Poušť spálená nenávistí
Nerodí, nehřeje, neosvěží
Slzy kdybych mohl ronit
Zaléval bych ji
Aby alespoň sůl
V ní se usadila
Co je, je na jejím dně
Kam se ztratil život?
Plynu jako netečný vzduch
Nad jejími dunami
A hledím do dálky
Nic než suché křoví
Kdoví, možná pták
Proletí nad obzorem
A protne křídli její
Zdánlivou nehybnost
Jako kosti zlosti a zbabělosti
Uložené v kamenném sarkofágu
Nezpívají, nemluví, nežijí
Co jsou zač?
Patří mně nebo
Někomu z mých nepřátel?
Přítele bych tu nehledal
A jak právě tady mi někdy chybí.
Snad ještě než si do ní lehnu
Vyprovodím všechny kostlivce
Abych až naposled nebi zamávám
Spal jsem sám, tak jako vždycky.
|