|
|
|
Já a světlo Autor: jidan (Občasný) - publikováno 3.5.2000 (23:48:27), v časopise 5.5.2000
|
| |
Jak by to bylo hezké, kdyby se jednou světlo smísilo s mojí duší. Ne, nemusí to zdaleka být hned, jsem dosti trpělivý člověk a rád si na takovou vzácnou událost počkám, přál bych si ale dostat alespoň nějaké znamení, jenž by mi dalo rozhodným hlasem vědět, že v ten a ten den, případně v tu a tu hodinu – to abych nic nepromeškal, mohl se řádně těšit a připravit – mne světlo navštíví a jakousi pozoruhodnou cestou do mě vnikne.
Pak bych se rozzářil jako bílé omítky domů v střemhlavém jarním slunci, třpytil bych se podobně klidným mořským vlnám v západu, stal bych se pro ostatní neviditelným, mohl bych se tak s lidmi bez ostychu laskat a hladit je a když už bych se cítil unavený, odpočal bych si někde ve stínu a znovu počkal na východ. Byl bych pro všechno živé i neživé tak samozřejmý, že by si mne nikdo ani nevšímal, lidé by mne cítili jen podvědomě, a tak by mne měl každý rád, aniž by o tom vlastně věděl. A byl bych také povážlivě rychlý, to se rozumí, nikdo by mne nemohl dohonit a já bych se tedy již déle nemusel obávat pronásledování. Zemi bych oblétl za pár vteřin a ke Slunci bych doputoval za čas kratší, než co mi zabere prolistování ranních novinových zpráv.
Bylo by prostě hezké, kdyby do mne jednou světlo vstoupilo. Zatím však nemám tušení, jak ho k tomuto kroku přimět, přestože mne neustále obklopuje, je první věcí, kterou vidím, když otevřu ráno oči, celý den mne pak provází, já jej hltám pohledem a sem tam po něm i marně lapám rukou, když se zdá, že mne tak ostražitě nesleduje. Budu na světlo muset vymyslet nějakou lest a prozatím žít ve strachu, že mnou nikdy neprostoupí a že má duše bude prázdná a temná až do smrti a možná i pak, navěky, až do konce času.
|
|
|