Soumrak svůj stín do nebe vepsal,

já padajíce k zemi hleděla do prázdna,

když déšť pozřel prach pod mými dlaněmi,

má třesoucí se kolena odmítla mne nést,

pozvedl si své paže a já upřela k tobě své toužící oči.

Když zbude mi okamžik,

požádám tě, ať už mi nelžeš,

pak tě už možná nikdy víc nespatřím,

už nikdy víc neuslyším, že mne miluješ.

Propadnu se v propast, jíž nežádám,

navždy obestřena temnými stěnami,

pak k plameni vztáhnu svou dlaň,

nedbaje bolesti v tom plamenu zapomnění,

a žár vznese se nad obzor.

Pod tíhou nového vědomí, co bolí,

ocitnu se uprostřed bouře,

v nekonečném víru nikdy nevyjde slunce,

a tvé oči vtáhnou mne kamsi mimo vědomí.

Nebudu tou, jež by směla pozbýt myšlenek v tvém náručí,

hradby nedůvěry vztyčí se výš, než dohlédnou mé pohaslé oči,

všechno doufání zbytečné, všechny prosby nevyslyšené,

v samotě přijde paprsek nového dne.

Nebylo ničeho, když pohlédl si na mne,

v naprosté ticho propadl se svět,

jen tlukot mého prokletého srdce,

kdy nebyla jsem nikým pod tíhou tvé přítomnosti,

v tom okamžiku za jediný tvůj dotek

den obrátil by se v noc a noc v den.

Teď v doufání skláním svoji ztěžklou hlavu,

když za obzorem spadla poslední hvězda,

kdesi uvnitř zůstává cosi nevysloveno,

zrcadlíce se v očích, jež nahé máš před sebou,

jako srdce, které držím ve svých dlaních před tebou,

cosi co dere se na povrch a zní to jako láska...