Tonu v černi dnů a jasu nocí
slyším zpívat hvězdy v chóru rekviem
kreslím pískem přesýpacích hodin života…
Krutost? Zrnko za zrnkem … „Jen hra!“
Jak zabít věčnost?!
U pramene Léthé zahlédla jsem křídla černých andělů…
jak děti
cákali si do tváře…
smrt.
Šerým pláštěm halím otazníky…obnažuji vykřičník, deformuji slovo
vstoje usínám a vleže žiji spánek
lehce procházím se po hlubokých závějích
kroky se mi boří v pevném dláždění
šeptám hlasem hromu
drtím stiskem křídel modré vážky
pluji v nadoblačných výšinách
a vlasy moje protínají svými ostny zemi
hladím bílá pírka holubic…a od čeho mám tolik
černi v dlaních?
Jak list v poryvech větru se chvěje, rotuje a vibruje má mysl…
je pevnější skal himalájských…
Piji světlo
hustou teplou vlahou tmou se sytím
bolest tlumím
svíjejíc se v křečích
zimou se chvěji
plášť můj horkým potem zmáčený…
Jsem hravou baladou i temnou romancí
Jsem pravidelným veršem - skřípu v disharmoniích
Jsem přesložitým tónem - zahraj jeden akord
Jsem žhavým plamenem…a ruce kryté ledem lesklým
Jsem barevným kobercem podzimu
Jen rozhlédni se, v koutě bílá hůl…
Jsem přenádherným květem bez okvětí
Jsem Orestova elegie když vyšel z podsvětí
Jsem dravým pramenem jenž líně sobě hraje s bárkami
Jsem hádka s Měsícem – kdo první proťal oblohu
Jsem zločinem i trestem
Jsem modlitbou i hříchem
Jsem zrozením i zřícením
Jsem vášeň, touha, nenávist i slast
Jsem zlý hlas a libý zpěv
Jsem boží prozřetelnost…a s ďáblem hrajem kostky v očistci… Kam půjdeš, duše?
Jsem naostřenou hranou a kolem mě se potácejí vlákna života…
Jsem uspávanka
Jsem černá růže
Jsem protinožcem existence
Jsem bolavým vředem
Jsem mírným úsměvem…
Ano, já jsem….
Jsem rozbitým zrcadlem…na 1000 kousků rozbitá…
Až jedinkrát se spatříme
Pak
Pak střípky propojí se na sekundu….
A z vteřiny pak věčnost…
|