Solnička a Pepřenka žily spolu mnoho let. Jejich domovem byl starý dubový stůl, jejich zemí velká útulná kuchyně a planetou pro ně byla dřevěná chalupa, ve které se místnost nacházela. Obě dvě byly ze dřeva, vyřezávané a krásné. Byly stejně velké, takže se nehádaly, která dohlédne dál. A nejen to – ony byly i stejně staré! A jak vypadaly? Solnička na sobě měla vyřezané písmeno „S“ a Pepřenka písmeno „P“. Dále na sobě měly různé ornamenty a ozdoby. Zkrátka obě byly pěkné a pozoruhodné! Nacházely se uprostřed stolu, odkud si je občas někdo vypůjčil. Vždy, když se přiblížila ruka Člověka, začaly se hádat, kterou si osoba vybere. Někdy si Člověk půjčil Solničku, někdy Pepřenku a jednou za čas chytil do ruky dokonce obě dvě! To pak byly šťastné, protože výlet do světa měly společně a nemusely si závidět – věděly, že to není dobrá vlastnost.

Jednoho dne si Pepřenka všimla, že pepř uvnitř ní dochází. Jako obvykle očekávala, že brzy přijde nějaký jedinec, povšimne si toho a pepř dosype. Čekala první den, druhý den, třetí den. Ale světe div se, nikdo pepř nedosypal! Pepřenka byla smutná a nevěděla, co má dělat. Svěřila se tedy se svými obavami Solničce: „Solničko, co mám dělat? Co když někdo přijde na návštěvu a bude si chtít opepřit jídlo? Zjistí, že pepř nemám. Taková ostuda. To bych se hanbou propadla!“

„Máš pravdu, je divné, že nikdo pepř nedosypal. Něco bychom měly vymyslet,“ navrhla Solnička.

„Ale co? Já opravdu nevím.“

„Nikdo si toho zatím nevšiml. Myslím, že by ses měla postavit tak, aby tě člověk hned zpozoroval a uvědomil si, že tě musí naplnit,“ radila Solnička.

„Ale jak bych si měla stoupnout? Jsem poslušně na svém místě – uprostřed stolu.“

„No právě! Měla by ses dokutálet na kraj!“

„To je dobrý nápad! Když budu na kraji, člověk si mě všimne, bude mě chtít položit zpět a až mě zvedne, uvědomí si, že jsem lehká a naplní mě,“ zaradovala se Pepřenka a usmála se.

            Pepřenka se tedy pomalu přetočila, lehla si na bok a pozvolna se kutálela směrem k okraji stolu. Solnička jí pozorovala, dávala pozor, aby se nekutálela špatným směrem a pokřikovala na ní slova: Doprava, doleva, pomaleji a rychleji. Pepřenka byla už skoro u kraje, najednou se však otevřely dveře a do kuchyně vcházel Člověk. Solnička se lekla, zapomněla říci, že je už téměř konec stolu, a co se stalo? Pepřenka spadla dolů jako když jablko padá ze stromu! Člověk rychle přišel ke stolu, zvedl Pepřenku ze země, vzal ji do rukou a odešel s ní z místnosti.

            Mnoho dní Solnička o Pepřence nic nevěděla. Člověk o ní nemluvil, dělal, jako by se nechumelilo, a tak si Solnička brzy začala myslet, že Pepřenku již nikdy neuvidí. Byla velice smutná a už jí ani netěšilo, když si s ní chtěl někdo osolit jídlo. Vždyť byla celé dny sama, neměla si s kým povídat a nebavilo jí být samotná. Navíc měla výčitky svědomí, protože to ona Pepřence poradila, aby si odkutálela a to ona nedala pozor a nenahlásila, že už se blíží kraj stolu. Stále si to vyčítala a věděla, že nemůže udělat nic, aby to odčinila. Co se jen s Pepřenkou mohlo stát? Narazila snad na něco a polámala se? Přemýšlela a přemýšlela, ničím si však nemohla být jistá.

            Další den brzy ráno do kuchyně vešel člověk a mířil ke stolu. Solnička se na něj jedním okem podívala, ale bylo jí jedno, co se bude dít. Jen ať mě třeba zahodí, pomyslela si. Člověk se však naklonil ke stolu a položil na něj Pepřenku! Co to s ní ale je? řekla si Solnička. Pepřenka byla totiž nějaká jiná – víc zářila, ozdoby byly trochu odlišné a snad měla i trochu jinou barvu. „To jsem přece já!“

„Ale vždyť vypadáš nějak jinak, Pepřenko,“ namítla Solnička a nedůvěřivě se na ní podívala.

„Když jsem tehdy spadla ze stolu, ulomil se ze mě kus dřeva! Člověk mě proto musel opravit a rovnou mě i nalakoval a přidělal nějaké nové ozdoby,“ vysvětlovala Pepřenka a zeptala se: „Jak se ti líbím?“

„Jsi nádherná,“ odpověděla Solnička a smutně se zadívala.

„Proč jsi smutná?“

„Teď budeme každá jiná. Ty jsi hezčí a upravenější. Zato já už jsem stará a nikdo si se mnou nebude chtít solit jídlo, když vedle mě uvidí takovou pěknou Pepřenku.“

„Ale prosím tě,“ řekla Pepřenka a usmála se: „nemusíš se bát! Ještě dneska si tě Člověk vezme do dílny a také tě opraví!“

„Opravdu?“

„Na mou duši!“

            Večer si doopravdy vzal Člověk Solničku do dílny a také jí opravil, nalakoval a přidělal nové ozdoby. Další ráno již na stole spokojeně stály opravené Pepřenka a Solnička a hádaly se, kterou z nich někdo poprvé použije. Přišel Člověk a do ruky vzal obě. A tak si společně vychutnávaly výlet a byly šťastné.