Bezejmená
Tam někde v prostorách
těla
Daleko po směru
hodinovejch ručiček
v přístavu za
šplouchání převozníků lodiček
na rozcestí, kde
se váží světy
Do spirály času
zamotaný, starý váhy
co přestaly přesně
vážit jak naložit s dary
tam leží
Tam někde
v prostorách
těla
Kde od stěn se odráží
ozvěna padajcího listí
v červenym oparu svalů
v síti bílích
nití co vedou až nahoru
do zahrady, odkut hýbeš
světem hmoty
odkud pocity čarují
nebe
a slunce ohřívá
ostrovy v moři uvnitř tebe
než přejde obzor zalytý
krví.
Splývající
s tmou noci.
Tam visí měsíc
na obloze v černym čtverci
čeká než
Koperník ho změří, a zarámuje
Jak daleko dopláče
pár modrých očí
Jak hluboko v nás
nebo spíš
z jaký dálky se k nám vrací čas
z pohledu hvězd
chycených v kleci
Uložených v
notový osnově na linkách času
s Mozartem do rytmu si
podupující.
|