Od obzoru k obzoru, po rovinách, dolinách i vršcích se jako ušmudlaná stuha vine silnice. Není na ní nic moc krásného, udělali ji z šedočerného asfaltu, aby dlouho vydržela, a zdobí ji jen ten světlý pruh uprostřed. Není se sebou spokojená, představovala si, že bude hezčí, přinejmenším barevnější, ale co naplat, sama to změnit nemůže.
Trochu si spravila náladu při slavnostním otevření. Bylo u toho plno lidí a ještě víc řečí, kdosi přestřihl červenou mašli a pak to začalo!
Zavrčely motory, kola se začala otáčet, auta se rozjela a každé z nich pělo chválu
...na rovný povrch bez hrbolů
...na perfektně klopené zatáčky
...na šířku jízdních pruhů
...na vynikající značení
...na kvalitu asfaltu
...na...
Silnice nevěřila tomu, co slyšela, a čím víc ji pneumatiky rozehřívaly, tím víc se radovala a rostlo její sebevědomí. A jak se vyjímaly barevné vozy na její šedé stuze! Jak je bylo už zdaleka vidět! Konečně byla spokojená, opájela se vůní benzínu a spolu s auty, která po ní svištěla, zpívala píseň rychlosti.
|