kaymanovi
H Y P E R M E M P L E X a K Y B E R K U L T U R A
Historii považujeme za jeden z nejdůležitějších objevů lidstva. Obyčejně si ji spojujeme s minulostí. Vzhledem k tomu, že jsme odsouzeni k tomu, abychom neustále zaostávali za naší pomyslnou přítomností, není se čemu divit. To však neznamená, že by historie byla pouze neustále se uzavírajícím sledem událostí, do nichž je živým přístup navěky odepřen, protože se k ní neustále vztahujeme, vykládáme a také ji znovu vytváříme. Nositelka lidské paměti, jak ji nazýváme, vystihuje poměr člověka ke všem událostem, jejichž množství nikdy neobsáhne, a přesto s ní den co den počítá, organizuje ji v podstatě stejným způsobem, jakým si zapisuje schůzky do diáře. Jediný rozdíl spočívá v tom, že počet listů tohoto kalendáře má tendenci narůstat. A aby se v něm pak člověk vyznal, musel do něj kdysi vnést systém, založený na principech, které by obstály v konfrontaci s nemilosrdným datem, jež se nezastaví.
Bylo jistě jen otázkou času, aby se vynořily pokusy o zachycení historického procesu, jenž se manifestuje všude kolem nás. Než člověk dospěje, roste i rostliny rostou, živý svět se vyvíjí od zrna k žním a člověk je jeho součástí. Dokonce se domnívá, že je jeho středobodem, jistý si svou výstředností, umlčuje v sobě chmurnou představu, že nakonec může být také strašákem, jemuž hejno havranů vyklovalo oči. Avšak, zdá se, je jen na člověku, aby tento proces odhalil, prozkoumal a nějak zaznamenal, např. na stěny Altamirské sluje.
Kultura je výkladní skříní lidstva. Nekulturní člověk chodí po světě nahý jako zvíře, za to člověk kulturní se obléká podle poslední módy. Na exkurzi v muzeu odívání se dozvíme spoustu o proměnách i konstantách lidské aparence. Každý oděv více či méně zakrývá naši animalitu, naši nekulturnost a kromě toho cosi odhaluje, a sice kulturu coby věčný souboj člověka se svým zvířecím alter ego, jenž započal obtiskem ruky v útrobách Altamiry. Než však člověk dospěl, dorostl od průrvy ve skále k prosklenému pavilonu, bylo zapotřebí, aby se něco stalo. Různé vývojové teorie kultury usilují o zodpovězení této záhady. Základní rozdíly mezi nimi nespočívají ve vyvozených závěrech ani v jejich principech, ale v perspektivě, jíž člověka a jeho jednání nahlížejí.
Teorie memů Susan Blackmoreové i kybernetika Norberta Wienera mají dost společného, přestože se na první pohled liší už ve svém předmětu. Zatímco memetika se zabývá především evolucí kultury a jí imanentním pohybům, kybernetika je vědou o řízení, pohybu a zpracování informací v živých i uměle vytvořených organismech. Nicméně úběžníkem obou je člověk se všemi svými projevy. Stojí tu tedy vedle sebe dva pohledy na totéž, jejich perspektivy si jsou ale tak nepodobné, že to potom není totéž, když mluví o člověku.
Vzhledem k omezenému rozsahu, který mi byl poskytnut, se nebudu pouštět do detailní komparace, pokusím se alespoň o základní rozlišení ve třech, podle mého soudu, podstatných oblastech, které spolu vytvářejí jejich perspektivu.
I. ENTROPIE a EVOLUCE
Hlavním předmětem obou srovnávaných koncepcí je člověk. Kybernetika jej staví do všeobecných dějin kosmu, v nichž se čím dál více projevuje tendence k entropii. Když N. Wiener operuje s tímto termínem, vychází z objevů amerického fyzika J. W. Gibbse, který se ještě před Einsteinem přičinil o zásadní obrat ve fyzice tím, že zpochybnil tradičně přijímaný newtonský vesmír, kontinuální a určitý zároveň. Gibbs upozornil na to, že nemusí být nutně kompaktní, že v něm může dokonce panovat ruku v ruce neurčenost s nahodilostí, a tudíž že naše výroky o světě nemohou mít nevyvratitelnou platnost, že je můžeme vynášet vždy jen s mírou pravděpodobnosti. Gibbs se tak zasloužil o radikální proměnu perspektivy, neboť již neuvažoval o jediném, ale o všech možných světech vzhledem k tomu, o němž se domníváme, že je nezpochybnitelný. Třebaže dynamiku Gibbsova vesmíru zajišťuje vývoj, nesmíme si s ním spojovat představu evoluce v darwinovském smyslu, nýbrž entropii, která je přirozenou tendencí vesmíru „k zhoršování a ztrátě odlišností“, tendencí k dezorganizaci, rušící rozdíly, k neuspořádanosti a následné indiferentní jednotvárnosti.
Domnívám se, že konkrétním případem tohoto úpadku forem v druhé polovině 20. století je anestetizace, což je označení, které zavedl W. Welsch, aby jím vyjádřil paradoxní situaci dnešní doby, kdy množství obrazů a informací nezadržitelně narůstá, zatímco lidská ochota věnovat jim svou pozornost klesá. Připustíme-li to, pak anestetizace na poli kultury předznamenává tepelnou smrt univerza a je jedním z mnoha projevů entropie. N. Wiener se připojuje ke gibbsovské neradostné vizi o naší budoucnosti i proto, aby „uvedl pokrok do patřičných dimenzí“. Pokrok nepřináší jen nové možnosti (případně nové formy), ale také nová omezení. Kromě toho neodvolatelně směřuje ke svému rovnovážnému stavu, který není analogií vyrovnanému postoji stoika, mnohem spíš představuje “civění“ vězně na televizi, kde právě “běží“ přímý přenos pěny zdí.
S touto skutečností S. Blackmoreová ve svém pojetí vůbec nepočítá. Jak by řekl Wiener, věrna své „naivní víře v pokrok“, považuje evoluci za neotřesitelný trend všeho dění. Sama rozšiřuje ve jménu „univerzálního darwinismu“ pojem evoluce i na sféru kultury, svorně s Darwinem nechápe pokrok teleologicky jako směřování k předem danému cíli. V jejím průběhu lze podle nich rozpoznat dominující tendenci k uspořádanosti, opačnou entropii. Evoluce přírody i kultury tedy pracuje jak na neustálé diferenciaci, tak na upevňování organizace selekcí forem, čímž z pohledu memetiky vylučuje Welschovu anestetizaci. Nechám na čtenáři, aby rýsující se spor rozsoudil sám, podstatné pro tuto chvíli je, že tato obecná evoluční charakteristika shodou okolností odpovídá kybernetické charakteristice konkrétního stavu, jemuž se budeme věnovat v následujícím odstavci.
Homeostaze je dynamickou rovnováhou, zachovávající naši totožnost v toku času, je organizovaným projevem života a „lokální enklávou“ skutečného, avšak omezeného pokroku, ostrovem, vzdorujícím, byť marně, nevyhnutelné entropii. Memetika však, na rozdíl od kybernetiky, jako esenciální organizující princip kultury postuluje slepý evoluční algoritmus, spoléhající na memetickou selekci, jež vybere vždy toho nejzdatnějšího. Nemůžeme však o kultuře s jistotou tvrdit, že je nezkaleným ztělesněním homeostatických projevů společnosti, dokud z ní nevyloučíme veškerou anestezii, dokud v ní jasně nespatříme kontinuální „vývoj uspořádanosti z neuspořádanosti“. Teprve pak bychom se mohli pokusit vyvrátit námitku M. Foucaulta, že vývoj lidské společnosti zdaleka není tak kontinuální, jak se nám většinou jeví. Museli bychom jako on vystoupit z každodenní perspektivy a uvažovat o možných odpovědích. Člověk nemá oprávnění vynášet o kultuře definitivní soudy, dokud z ní alespoň na chvíli nevystoupí, dokud ji alespoň na chvíli celou nezpochybní. Myslím, že stejným způsobem “vznikl“ Gibbsův vesmír.
II. ZPĚTNÁ VAZBA a IMITACE
Obě, ve zkratce představované, teorie operují s pojmem učení, jehož prostřednictvím prozkoumáváme svět. V obou případech se jedná o typ komunikace. Wiener klade učení do sféry lokálního odporu proti entropii, přičemž jeho nezbytnou podmínkou je mechanismus zpětné vazby, který funguje na bázi adaptivní harmonizace jedince se svým okolím. Zpětná vazba je řídící mechanismus spjatý s centrální nervovou soustavou, jenž umožňuje jeho nositeli, aby si podržel míru své organizace a dynamickou rovnováhu v neustálém toku času, umožňuje mu uvědomovat si změny, jichž je svědkem a aktivně na ně reagovat. To vše rozšiřuje jeho zkušenostní horizont i možnosti jak realizovat své cíle.
Podle Blackmoreové je imitace nejtěžší formou učení, nejzazším evolučním výdobytkem, jenž je (až na výjimky) vlastní pouze lidem. Tuto formu učení definuje jako osvojení nového způsobu chování, možnost tyto nově nabyté poznatky formulovat a dál předávat. V Dennettově věži, což je metafora o čtyřech diskrétních stádiích evoluce učení, jíž sama využívá, klade imitaci jako atribut „gregoryovských organismů“, což jsme (až na výjimky) my lidé, do nejvyššího poschodí, poněvadž imitace nás obdařila schopností výroby kulturních artefaktů.
Zastavím se v předposledním patře, obývaném „popperovskými organismy“, co vládnou imaginací, co si dovedou představit následky svých činů a přemýšlet o nich. Memetika třetí patro věže přiřkla většině savců a ptáků. Napadá mě otázka, zda je rozdíl mezi dvěmi nejvyššími úrovněmi Dennettovy věže tak nepřekonatelný, jak prozrazuje užití metafory. Rozdíl mezi kulturou lidí a delfínů je jistě markantní, ale o to nejde. Jde o to, jestli je skutečně imitace tím, co člověka v principu odlišuje od ostatních druhů, jde o to, jestli jeho schopnost výroby (4. patro) není jen hypertrofovanou podobou imaginace (3. patro). Memetika z kultury nemilosrdně vylučuje „tvořivost“, neboť to, co běžně pokládáme za tvoření, je pouhou rekombinací již vytvořených prvků získaných imitací. Lidská kultura je dnes tak rozvětvená, že už není v lidských silách v jediném životě ji obsáhnout, lidská kultura dnes by jistě předčila i ty nejodvážnější představy opata Sugera ze St. Denis. Je otázka, jestli to, čeho jsme dnes svědky i původci, není pouhou hypertrofií, která nezadržitelně směřuje do stavu totální dezorganizace. Delfíni ruce nemají, kulturu zjevně k životu v mořích nepotřebují, to však neznamená, že by jí za určitých, málo pravděpodobných podmínek, nebyli schopni.
Sporná je, podle mého názoru, i privilegovanost imitace. Neupírám jí zásluhy ani její přínos, netvrdím, že by se kulturní člověk bez ní obešel, souhlasím s tím, že i výroba rozšiřuje náš zkušenostní horizont. Nesouhlasím ale s tím, že by imaginace byla jen jakýmsi přípravným stupněm pro to, aby se zrodil člověk zručný – imitující. Už pouhá představa výroby podle právě osvojeného návodu je latentní imitací, která se však nikdy nemusí uskutečnit. Mířím tu na problém rozhodování či vůle, kauzu, počínající Aristotelem, spor o tradiční pojem estetiky – mimézis.
Přestože Blackmoreová odmítá vědomí jakou nebohou iluzi, jíž si vytvořil sebestředný „homo psychologicus“, naráží na jeho rezistenci už tehdy, když zmiňuje rozhodnutí jako první podmínku imitace. Podle ní je, zjednodušeně řečeno, naše “osobnost“ složena z těla a mozku, ve kterém jsou uskladněny informace, jichž jsme za svého života nabyli. Rozhodování je podle ní plně v kompetenci spolupráce zpětnovazebních mechanismů (od recepčních po motorické) se souborem všech informací, v němž dochází k neustálé selekci. Nebudu se zde samo sebou pokoušet o rozluštění záhady vědomí, opustím tedy tuto pasáž otevřenou a nezodpovězenou otázkou: Kdo na mě míří revolverem introspekce, když má hlava již kývla na nabídku k ruské ruletě?
Jak jsem se již zmínil výše o entropii, idea kontinuálního vývoje je sporná. Možná to bylo tak, že se člověk stal člověkem součinností imitace, imaginace i ostatních forem učení a snad se jím vůbec nikdy nestal, snad jím už byl a snad jím nikdy nebude, snad čeká na nové, dosud netušené schopnosti. Asi ode mne není pěkné relativizovat tak promyšlený koncept lidské kultury. Na tuto námitku sám sobě odpovím – co se týče člověka, nepřipustím žádné omyly. Ostatně i Blackmoreová se ztotožňuje s popperovským pojetím evoluce vědy jako „falzifikace hypotéz“.
III. ZPRÁVA o MEMECH
Nebýt člověka, kdo ví, bylo-li by světa, nicméně právě on je tím, kdo svět bezprostředně zakouší, pozoruje, kdo s ním komunikuje a kdo jej, řekněme, imituje. Mezi člověkem a světem dochází k přenosu, který je podmínkou jak zpětné vazby, tak imitace. To, co je přenášeno, je podle Wienera zpráva, čili forma schématu a organizace. Každá zpráva se štěpí ve dví. Obsahuje specifické množství informace, jež je mírou organizace zprávy, jejím smyslem. „Čím je tedy daná zpráva pravděpodobnější, tím menší je informace.“ Klišé je dnes jistě pravděpodobnější než ozvěna, anestetizace snižuje obsah emise smyslu, protože je druhým, protikladným pólem každé zprávy – entropií. Přenos zprávy je energeticky zatížený, kromě toho je v ní obsažená informace i dnes, navzdory pokroku v digitalizaci, vystavena všemožným rušivým vlivům i postupnému ochuzování o svou původnost překladem jejího kódu do “jazyka“ recepčního ústrojí. Naštěstí, řekl by Wiener, tu je zpětná vazba, s jejíž pomocí se můžeme pokusit i v této eseji o záchranu odesílané informace.
Zpětná vazba předpokládá funkční receptory. Schematizací výpovědi můžeme sice usnadnit její přijetí, přímou úměrou pak ale vůči ní hrozí indiferentní postoj na straně adresáta. Dochází zde ke zvláštní situaci, ke zvláštnímu případu zpětné vazby, kdy okolí, s nímž se snažím dorozumět, je nepřítomné, a tudíž je nemohu bezprostředně imitovat. Místo toho zde dochází k meta-textové komunikaci s někým, koho by W. Iser nazval implicitním čtenářem, který „ztělesňuje souhrn předem vytvořených orientací, které fikční svět nabízí svým možným čtenářům jako podmínky recepce“. Pokud zde v této chvíli skutečně dochází ke čtení, jedná se o další případ zpětnovazební komunikace, k „celistvému dynamickému procesu“, kdy čtenářova imaginace oživuje mezery v textu, jež zpětně ovlivňují zaplněná místa, kdy čtenářova imaginace, nastolující dynamickou rovnováhu mezi čtenářem a textem, nastoluje homeostázi, v níž jedině má čtení smysl. A aby mělo smysl, musí spisovatel být sám sobě čtenářem a zároveň čtenáři přenechat podíl na vytváření textu. Jinými slovy, musí být odesílatel sobě adresátem a adresát odesílatelem zprávy, kterou obdržel. Zpětná vazba není tedy komunikací, ale jedině díky ní je doručení zprávy a interpretace v ní obsažené informace možná.
Tato kapitola je zprávou o memech, je tedy nejvyšší čas ji předat. Blackmoreová by se mnou nesouhlasila. Oponovala by mi, že tato kapitola je memem o zprávách. Nebudu s ní polemizovat, jelikož tu není, ačkoliv i ona je do jisté míry přítomná a pravděpodobná v implicitním čtenáři.
Mem je jednotkou imitace. Imitace je přenosem jakékoli zprávy, která nese návod pro specifický typ chování. Lidský mozek obsahuje, mimo jiné, nesčetné soubory memů, „memplexy“, jež se v něm tematicky seskupují a přeskupují za jediným účelem – za zvýšením šancí na jejich zdárné rozšíření všemi směry. Mezi memy, obzvlášť dnes, totiž dochází k nemilosrdnému „boji“ o nosiče, jehož rozhodčím je memetická selekce (na pozadí té genetické), pohánějící koevoluci memů s geny, která nemá jiný cíl než přežití nejzdatnějšího. Memy jsou slepé, člověk nad nimi nemá moc, rozhodnutí o jejich přežití leží na bedrech selekce. Člověk je „z pohledu memů“ pouhý „memostroj“, jenž pohlcuje ty memy, jež projdou sítem memplexů. Člověk je potom dítětem koevoluce, nemá vědomí, má „egoplex“, jakousi quasi-osobnostní strukturu, nejzazší z memplexů, sumu jeho přesvědčení, komunikující i manipulující se svým nosičem – tělem.
Domnívám se, že se memetika Blackmoreové v této oblasti dostává do značných obtíží. Na jedné straně staví „rozhodnutí co imitovat“ jako první podmínku nejvyššího stupně učení, na druhé škrtá lidskou vůli. Jelikož jediným záměrem memů, které zakládají egoplex, je šířit se všemi směry, nedokážu si představit, jak by se pak, byť sebe autoritativnější, egoplex udržel funkčním tak, aby mohl manipulovat se svým nosičem, např. v situaci ne přímo hrozícího nebezpečí. Pokud je myšlenka, vzpomínka, představa i vjem latentním, nevysloveným memem, který „sobecky“ usiluje jen o svoji replikaci, pokud je svět plný memů, potom už není, o čem rozhodovat, protože mezi člověkem a světem nedochází ke zpětné vazbě, jež se neobejde bez řídícího ústrojí, jímž egoplex už z podstaty memů nemůže “být“. Blackmoreová dále označuje vědomí za záhadu, jíž doposud nikdo zcela neodhalil, pro níž neexistují testovatelné hypotézy. Při tom se opírá o fakt, že v mozku není žádné ústředí, kam by směřovala všechna nervová vlákna soustavy.
Ovšem na tomto místě je vhodné se zastavit a vzpomenout pluralitu perspektiv. Vědomí i duše jsou, navzdory redukcionismu, stále jednou z možných odpovědí, jež bude možná, ač s menší dávkou pravděpodobnosti, i poté, co věda jednou provždy tato protivná zaklínadla vypreparuje. Žádný dílčí poznatek na poli neurofyziologie nemůže vyvrátit kupříkladu jejich etický rozměr. Odpověď na tuto otázku, kterou nám nabízí memetika, není, podle mého názoru, tou nejšťastnější. Zdaleka tu totiž nejde o zodpovězení po vzoru testovatelných hypotéz, což si Wienerova kybernetika, díky pojmu entropie dost dobře uvědomuje.
Navíc není nikde psáno (pouhý řečnický obrat), že vědomí musí být upoutané výlučně na lůžku svého nosiče - mozku. Dokud i mozek je přírodním vědám tajemstvím, může mít svůj podíl na vědomí třeba ušní boltec a koneckonců i ušní svíce, posilující zpětnou vazbu mezi mozkem a ušním boltcem, mezi boltcem a všemi plži světa, pokud na ně člověk zaměří svou pozornost, pokud je ve hřmotu příboje vůbec uslyší. Memetika totiž, opakuji, nebere v úvahu entropii.
Na závěr svého soupisu memů se nám egoplex S. B. snaží vnutit „altruistický trik“ o tom, že máme možnost „vyskočit z vleku memů“. Stačí se totiž plně soustředit na právě probíhající okamžik, jímž je v tuto chvíli “i“, ale musíme se pro to zbavit našeho egoistického “já“, které je pouhou iluzí, jež zastírá Májiným závojem skutečnost egoplexu. Jedině tak se můžeme na čas zbavit i jeho tyranie, neboť ego na naše ramena nakládá jen falešná břemena viny a studu, jelikož nemáme za co. V každodenním životě pak musíme důvěřovat memetické evoluci a selekci, nebouřit se proti jejich trpělivé práci, čímž umožníme „rozhodnutím, aby vznikala samovolně“.
Dobrá, kdo nám to však radí? A kdo to vlastně poslouchá? A kdo to vlastně čte? Vždyť rozhodnutí, vznikající samovolně, už není v pravém slova smyslu rozhodnutím. Vždyť se tu sama britská psycholožka s barevnými memy na hlavě dostává do úzkých, když nakonec ponechává na nás, abychom sobě něco “umožnili“.
Evoluce a entropie jsou dvě, sobě nepodobné perspektivy. Témata či oblasti, které jimi nazíráme se tak budou, nehledě na povrchní shody, diametrálně lišit podle toho, do jaké míry vystoupí originální kontext, z něhož vyrůstají, do popředí.
To však samo o sobě nestačí. Aby člověk mohl vidět, aby se vyhnul nebezpečí, kterému podlehl Narcis před zrcadlem, musí nejprve uvidět zrcadlo. Nejkratší cestou je otočit oči v sloup a obejít zrcadlo, nikoliv jím projít do říše divů. Ačkoliv, kdo ví, co z toho spíš ošklivou královnu učiní nejkrásnější, nejšťastnější na celém světě.
seznam literatury:
S. Blackmoreová, Teorie memů
W. Iser, Koncepty čtenáře a koncept implicitního čtenáře
W. Iser, Proces čtení ve fenomenologickém pohledu
N. Wiener, Kybernetika a společnost
|