Jemaa el Fna
Vyděsil jsem se. Byl jsem sám uprostřed marrakešské mediny.
Když jsem vcházel do obchodu s koberci, bylo ještě všude živo. Uvnitř nad sklenicí mátového čaje jsem si ani neuvědomil kolik uplynulo času. Měl jsem radost, že jsem koberec usmlouval na dobrou cenu.
Stál jsem tam uprostřed ztemnělého souku a nikde ani živáčka. Chtěl jsem se podívat nahoru na hvězdy, ale nade mnou byla jen střecha z jakéhosi neurčitého materiálu. Rozhodl jsem se podívat do mapky a zorientovat se podle názvu ulice. Vytáhl jsem plánek a zjistil, že v ní jsou zapsány všehovšudy dva názvy. mapa se podobala bludišti, ve kterém je devadesátdevět procent cest slepých. Přesto jsem se rozhodl najít tabulku s názvem ulice. Před nápisem jsem však zůstal bezradně stát. Neviděl jsem v něm ani jméno Moullay Ismail, ani Mohamed.
Sedl jsem si na zem a bylo mi jedno, že se vedle mě válejí shnilé zbytky ryb a naproti leží pes a vyje bolestí a hlady. Náhle jsem spatřil postavu muže. Vstal jsem a s radostí jsem se k němu rozběhl. Poklepal jsem na rameno a zeptal se na cestu ven z mediny. Otočil se a s vážným výrazem ve tváři se zas obrátil zpět. Pokračoval v cestě. Lekl jsem se. Mým tělem projela prudká bolest a pes tam vzadu v uličce zavyl naposledy. Ohlédl jsem se za odcházející postavou, nebyla tam.
Sebral jsem koberec a rozběhl se ulicí. běžel jsem dlouho a nevěděl kam. Zastavil jsem se a snažil se popadnout dech. Náhle jsem zaslechl smích z vedlejší uličky. Nahlédl jsem do ní a spatřil dvě hrající si děti. Snad by mi ony mohly poradit, kudy se odsud dostanu. Oslovil jsem kudrnatého chlapečka. Otočil se, i malá dívenka ke mně obrátila svou tvář. Projela mnou nesnesitelná bolest. Oba byli slepí. Nebolelo mě to ze soucitu, ta bolest byla podobná bodnutí nožem. Když jsem se vzpamatoval, děti byly pryč. Pouze jejich smích zněl úzkým průchodem, i když teď nějak strašlivě.
Na krku jsem ucítil horký dech. Za mnou stál člověk. Ne člověk, zástup lidí. Všichni do jednoho byli slepí a v tom momentě mě obklopili a „dívali“ se na mě svýma nevidoucíma očima. Hrozivě, posměšně se mi smáli. Já jsem se musel smát sám sobě. Byl jsem tu sám a přece nás tu bylo moc, až příliš na můj vkus. Ale to jsem si přece přál. Nebýt sám.
Teď mi však bylo nepříjemné stát v kruhu nevidomých mužů a dětí, kteří o mně věděli. Kruh se stále zužoval. Začal jsem nahlas odříkávat modlitby k Bohu, na kterého jsem si po letech zase vzpomněl. Náhle se ozval muž s obrovskými svaly na rukou a s posměšným výrazem v obličeji: „Tady ti nepomůže ani Alláh cizinče.“ Rozplakal jsem se. Oni se dál smáli. Najednou přestali. Přistoupili ke mně dva muži, dvojčata. Jeden z nich měl hnědočervenou skvrnu na tváři.
Zeptal se mě: „Chtěl byste ukázat cestu na Jemaa el Fna?“
„Ano, prosím Vás, buďte tak laskav.“
Nastavil dlaň a řekl: „Deset dirhamů a ukázal ulici vlevo. „Tudy přímo až na Jemaa el Fna.“
Ještě jednou jsem mu poděkoval a vydal se směrem, kterým mě poslal. Po deseti minutách jsem zahlédl první světla. Strach ze mě postupně opadal. Za malou chvíli mě již vtáhl živoucí ruch náměstí. Proplétal jsem se davy veselých lidí. Všichni se bavili, pojídali pečené ryby u stánků a pili pomerančový džus. Zastavil jsem se u stolku, za kterým seděl „trhač zubů“ a s úsměvem na mě cvakal kleštičkami. Opodál pískal na flétnu „zaklínač hadů“ a před ním se kroutila kobra s typickou kresbou na hřbetě. Červeně oděný prodavač vody s měchem z kozí kůže přes rameno cinkal svými mosaznými poháry. Věštkyně hleděly do křišťálových koulí nebo se probíraly balíčky karet, kejklíři předváděli své kousky.
Zaujal mě malý krámek na kraji. Malý černovlasý chlapec tady prodával stříbrné šperky. Měl bych přivézt nějaký dárek své přítelkyni. Docela se mi zalíbil berberský náramek s velbloudy a ochrannou rukou Fatimy. Ochotný prodavač mi hned vyprávěl jeho historii, že je to velmi vzácný a drahý šperk, proto se nesmím divit jeho ceně. Ale protož jsem mu sympatický, prodá mi ho za pouhých třista dirhamů. Chvíli jsme se dohadovali a nakonec jsem byl spokojen já i ten kluk. Plácli jsme si a za padesát byl náramek můj.
Vyšel jsem ven. Asi jsem se zdržel déle než se mi zdálo. Všude bylo prázdno. Náměstí bylo teď tiché, všechen život byl tentam. Znovu se mě začínal zmocňovat tísnivý pocit. Sebral jsem všechny síly a zamířil tam, kde se na temném nebi rýsovala silueta mešity Koutoubia, směrem ke stanovišti taxiků. Usoudil jsem, že je nejvyšší čas vrátit se do hotelu.
Nastoupil jsem do vozu. pohodlně jsem se usadil, i když pro nezvyklou vůni linoucí se kdoví odkud to moc nešlo. Jeli jsem tiše napříč městem.
„Kolik budete platit?, zeptal se taxikář.
„Cestou tam to bylo sedm dirhamů“, odvětil jsem.
Usmál se: „To bylo ve dne.“
„A kolik tedy?“
„To, co všichni.“ Náhle jsem si uvědomil, že jsem taxikáři vlastně neřekl, kam mě má odvézt.
Jen jsem na to pomyslel, ale jako by mě slyšel, řekl: „Jedeme tam, co všichni. Odtud nikdo nejezdí jinam.“ Zahlédl jsem jeho tvář ve zpětném zrcátku. Byl slepý.
Všechno mi došlo. Jemaa el Fna – Shromáždění mrtvých.