Přišel soumrak a v ulicích zas rozžala se světla,
Měsíc pouští se do tmavě modré pouti,
na skráň stříbřitou usedá skvrnka tepla,
smutný stařec nad stránkou se rmoutí…
Topí v myšlenkách se sám a opuštěný,
hledí na hvězdy, jež vpluly na obzor,
nemá dětí už a nemá ani ženy,
zbyl jen on – chorý, zavržený tvor.
A přec se kdysi radoval a žil,
a jeho oči nepoznaly slzí,
pak jednou svoji Ráchel opustil,
i děti vyhnal a zapomněl brzy.
Šli v davu, na klopě smrti žluté znamení,
prach cest jim ve vlasech se usadil,
hnali je krok za krokem vstříc plameni.
Zabouchl dveře, aniž by je pohladil.
Pak černí andělé pluli oblohou,
z očí kanuly krvavé slzy na zem,
poutí vyčerpáni, přistát nemohou,
touha po smrti je žene srázem…
Kdosi se slitoval a uťal jim perutě,
sluneční vůz rozehnal chmury,
na modrých oblacích zas plachtí labutě,
svastiky shořely, zmizely můry…
Shrbená záda přeběhl chlad.
Skvrnité ruce vzlyky se zachvěly.
Chtěl by už navěky usnout a spát,
nemyslet na to,jak moc byl zbabělý.
V mukách a výčitkách však žije dál,
kmet starý, prokvetlý, do sebe schoulený
za to, že zavrhnul a že se bál, voláním po rase čisté zmámený.
|