastat sám. Přešel jeden měsíc, přešel druhý a jednoho dne přiběhla za Ondřejem Markétka. “Já nevím, ale myslím, že rostlinka už je silná. Snad bychom ji mohli přesadit do květináče a přinést.” Ondřej jí podrobně vysvětlil, jak se rostliny přesazují, že musí dávat pozor na kořínky a dbát na to, aby měly dostatek hlíny. Ještě tentýž den vstoupila Markétka slavnostně do zahrady, kde ji všichni očekávali. V rukách pevně svírala květníček s rostlinkou, protože se obávala, aby jí její milovaný nevypadl. Všichni, kdo na zahradě pomáhali, shromáždili se kolem lípy. Přišli i kněžna s knížetem, aby se podívali na ten zázrak. Také chtěli poznat vílu Flóru, o jejíž existenci doposud nevěděli. Markétka obřadně přistupovala středem shromáždění s květinou v rukách. “Vílo Flóro!” zavolala a všichni očekáváním ztichli. “Prosím, pomoz nám vrátit zpět našeho milého Vojtíška. Udělali jsme všechno, jak jsi nám řekla.” Flóra se zjevila a mezi všemi se začalo šuškat, jak je krásná, jaké má nádherné šaty a kdo by si pomyslel, že zde žije tak půvabné stvoření. “Musím se vám všem k něčemu přiznat,” promluvila. “Nevěřila jsem, že to dokážete. Že vy všichni dáte ruce k dílu a pro obyčejného zahradníka se budete lopotit, v zemi špinit své jemné ruce a od slunce východu do slunce západu ohýbat záda. Ale o to více jsem šťastnější. Zanevřela jsem na lidská stvoření. Jejich bezohlednost vůči této zahradě, přírodě i lidem mě přivedla téměř k zášti, ale Vojta první mě přesvědčil, že mohu lidem opět důvěřovat a nyní jste i vy všichni získali můj obdiv.” Krásně se poslouchala chvála, ale Markétka byla přece jen trochu netrpělivá. “Flóro,” natáhla před sebe ruce s rostlinou, “prosím.” Kouzelný šátek se mihl nad květinou, a když se rozestoupila mlha, stál zde opět zahradník Vojta. Padli si s Markétkou do náručí. Adam přistoupil k víle: “Bylo by, prosím, možné vrátit vzpomínky také mé mamince a tatínkovi? Kněžna s knížetem by neměli mít mezery v paměti.” Víla se jen usmála, přistoupila k Adamovým rodičům a mávla nad nimi svým šátkem. “Musím se nyní s vámi rozloučit,” přerušila víla veselí. “Možná, že se již nikdy nesetkáme, ale vězte, že já zde budu stále. Dokud žije zahrada, žiji i já.” “Ale Flóro,” oslovil ji Vojta, “opouštíš mě?” “Dnes mě již nepotřebuješ. Máš zde plno přátel, kteří ti pomohou, bude-li třeba, stejně jako ty pomůžeš jim.” Víla zmizela. “Odpusť mi, Vojto, všechno, co jsem ti kdy provedl.” Adam mu nabídl svoji pravici a oba nevlastní bratři si na znamení usmíření rukama potřásli. Když se Vojta přivítal s nevlastními rodiči a přítelem Ondřejem, bylo shledání u konce a každý šel za vlastní prací. Kněžna s knížetem úřadovat, dámy se vrátily ke svému šití, vyšívání a šuškání, stráž zas mlčky hlídala všechny vchody a lokaj s komořím opět zcela vzpřímení vykonávali svou práci. Ondřej šťastný, že má svého Vojtu zpět, se vrátil ke koním, kde nyní zastával důležité místo. A mladý pán Adam? Ten měl co dohánět. Markétka a Vojta se vrátili do zahradního domku, kde na ně čekalo překvapení. Na terase je přivítal růžově zbarvený Sedmikvítek. Zcela zdráv. Markétka pověděla Vojtovi, co se dělo poté, když zmizel. Jak Sedmikvítek úplně uschl, ale Adam že se s tím nemohl smířit, a tak ho přesto každý den zaléval, dával půdě nové živiny a dokonce ho přistihla, jak si s ním povídá. Tak skončilo jedno období historie zámku a začalo druhé, v němž se konala svatba Markétky a Vojty. Markétka zaučila nové kuchaře, a tak se společně s Vojtou mohli dále obětavě starat o zahradu. Také mladý pán Adam si našel svou vyvolenou, se kterou převzal knížecí úřad po svých rodičích a na důkaz své vděčnosti dal do knížecího erbu rodiny přimalovat sedm kvítků. Tak se Sedmikvítek stal v zámku symbolem štěstí, obětavosti, moudrosti a lásky. KONEC |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Napsat autorovi (Občasný) | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele. Addictive Zone Orbital Defender Game |