/Martinu _Niggovi/
Hlava první:
- - - říkal ti o tmě v unavených psech, otevřel se víc než jindy
otevřel hrnce, vypouštěl barevné dušičky jakoby nic
tvé dlaně servaly kůži skládce našla jsi tam své druhé já
v pružině starého křesla - - ale on nepřišel, aby tě opravoval !
dvě hlavy:
stehna ústřední postavy jsou utkaná ze samých žil
hraje dobře – její roztáhlé ruce strukturují děs
vidím se v sadě mizet do stromů
vidím se pod mostem hltat koláče světla
čekám až vlak zasype nejisté diváky kvílením brzd
a ty promluvíš:
žena – která se prsy dotkne kostela na hladině – bude má
nikdy hlavou – jen ústy:
do telefonu nikdy nesmíš křičet – že je ti zle
že v koberci cítíš neviditelné živočichy
do telefonu se můžeš leda modlit
ó, Velký, podej mi sklenici mléka
odejmi ode mne stádo
nechej mne osídlit deštěm
to musíš říct – aby tě nepoložili na záda
a mezi žebry ti nezapálili pochodně
aby tě nechali přežít další noc v lapidáriu
skleněných soch bez újmy na zdravém rozumu |