...

po probuzení do tmy
jež převrhla svět dnem vzhůru
kopnul jsem do trosek
zuhelnatělých let a hledal nové ráno
to přišlo se sluncem, v němž nové peklo
odhalovalo hříchy
noci minulé

mezi sloupci dýmu
domy překutané v prach,
hledal jsem aspoň části lidské
aspoň ducha znak
leč jen ticho bezelstné
a pod kopyty prach
jak říkalo se

nebylo nač čekat
věděl jsem že daleko
ale přece někde je
alespoň jedno přeživší
mládě, staré jen několik let,
nebo dospělé
to se uvidí, jen nenechat se odbýt
mnohým obzorem

/ koupil jsem tedy lístek
/ a jel za obzor
/ autobusem
/ bylo to levné
/ a sedátka byla pohodlná
/ za obzor to trvalo hodinu a půl
/ a bylo to tam stejné

jak v tom prachu a zbytcích ulice
jak v těch pavučinách ze střepů a skel
najít dalšího jednoho
šťastlivce?

/ ptal jsem se na náměstí lidí
/ leč jsem neuspěl

...

jednoho dne překročím stín
každodenního plahočení se někam
kde jsem nechtěl být
kde jsem jen hledal
a nenašel
a najdu dalšího člověka
nakažen lidstvím mu pohlédnu do očí
a uvidím svět který býval
a stál slunci navzdory
aby pohlazen měsícem
rodil čisté myšlenky
přímo ze srdce

a řeknu si
kam šla ta tma z mých tmavohnědých očí?
pro lásku
kde se jen toto ve mně vzalo?
a až po tvářích slzy postékají
bude zas slunce slunce
ne peklo
bude zas měsíc měsíc
ne tma
bude zas láska láska

...