Postávaly jsme před domem s Miou asi deset minut. Už asi potřetí jsem jí vysvětlovala, jak vlastně to je. Bylo to prosté, do Prahy přijel proslulý psychiatr z Lybie, původem Angličan, který právě v Lybii založil léčebnu pro duševně choré. Ve státě jako je tento je spousty takových případů, každý druhý je posedlý zlými silami. A vzhledem k tomu, že přijel on, byl uspořádán psychiatrický banket. Můj kolega Richard nechal večírek na poslední chvíli, a náhodou nenašel partnerku. Je to k nevíře, Richard nepatří k lidem, kteří by měli o ženy nouzi, ale prostě mu to nevyšlo. Je to smutné, já jsem mu dala košem také, protože jsem prostě už dlouho neviděla Sama v obleku. A navíc miluji, když se Sam rozčiluje, on tenhle druh zábavy nenávidí. Já se v něm koneckonců také nevyžívám. No, ale zpět k Mie, jak se do toho vlastně zapletla. To je primitivní, Richard udělal svůj oblíbený ublížený pohled a mně nezbylo, než slíbit, že mu někoho dohodím. A los rozhodl ve prospěch Mii.

            Moje modrá Subaru se v zatáčce zjevila nenápadně, ale vzhledem k tomu, že už jsme tu postávaly vymrzlé dost dlouho, tak jsme ji docela zoufale vyhlížely. Každopádně teď byla tu a čekala jen na nás. Přivlastnila jsem si přední sedadlo, ze kterého jsem pohotově vyhnala Richarda na mráz, a vlepila Samovi letmou pusu na tvář.

  „Jedeme jedním autem, je to tak lepší. Řídí ten, kdo je nejmíň opilej,“ vysvětlovala jsem Mie naši pijáckou praxi, zatímco Richard zhrzeně přestoupil. Nejistě se usmála a pak si nastoupila vedle něj. Nemohla si nevšimnout toho zkoumavého pohledu, kterým jí Richard uvítal hned, jak si přisedla. Kdybych ho neznala, řekla bych, že slintá blahem. Usadila se do hluboké sedačky bez problému, což mě neudivovalo, i když bych já měla problémy s vysokými podpatky černých lodiček s drobným vínovým vzorečkem po straně, stejně jako s jejími netradičně střiženými úzkými koktailovými šaty stejných barev. Pohledem na ní v jeden okamžik viseli dokonce oba. Richard sjel očima její blonďatý uzel vlasů vzadu na týle, ze kterého se jeden široký pramen spouštěl na její záda. Její oči, v této tmě neurčitelné barvy, ale rozhodně modrošedého odstínu, obličej, úmyslně rámovaný spadlými pramínky vlasů, a pak Richard zcela nemravně, ale absolutně nenápadně, postupoval dolů. Klečela jsem na sedačce čelem k ní a zasvěcovala ji. Sam dupl na plyn a auto se rozjelo způsobem typickým pro vyřazenou závodnici Subaru Imprezu.

  „No, zlatíčko,“ dovolila jsem si vůči Mie trochu familiérnosti. „Tohle je ten můj Sam, toho znáš z vyprávění, já vím, určitě jsi čekala něco víc extra,“ usmála jsem se a ukázala na mého drobným dojmem působícího rebelanta bez kravaty, toho zelenookého kluka s rozcuchanými černými vlasy rovnými jak hřebíky, s trochou snahy pojmenovatelnými jako neposlušné a o něco málo delšími, než jsou ty moje. Zcela očividně mladšího, než jsem já, obzvlášť v situaci, kdy jsem oblečená jak matróna a vůbec. On v šedočerném obleku vypadal jako malý chlapeček, možná proto mi dalo tolik práce ho donutit se mnou na ten večírek jít. Za volantem auta je jen stěží poznat, že je poměrně vysoký a vychrtlý. Něco zavrčel a pak křečovitě podal dozadu pravačku.  „V obou případech,“ rýpla jsem si do Richarda mile.

  „Ahoj, co ti o mně vyprávěla?“ ignoroval mě Sam. Mia ruku přijala, ale jen na chvíli, protože pochopila, že takhle to ten chytrák asi moc dlouho nevydrží.

  „Ona? Nic dobrýho,“ záhadně se usmála.

  „Veronika nedělá nic jinýho, než že mě pomlouvá,“ pousmál se.

  „Ty furt držkuješ,“ umlčela jsem ho nuceně káravým hlasem. „No, tohle je Richard a tohle je Mia, moje kamarádka už ze střední, určitě si budete rozumět,“ pokynula jsem jeho směrem a pak se slušně posadila.

  „Ale ne!“ vyděsil se naoko Richard, čímž převzal iniciativu a já čekala, kdy do mě rýpne. U něho se výška přehlédnout už nedala, Mia mu věnovala pohled, takové prohlédnu si vás od hlavy k patě, pane doktore. Byl trošku tmavší, s ležérně upravenými vlasy černými a momentálně trochu delšími, takže mu prameny po stranách občas neposlušně spadly přes uši. K povšimnutí byly i ne moc výrazné, ale patrné kotlety. Na první pohled dobře stavěný asi pětatřicátník v černém obleku s  lesklou kravatou v šedé a černé barvě uvázanou v obyčejné modré košili, s permanentním svůdným výrazem, přátelsky vyhlížejícím rozkošným úsměvem a pomněnkovýma  očima. Na svůj úsměv balil ženské prakticky od puberty, domnívala jsem se. „Tak to znáte Veroniku ještě dýl než já! To jste už určitě poznamenaná!“ zubil se, ano, dočkala jsem se.

Chvíli jsem pozorovala Miiny reakce v zrcátku, ale když to vypadalo, že se neurazila, tak jsem mu to vrátila: „Proboha Richarde, neděs tu holku pořád! Mio, dej si na něj pozor, je to odpornej bastard.“

  „To je pravda! Samou nervozitou jsem se ani nepředstavil.“ A tím jsem se o ně přestala zajímat, Mia se usmála, to znamená, že jsou na dobré cestě, budou si rozumět. Po chvíli jsem ještě zaregistrovala ve zpětném zrcátku, jak jsou zabráni do tichého rozhovoru. Na první pohled ji učaroval.

  „Máte nějakou praxi v provozování rande naslepo, nebo můžu přestat být nervózní?“ zeptal se.

  „Můžete,“ usmála se. „A já tomu nesmím říkat rande, Veronika mi to zakázala.“ Richard se na sedadlo spolujezdce zamračil velice spiklenecky.

  „A vy ji posloucháte?“

  „Jenom v tomhle,“ zpražila ho, aby pochopil, že ani velký zájem o toto označení nemá.

  „Aha. Já už si myslel, že Veronika zázrakem získala autoritu.“

  „Koukám, že vy dva o sobě neřeknete ani půl dobrýho slova,“ zamyslela se Mia nahlas. Opět mě zmrazil…

  „Co o mně řekla?“ zajímal se.

  „Že jsi bestie,“ pozvedla jsem obočí já.

  „Mio, věřte mi, tohle je docela v pořádku. Já ji aspoň neposlouchám,“ vpálil mi s roztomile vyčítavým úsměvem.

Když jsme vystupovali všichni po dlouhých schodech nahoru, byla nervozita dávno za námi.

  „Miluji muže v oblecích,“ konstatovala jsem směrem k Mie, poté, co jsme dorazili nahoru.

  „Doufám, že miluješ jen jednoho,“ připomněl se mi Sam.

  „Ano, dneska si určitě tady jednoho vyberu,“ zpražila jsem ho pohotově.

Richard měl nejspíš pocit, že se v naší společnosti Mia málo baví a tak si ji kamsi odvlekl. Ani mi to moc nevadilo, tak jsem toho svého jediného muže v kvádru pozvala na panáka.

            Mia následovala Richarda absolutně povolně. Ona je vcelku tichý člověk a ve společnosti se pohybuje poměrně nenápadně, takže byla ráda, že jsem jí dohodila světáka a ne nějakého troubu. Její světák se jí zamlouval, prakticky neměla žádnou práci, nemusela ho složitě balit, on se o vše postará.

  „Co pijete?“ zkusil prolomit ticho poté, co ji usadil ke stolu. Všude pobíhaly davy lidí, proto se rozhodl, že bude lepší, když v tomhle zmatku zatím s neznámou pohovoří u skleničky, než se s ní začne prodírat davem.

  „Myslím, že se hodí víno,“ pronesla po poměrně krátkém rozmýšlení.

  „To je výborný nápad, zrovna jsem na to myslel, to bylo jednoduché, mám další dotaz, co barva?“

  „Co vyhovuje vám?“

  „Bože, vy jste ale submisivní,“ zatvářil se zklamaně. „Takže červená to asi nebude, ta je pro dominy.“

  „Ale zrovna jsem chtěla červené navrhnout,“ pohotově vypálila. V jeho očích zajiskřil záblesk potěšení.

  „Skvěle,“ řekl absolutně dojatě a odebral se k baru.

            Zaujatě ho sledovala, v půli cesty se zastavil, prohodil pár slov s nějakým mužem, kterého patrně dobře znal, a následně s ním a jeho partnerkou odešel k pultu.  Nejspíš starý přítel. Rozhlédla se po místnosti a nejdřív se jí vloudila do hlavy myšlenka, jestli se náhodou nebude nudit. Okamžitě tuto myšlenku potlačila, vzpomněla si na svůj doprovod. Chvíli se zamyslela a ten chlap už byl zpátky a jal se ji vytrhnout z myšlenek.

  „Veronika říkala, že prý jste spolu studovaly. To znamená, že jste taky od řemesla,…šílenej cvokař?“

  „A vypadám na to?“ pobaveně.

  „Copak já na to vypadám?“ vrátil jí to stejným tónem.

  „No já myslím, že jo...“ nenechala se zahanbit. Nic neříkal, takže si vzpomněla na nezodpovězenou otázku. „Já zpívám.“

  „Ale nepovídejte. Já si to myslel, znám všechny psychiatry v blízkém okolí. A nechtěla byste mi zazpívat?“

  „Obvykle zpívám na podobných akcích, jako je tahle, ale rozhodně nebudu zpívat tady a teď!“ úmyslně přeslechla drzou poznámku.

  „No vidíte, to je důvod, proč se znovu vidět. A bože, já jsem fakt neslušnej, vím, že tykání nabízí dáma, tak koukejte nabídnout, protože tohle je přeci klišé.“

  „Zrovna jsem plánovala, jak tě o to poprosit.“

  „Vypadá to, že jsme si souzení,“ hodil po ní rychlým pohledem, podíval se kamsi za ni a následně do sebe hodil zbytek vína. „Mrzí mě to, ale právě jsem byl zaměstnán.“ Rozhodil rukama a posunky se domlouval s kýmsi za ní. Otočila se a spatřila neurotického chlapíka, co mu stejnými posunky odpovídal a nutil Richarda, aby se k němu dostavil.

  „No,“ vstal a upravil si sako. „Ještě se uvidíme, až uvedu toho chlapa na scénu. Zatím můžeš buď obdivovat můj úchvatný proslov, nebo dělat cokoliv jiného, třeba se nudou jít utopit v alkoholu, ale popravdě, co se odvozu týče, Veronika tajně doufá v tebe.“

Nezmohla se na odpověď, totálně ji konsternoval. Jen se usmívala. A to až do té doby, než vystoupil na vyvýšené podium a stále s pobaveným tónem přerušil hlučící publikum. Otočila se dokola, rozhlédla se po té obrovské místnosti. Všude byly světlé látky, malé koberečky v barvě bílé kávy, potahy na židlích v béžové a okenní závěsy dohněda. Mia byla svědkem toho, jak jakási žena ve světle zelených šatech omylem převrhla víno do klína jejího doprovodu. Po noze židle začal stékat červený pramínek přímo do světlého koberce a Mia si byla jistá, že víno proteklo až na tmavě hnědé lesklé parkety. Snad jen proto, aby nadělalo větší škodu. Ta žena byla docela nervózní a znemožněná, dalo se sledovat, jak se muž naštvaně zvedá a odchází. Pak se ale vrátila Mia zpátky k Richardovi. Všichni jsme opravdu v rámci možností zmlkli, jeho hlas byl silný a poutavý, rozhodně nezněl monotónně. Mia se právě pomalu zamilovávala. Nemluvil o ničem zajímavém, nejdřív ho lidem v rychlosti představil, poté cosi pronesl o lékařově úsilí, aby realizoval svůj sen a pak už tam toho malého fousáče pustil.

            Já jsem si toho, co se děje na podiu ani moc nevšímala. Věnovala jsem se hlavně hloučku lidí, co se sešel u stolu. Byla jsem tu já se Samem, můj dávno ztracený ex, doktor Kovář, s jakousi vychrtlou brunetkou pod paží. Toho jsem tu náhodou potkala, ještě aby ne, vždyť je taky z branže, pár jedinců, co znám jen letmo a pak jeden doktor. Kovář sám už nám mírně zestárnul a prošedivěly mu jeho tmavě hnědé vlasy. Do jeho obličeje už se asi trvale vryl ten egoismus v podobě výrazu plného nadhledu, který dřív opravdu neměl. Když na mě upřel své zelenomodré oči, hned jsem čekala, co přijde.

  „Sluší ti to,“ komentoval Kovář galantně, a já pozvedla obočí. Přesně, jak jsem si myslela.

  „Jo, jo,“ řekla jsem skromně. Měla jsem na sobě tmavé šaty bez ramínek v korzetovém stylu, ve kterém jsem, jak jsem se domnívala, vypadala o něco štíhleji, než je realita, a černé lodičky na podpatku, pro mě dost vysokém. Jinak jsem byla civilní, mé, asi tak pět centimetrů dlouhé vlasy černé barvy, které mají sklony se kroutit, se, podle mne nedají učesat jinak, než jak to běžně nosím. Líčení nedávám velkou důležitost, jen jsem mé tmavě hnědé, výrazné oči orámovala černými linkami. Jak to běžně dělávám. Odbývala jsem jeho pitomé otázky a Sam pohotově měnil témata, než bych mu dala pěstí. Zaregistrovala jsem, že Richard slezl z podia a my jsme letmo zatleskali. Došel k baru pro dvě vína. Ještě jsem ho chvíli pozorovala a poté jsem našla i Miu. Vrátila jsem se do nezajímavé debaty a když jsem znovu upřela pohled na Miu s Richardem, už dávno se dobře bavili. Zrovna ji dostal některým, ze svých neodolatelných výlevů jeho inteligentního humoru a já jí skoro záviděla. Ale budiž, začíná se to rozvíjet, zlatíčko Sam vnutil téma, které by mohlo bavit i mě, i ty suchary.

Než se nadáli, už spolu dávno bez zábran flirtovali. Opustili sezení a vydali se hledat příhodnější zábavu. Dvě skleničky udělaly také svoje a Mia začala být poněkud odvázanější. Potkávali nejrůznější lidi a většina se pouštěla automaticky, již notně alkoholem posilněna, do hovorů s Richardem.

  „Připadám si tu docela zvláštně, mezi psychiatry,“ prohlásila poté, co kohosi odpálkoval.

  „To nedovolím, Mia se nebude cítit méněcenná!“ řekl odhodlaně.

  „O to nejde, jsou nezábavní, nebavilo by mě s nima debatovat...“

  „Jim nic neříkej, prosím tě, jsou to úplně normální suchaři.“

  „Jak to, že nejsi jako oni?“

  „My těžký individualisti… Bože Mio, mě to tady nebaví.“

  „A co by tě bavilo?“

  „Kdybys mi zazpívala…“

  „Nepovídej, tohle ti nevěřím, na mém zpěvu ale vůbec není nic zábavného.“

  „To by ses divila. Chci odhalit zlato v tvém hrdle, to mě bude bavit!“

  „Ale houby. V mém hrdle není nic.“

  „Ale ne, s tím by se mělo něco dělat,“ zarazil se, nechtěl, aby to pochopila nějak špatně, natož, aby si myslela, bůhví na co nemyslí, tak dodal: „Neuvěřím ti, dokud mi to nepředvedeš.“

  „A kde jako? V umývárně?“ vyjela nazlobeně.

  „No třeba, a máš to, teď už se z toho nevyvlíkneš, Mio.“

  „No, to mě potěš.“

            Opravdu ji na ty toalety dotáhl. Nemuseli mít žádné rozpaky, neboť tady se dámy a páni nevedli, takže prostě zapadli na první, které potkali. Byla tam jedna postarší paní a když je spatřila, honem rychle si dočesala drdol a pádila odsud. Místnost vypadala velice hygienicky, byla bílá, kachlíčkovaná a dobře osvětlená. Nepřekvapila je tam dobrá akustika.

  „Já nevím, co si vůbec myslíš, Richarde, já prostě zpívat nebudu. Ne pokud nejsem rozezpívaná.“

  „Tak se rozezpívej, támhle se zavři a dělej la, la, la, la, lá-“ v půlce poměrně čistě vyzpívané stupnice se mu smíchy zlomil hlas. Mia byla totálně v koncích. Už věděla, že od tohoto člověka mohla čekat absolutně všechno. Přestal se smát a upřeně na ni pohlédl. Nevěděla, jestli čeká, až začne zpívat. Každopádně se na nic takového nechystala.

  „Nemyslíš si doufám, že…“ nenápadně mu naznačila, že z ní fakt písničku nevytáhne. Usmál se.

  „Co bych naléhal, záleží na tom, jak moc mě máš ráda,“ začal ji citově vydírat.

Povzdechla, nadechla se a zavřela oči, že tedy spustí. Nevydala ze sebe však ani hlásku, neboť jakmile zavřela oči, políbil ji. Najednou si byla jistá, že přesně tohle právě čekala, vůbec neprotestovala a poddala se tomu. Pocítili oba vzájemnou touhu a jednali rychle, než se nadála, vysadil ji na umyvadlo . Než docela ztratila racionální vědomí a absolutně podlehla jeho blízkosti, povolovala mu po hmatu kravatu stále oslepena prožívaným polibkem.

Já se nudila. Usrkávala jsem decentně drink a vysílala k Samovi signály o tom, jak moc mě to deptá.

  „No, myslím, že bych si měl přepudrovat nos,“ pronesl absolutně vážným škrobeným tónem, až jsem málem totálně nedecentně to pití vyprskla smíchy. „Myslím, že bys mi s tím mohla pomoct, ne?“ dodal přidrzlým, pro něj typickým tónem, aby všichni pochopili, o čem vlastně mluví. Všechny šokoval. Já ale neměla nic proti, tak jsem vděčně popadla jeho paži a vypadli jsme.

Prohlásil ještě něco o přepudrovávání a otevřel dveře toalet. Naskytl se mu fakt úžasný pohled. Ještě jsem neviděla na co, každopádně jsem viděla snad poprvé za život, jak se Sam totálně vyděsil a zároveň nevěděl, jestli se má smát. Ustoupil asi o tři kroky dozadu a já se podívala, co se vlastně stalo.

  „Myslím, že jsme v pořadí,“ pronesl kousavě a opřen o zeď se trvale poddal záchvatu smíchu. Nevím co ho pobavilo, mně to moc vtipné nepřipadalo.

            Když se otevřely dveře, oba dva byli již poměrně rozvášněni. Naráz se otočili po hluku a ve stejný okamžik se i probrali z euforie. To už jsem stála ve dveřích já a hlásila Richardovi, že ho prostě zabiju. Odlepil se od Mii a ta seskočila z umyvadla, začala si rovnat šaty a pomalu červenat. Jemu chvíli trvalo, než si vrátil spadlou košili zpět na ramena a sice se tvářil, jako bych proti němu stála s mačetou, ale byl docela odhodlaný se bránit.

  „Já to vzdávám, máš odteď absolutní svobodu, můžeš si přefiknout kteroukoliv mojí kamarádku!“ zuřila jsem. Richard se ještě vzpamatovával a párkrát se musel zhluboka nadechnout. „Fakt bez komentáře…“ střelila jsem po nich obou pohledem a jala se odejít. Za dveřmi jsem si všimla Sama, který se do toho radši nemíchal a jen se na mě rozpačitě usmíval.

  „Tak co, už je volno?“ nenechal se naštvat. Můj vztek byl pryč.

            Chvíli po incidentu jsme se dohodli svorně na východisku, že večírek pro nás skončil. Richard mi chvíli ještě vnucoval nějaké své řeči, ale já trvala na tom, že je odporný, perverzní bastard a ať se ke mně nepřibližuje.

  „Bez obav,“ ujistil mě, že opravdu nejsem jeho typ.

  „Hm,“ sledovala jsem ho úkosem. Mia z celé té situace byla poměrně zaražená. U auta mi Richard vsugeroval, že půjde pěšky a nevím jak to udělal, ale učaroval Miu natolik, že ji přesvědčil, aby šla také. Tímto jsme se definitivně rozloučili.

            „Jak si představuješ, že tenhle večer bude pokračovat?“ pohlédla na něj Mia po několikaminutové chůzi v tichu.

  „Doufám, že to nepůjde v zaběhnutých kolejích neuvěřitelného faux-pas.“

  „Copak tobě se večer nelíbil?“

  „Za jiných okolností by ve tvé společnosti byl nejlepší za poslední dobu.“

  „Tak v čem vidíš problém?“

  „Prakticky v ničem, kromě toho, že ty mě máš jistě za největšího hulváta a Veronika mě asi zítra skalpuje a bude mě mučit.“

  „Miluju hulváty,“ ujistila ho. „A mučit tě můžu klidně sama, pokud bys o to stál.“ Další ze série jejích záhadných úsměvů.

  „Mám pocit, že s ženou tvého kalibru získám nečekané kvality.“

  „Nepovídej.“

  „Takovou bych si měl udržet, ne?“

  „Myslíš?“

Už byla absolutně v jeho moci,  nezbývalo nic, než ji dovést domů, tam s ní navázat vztah a následně započít proces postupného lámání srdce. Aspoň já jsem si to tak myslela. Jenže nakonec tomu bylo trochu jinak.