|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
SVÍČKY
Jako každé pondělí, i dnes jsem šla ke kamarádce na kafe. Nevšímala jsem si ničeho a nikoho kolem sebe. Byla jsem ráda sama. Bez zvuků. Bez lidí. Bez světel. Se sklopenou hlavou a myšlenkami tisíce mil za hranicemi lidského bytí. Náhle jsem se zastavila. Nějaká malá holčička seděla přede mnou na chodníku. Nevypadala zbědovaně jako jiní bezdomovci. Byla čistě oblečená, umytá. Smutně se na mě podívala. Něco mě táhlo k ní. Sedla jsem si vedle ní na špinavou zem. V ten okamžik mi nevadilo, že mám na sobě novou čistou sukni. Chtěla jsem tam s ní sedět a koukat se kolem. Po pár minutách mi podala ruku. Chytila jsem se jí. Zvedla se. Já také. Vedla mě do temné uličky. Nikdy jsem tam nebyla a to jsem naše město prošla skrz naskrz.
Na konci uličky stál nějaký starý dům. Uvnitř se svítilo. Pomalu jsme došly až k němu.
„Chceš jít dovnitř?“ zeptala se mě.
„A co je tam?“
„To uvidíš. Lidé se toho bojí. A ty možná taky. Ale je to tam krásné.“
„Chtěla bych se tam podívat.“
Dovedla mě ke dveřím a zazvonila. Dveře se samy otevřely.
„Tak jdi. Já počkám tady.“
Trochu jsem se bála, ale s každým krokem, který jsem udělala, jsem se cítila lépe. Na konci chodby byly schody nahoru. Vyšla jsem po nich. Světlo začalo být intenzivnější. Na zemi byly samé svíčky. Mohlo jich tam být kolem milionu. Místnost ale neměla okna. V rohu jsem zahlédla nějakou osobu.
„Halo!“ volala jsem.
„Pojď dál. Už na tebe čekám pěknou řádku let. Konečně jsi sebrala odvahu.“
„Nechápu.“
„To nevadí.“
„Proč je tady tolik svíček?“
„Každá z těch svíček jednou dohoří. Některá dříve, jiná později. Představ si místo těch svíček lidi. Milion lidí. Vidíš je?“
Najednou jsem je opravdu viděla. Milion lidí, milion osudů, milion životů.
„A jak to, že každá svíčka hoří různě dlouho? Proč nehoří třeba tato,“ ukázala jsem na svíčku, která byla ještě poloviční. Kdyby se znovu zapálila, mohla by hořet ještě pěkně dlouho.
„Někomu zhasne svíčka dříve. To už tak prostě je. Někdo se pokouší svou svíčku zhasnout a nic. Jiný je svíčku pyšný a jeden nepatrný okamžik ji zhasne. Víš o tom, že tvoje svíčka už několikrát málem zhasla?“
„Opravdu? A proč nezhasla úplně?“
„Nevím, máš prostě nějaký dar, který ji vždy znovu rozhoří. A bude hořet ještě dlouho. Každému může hořet dlouho. Ale oni už nechtějí. Chtějí naprostou tmu.“
„Proč?“
„Proč? Ty se ještě ptáš? Kdo neustále přemýšlí o smrti? Kdo chce všechno hodit za hlavu? Koho už to tady nebaví? Kdo nenachází štěstí?“
„Štěstí… vždyť neexistuje.“
„Ale ano, existuje. Jen ho neumíš najít. Ty svíčky, to jsou životy lidí. Každému jednou zhasne, každý umře. Někomu hoří dlouho, jinému krátce. Někdo si ji ale zhasne sám. Někdo prostě chce zpřetrhat lana osudu a vzít si život. Hazarduje, jak může. A já se ptám proč?“
„Protože to na světě nestojí za nic. Proto. Co je tady tak skvělého, že by stálo za to tady zůstat o pár let déle? Nic. Vůbec nic. Všichni jen válčí, hádají se, trpí, pláčí. Tak proč bychom tu měli chtít zůstat?“
„Vidíš všechno moc černě. Ta malá, co tě sem dovedla, seděla na chodníku tři roky, než si jí někdo všimne. Alespoň ty sis jí všimla. Všichni spěchají, já vím. A ty to můžeš změnit. Ty můžeš učinit těm milionům lidí lepší život. Pokud budeš chtít.“
„A jak bych to asi dokázala?“
„Všelijak. Jen to nesmíš vzdát. Nikdy nesmíš nic vzdát.“
„Proč ne?“
„Protože pak se ti nepodaří to, po čem toužíš. Nikomu se to nepodaří, pokud v to nevěří. A ty jsi už věřit přestala, že?“
„Jo a vůbec mi to nevadí. Už půjdu, kamarádka mě čeká.“
„Jdi, ale pamatuj si, že všechno je jenom na tobě. Nikdo jiný to za tebe neudělá. Přej si, co chceš. Věř. A pak se ti to splní.“
„Jasně, to už je jako v pohádce. Kolik mám přání?“
„Jedno. Vyjdi ven a něco si přej. A věř, že se ti to splní. Každému se něco splní. Tvá kamarádka konečně našla své rodiče – po dvaceti pěti letech. A proč? Věřila!“
„Ona je ještě nenašla.“
„Ale ano, dnes ti to řekne. Tak sbohem.“
„Sbohem.“
Vyšla jsem z toho baráku. Věřit přece už dávno nemá smysl. Víra je na nic. Jako všechny city, co máme. Jen nám kazí život. Stesk, bolest, soucit, žárlivost, láska…
Kamarádka mě už vyhlížela z okna. Ihned, jak jsem k ní přišla, mi představila své rodiče, které konečně našla. Přijeli až ze Švýcarska. Nechtěla jsem je rušit. Odešla jsem. Chci…
Uviděla jsem reflektory auta. Bohužel pozdě. Srazilo mě. V nemocnici doktoři dělali, co mohli. Ale já věděla, že marně.
Chtěla jsem umřít. Věřila jsem, že teprve smrt mě odnese od všeho, co jsem tak nesnášela. A taky že jo. Je tu jen tma. Jen spím. Mám krásnou rakev. Občas mi někdo donese kytky a povídá si se mnou. Je to fajn.
|
|
|
