|
|
|
Zvítězit Autor: jidan (Občasný) - publikováno 5.5.2000 (14:17:05), v časopise 11.5.2000
|
| |
Věci se někdy zdají nesnesitelné a musíme samou nedočkavostí po klidu brouzdat místností jako nenasytní dravci kroužící nad potravou. Trápením někdy nelze ani dýchat, svírá se nám srdce a písně, které jsme slýchávali v časech dospívání, jež se nám teď s odstupem zdají báječné, způsobují nám jen ještě větší bolest a žal. Musíme vypínat a znovu zapínat rádio, ještě více se uvelebit v peřinách a v posteli bez přestání usilovně hledat tu správnou polohu, ve které by se dalo jakž takž alespoň na pár hodin usnout. Drahocenný čas nedobrého spánku. Probudíme se ale velmi rychle a znovu do těch samých útrap a neopadávajícího soužení, jenž směle pokračuje i při nervózní rukou zhotovené snídani. Vypravíme se nakonec do ulice, abychom se trochu prošli, neboť setrvávání mezi čtyřmi stěnami našeho domu bychom zcela určitě nepřežili. Směřujeme tak za každodenním chlebem, za prací, která nás přivede na jiné myšlenky, v podvědomí však naše trápení nestřeženo, nezkroceno vyčkává, aby si cestou zpět domů mohlo najít ten nejcitlivější a nejzranitelnější bod naší duše a nelítostně udeřit. To vše poté, co se cestou posadíme v kavárně a bezmyšlenkovitě srkáme ze šálku, to vše po příjemném rozhovoru s přítelem, kterého náhodou potkáme, to vše poté, co jsme již marně doufali, že nejhorší máme za sebou. Nelze ale než doufat dál.
A tak se neodvratně blížíme sami k domovu. Teď máme ovšem příležitost, kterou bychom za žádnou cenu neměli propásnout. Když už jsme téměř u našeho domu, když už stačí zahnout za roh a ještě za jeden a potom bychom již stáli před vraty naší zahrady, musíme se zcela náhle zastavit. Otočit se nyní o devadesát stupňů doprava a popojít několik kroků směrem, který by nás jinak nikdy nenapadl, o kterém by se nám nesnilo ani v těch nejsmělejších snech. Stačí pár kroků, dva nebo tři a opět stát. Nyní přece věci vidíme ve zcela jiném světle a i na nás zbytky paprsků večerního slunce dopadají naprosto opačným způsobem. Celý svět a domy, jež se nás již hodlaly zmocnit a neúprosně na nás dopadnout, my teď silou svého nově nabytého vědomí a jasným přímým pohledem srdnatě, vlastně s naprostou lehkostí zatlačujeme zpět do původní polohy, vlastně ještě dále, neboť jsme nad nimi získali zřejmou převahu.
Takže nyní, předtím než pokročíme konečně a uvolněně dál k domovu, rozpřáhněme ještě doširoka ruce jako ptáci, jenž rozpřáhnou své perutě ve svobodném letu, a co nejdéle se radujme z našeho dalšího dočasného vítězství.
|
|
|