Chodníkem mezi kachličkami si razí cestu červený pramínek. Do všech stran se vinou jeho prstíky. Asi se o zem roztříštila láhev vína. Jaká to škoda, býval bys jí klidně vypil. Podívej se trochu zdálky...Neříkej nic!
Nikdo se nad tím nezastaví, nikdo nic nevidí. Spousty jich chodí okolo, ale dokud jim krev nezašpiní nové boty, nesklopí zrak. Netoužím po tom, ale každý potřebuje, aby mu někdo aspoň chviličku naslouchal, aby se necítil jako vzduch.
Mé oči brečí, když vidím lhostejnost a opovržení. Zvedám je, abych se podíval lidem do tváří. Jaká drzost. Radši je hned sklopím k zemi, která můj pohled ráda přijme. Ukápla k ní slza a roztříštila se o rudou hladinu. Jedna slaná kapka v proudu rychle mizí pryč. Pospíchej. Nechci se litovat, nepotřebuju smutek ostatních.
Snědá ruka jí však přehradila cestu. Nabrala spolu s krví i slzu a naše oči se setkaly. Modré, temné, krásné, upovídané. Koukají nejspíš za mě. Ale tam nic není. Proč se ty moje najednou neobrací k zemi? Nemůžou, ty druhé je chtějí poznat.
„Proč se tváříš tak smutně?“
„Nejsem smutnej, mám už prostě takovej výraz.“
„Kecáš. Něco tě trápí.“
„Víš, že jsi první, která se mě na to ptá. Většinou nikdo nechce poslouchat.“
„Já taky nechci poslouchat, ale naslouchat.“
„Máš hezkej piercing.“
„Dík.“
„Vždycky jsem si myslel, že holky s piercem jsou drsný.“
„Třeba jsem,“ usmála se sladce.
„To bych přece poznal.“
„Oči klamou.“
„Máš pravdu a já se jimi vždycky nechal řídit.“
„Jenže slova taky.“
„Proč to říkáš?“
„Sama nevím.“
„Srdce snad neklame.“
„Snad.“
„Mé těžce buší. Stačilo abych neodlepil oči od země.“
„Celý život je o maličkostech. Maličkost ho začíná i končí.“
„Jenže kolikrát se to může ukázat jako maličkost až když už je pozdě.“
„Vždycky je na tom někdo ještě hůř a nevzdá to.“
„Jenže já už ztratil víru.“
„Tak hledej novou.“
„To je smutný, já jí zrovna našel.“
„To jako mě?“
„Nedáš mi číslo? Třeba ti někdy zavolám.“
„Myslím, že se snažíš zbytečně. Jdeš na to moc rychle“
„Život je krátký...Začíná pršet.“
„Taky na mě káplo. Tak já už budu muset běžet, ale ráda jsem tě poznala.“
A v tom to uviděla: krev tekla z jeho žil. „Bože!“ vykřikla.
„Ten déšť nás rozdělí. Smyje z chodníku mou krev, aby nikdo nepoznal, co se tu stalo.“
Kousek vedle jeho ruky se kapky tříštily o lesknoucí se žiletku. Dívka ztratila dech.
„To odmítnutí ani moc nebolelo.“
„Stejně bych ti to číslo dala.“
On se jen trpce usmál.
„Až taková tragická věc dokázala něco změnit, snad to stálo za tu cenu. Kdybych to neudělal, nic by se nezměnilo...nešlo to jinak...mrzí mě to.“
Kolik věcí jsem nestihl. Smutek mi zavázal oči, nic krom jedné myšlenky jsem neviděl. Tolik věcí jsem měl ještě udělat, ale v tu chvíli jsem na ně dočista zapomněl...
Až teprve teď, když jeho tělo omýval proud dešťové vody, si na ně vzpomínal. Nezeptal se ji na jméno...
|