Jen 4 stěny, strop, chladná podlaha a jedna pohupující se žárovka s komíhajícím se světlem. Už ani nevím jak jsem se sem dostal a kolik dní už uplynulo. Nevím Kdo jsem a proč tu jsem. Nevím zkrátka nic. Bolí mě celé tělo a nemohu se na nic soustředit,už celé dny řeším jen to jak si lehnout nebo sednout, aby to bylo méně nepříjemné. Tázám se proč a odpovídám si proto! Počítám brouky co proběhnou po podlaze, napočítal jsem nejvíce tři. Je to přesně 45 malých kroků po obvodu mého života. Přesně 45 kroků měří mé myšlenky. 45 kroků mého dosahu vnímání. Necítím zimu a necítím hlad ani žízeň. V tomhle světe, nic takového není. Každý den, jelikož noc tady není, když otevřu oči je přede mnou miska s jídlem a pohár vody, každý den je tu tužka a cár papíru. A taky já, já, já a jenom já s tou malou a frustrující, tam v koutě se krčící duší, co křičí jako malé dítě. Jen tu a tam, když déle nedonesou vodu, nebo jídlo, zbavím se té mrchy, jelikož to potom mé tělo křičí daleko víc než ona, její křik se v tom hrozném hluku ztrácí natolik, že nelze rozpoznat. Jak už jsem dávno řekl, nevím a nechápu spousta věcí, nechápu kdo mě dává jídlo a jak ho jsem dává, nikoho jsem tu nikdy neviděl, nevím co má znamenat ta tužka a ten papír…jediné co vím, že to není sen, že žiji, a vše kolem je naprosto skutečné. Ten papír a ta tužka jsou mojí láskou, mým koníčkem, mou bolestí, mým strachem, mým vztekem, mojí touhou, ten papír jsem já! Je to zrcadlo. Dá se s ním dělat kde co, včera se ze mě stalo letadlo, byl jsem svobodný a cítil svěžest větru a to k tomu stačilo jen pár ohybů na jednom bílém listu. Představte si, jen pár ohybů!! No není to krásné? Když celý vás svět má obvod 45 kroků a vaší láskou je prázdný list, vaší svobodu a štěstí vám zajistí pár pohybů rukou, vše je o tolik snazší. Jsem minimalista! Není tu nic co by mě rozčílilo, nikdo kdo by mě nějak omezoval. Netoužím, po slávě, netoužím po moci, netoužím po kvalitním jídle, je mě jedno jak vypadám, jelikož sám jsem se nikdy neviděl. Jediné co chci je znát barvy! Jak asi vypadá zelená? Mé zdi jsou šedivé, voda kterou piji je čirá občas mírně zakalená, bez nádechu jakéhokoliv barevného odstínu. Tužka černá, papír bílý. A jídlo? Jídlo to je stále stejné – hnědo-žlutá kaše. Že jsem neskromný? Že je můj život barevný až dost? Já vím! Ale každý máme své sny ne? Tak mě do nich nemluvte! Občas, když zavřu oči splní se mě všechny sny a já ztrácím smysl, protože ho nahradí pocit štěstí a nikde nekončící blaho. Jenže to blaho co nekončí nikde, nikde v prostoru, se ztrácí v čase. A já zas stanu se slepím, nevím kam jdu, nevidím obzor, nikam nevede má cesta, je totiž slepá – stejně slepá, jako mé oči! Ale i tak za ty okamžiky děkuji , nevím komu, ale děkuji…děkuji!
Chtěl bych vám to popsat. Zavřete oči, a jakoby se vaše zorničky protočili a ocitli se tak o 180° v jiné poloze. Najednou se před vámi rozloží obrovská planina. Se spoustou barev a zvuků, tak hlasitých a krásných, že přehluší i křik těla, už neslyšíte ani váš všudy přítomný dech. Na horizontu se objeví stromy, tolik stromů, že tvoří obrovské komplexy lesů. Vezmu si vždy do ruky svůj papír, složím z něj letadélko, stejné jako pokaždé, hodím ho do vzduchu a koukám jak se vznáší, jak plachtí, jak se nechá unášet větrem …najednou jsem v něm opravdu já a celou tu krásu vidím z výšek, v kterých nikdo nikdy nebyl. Necítím nenávist, a proto nejsem nikým nenáviděn. Neubližuji nikomu a nikdo neublíží mě. Jsem ve svém snu, tak hluboko, že mě do něj nikdo nemůže vlézt a přec tak blízko vašim snům, stačilo by málo a mohly by se spojit. Necítím nenávist, protože nenávist je kratší jak mých 45kroků. Nechci ubližovat, jelikož touha po mstě, touha působit bolest, je jak šedivé zdi mé cely. A čím méně se bojím toho, že zůstanu v téhle místnůstce celý život, tím častěji běhám po lukách, jelikož strach, ten který máme každý, může zapříčinit, že z mé cely s obvodem 45 kroků se stane úplně stejná cela s obvodem 30kroků, tenhle strach mě může sevřít hrudník a udusit. A tak takhle sním, tak a ještě mnohem víc a mnohem dále. Chci se přestat bát, nejistoty, bolesti, smrti, zodpovědnosti, jiným slovem chci zbourat ty zdi svého života a už nikdy neopustit svou snovou krajinu, chtěl bych z ní udělat skutečnost. A to je celá má víra, víra ve světlo, světlo v nás. Víra bez zázraků, tak jednoduchá a prostá, a přitom tak složitá, víra bez omezení a přikázání, bez dogmat a předsudků…chci spojit své tělo a svou duši, chci aby ani jedna část nepřevažovala, protože už nebude dvou částí, ale jen jeden celek, chci aby mé tělo bylo Šťastné a má mysl se cítila Šťastnou, a to vše jsou stále jen ty barvy po kterých toužím od začátku. Nevěřím v ráj ani v osud, každý si svůj život řídíme sami, jelikož to světlo je v nás a nedá se následovat, dá se jedině zažehnout. Seru na vás, milý čtenáři – seru na to, že se vám to zdá infantilní, nebo, že máte předsudky. S tím se vypořádejte sami. Tohle je můj papír, a nevěřím , že mě ho dáváte právě vy..a i kdyby, tak tím, že mě ho dáte, je můj. Můj papír, má tužka, mé zrcadlo a můj odraz.
Po tom co napsal jsem cosi na papír a z mé ruky vyklouzla tužka, zavřel jsem oči a poslouchal svůj dech, jediný zvuk co se mnou sdílel celu, kromě mého hlasu. V tu chvíli jsem si na cosi vzpomněl. Na minulost. Viděl jsem sebe, jak otvírám dveře a nechávám v zámku klíč, už nevím kdo jím otočil, ale vím, že jsem do téhle kobky zalezl sám. A tehdy jsem napsal :
Jsme jen černý můry
Uprostřed terárií
Celý náš život skládá se z 6 stěn
Naše oči přilepené na skle
Dobře vidí však pouze jenom ven
Cela bez zámku bez možnosti uniku
Stala se naším , vytouženým domovem
Naše křídla jsou nám k ničemu
Uzavřeni ve tmě -Létat nesvedem
|