Nedávno se mi dostalo do rukou nové album Leonarda Cohena. To poslední studiové, The Future, vydal už před deseti lety a tak jsem byl dost zvědav, s čím po takové odmlce přišel. Když se Cohen v roce 1999, po takřka pětiletém období života v zenovém klášteře, ve kterém se mu dostalo mnišského jména Džikan (Tichý muž), vrátil do běžného života, přinesl si sebou stovky nových textů a básní. Začal spolupracovat se svou bývalou vokalistkou Sharon Robinsonovou a byla to spolupráce nanejvýš úspěšná. Nikoho, kdo má rád Cohenův charakteristický projev, toto album nezklame. Zvuk je moderní, trochu popovější, než v předchozích albech, zpěv Sharon Robinsonové i Cohena samotného naprosto precizní. Texty jsou opět krásnými básněmi, které by si zasloužily samostatnou recenzi. Z typických melancholicky zasněných písní je ovšem, na rozdíl od někdejší až pochmurné baladičnosti, cítit klid, uvolněnou smířenost se životem. Nevím, zda je to důsledek dlouhého pobytu v klášteře, rozjímání a meditací, ovšem zdá se mi, jako by Cohen do svého zpěvu nenápadně vložil také trochu své životní moudrosti a poznání. Je to možná trochu nadnesené; tak nebo onak, jde o skvělou hudbu.