V ovzduší je cítit voda,

laň se s dálky blíží.

Zlomená a unavená,

oči se jí klíží.

Naklání se ke studánce

toužící po pití,

na hladině odráží se

zdejší bílé kvítí.

Toto ticho nespoutané

náhle něco přeruší.

Kapka spadne nečekaně

a obraz se tříští.

Právě teď se projeví,

víc než kdy dřív,

že sebetvrdší věc na pohled zdá se být,

i sebeměkčí částice ji může rozdrtit.

Magická to chvíle večerní,

Puštík do koruny přeletí.

Slunce zvolna zapadá,

déšť dopadá silněji.

Všude vůně šeříku

a opražených mandlí.

A mě se chytá u kotníku

pavučina jarní.

Magická to chvíle večerní,

Puštík slétá ke kmeni.

Před oči mi stoupá mlha,

Slavík sonátu svou zpívá.

Jako by chtěl naznačit

náklonost k tomuto počasí.

Počasí co navrací

tělo zpátky k duši.

Celou mysl pohladí,

oči, srdce pročistí.

Samota je k zbláznění,

ovšem zde se světy mění.

Zde i ten člověk pochopí,

že život, to je umění.