|
Z pohledu vlka
Sledoval jsem ji každý den. Chodila stále stejnou cestou : kolem potoka, pak průsekem v dubovém lese, podél lomu a už byla u hájovny. Dál než na kraj mýtiny jsem nemohl, hajného psi by začali štěkat. Vždycky jsem si lehl a koukal, pokaždé trvalo dlouho než vyšla. Pak jsem jí neviděn provázel na cestě zpátky - sledoval jsem její červenou sukni, jak se míhala mezi stébly trávy.
Myslím, že o mně nikdy nevěděla. Běžel jsem jako stín a byl jsem tichý jako padající list.
Miloval jsem ji. Miloval jsem ji tak, že bez ní by můj den nebyl úplný. Zvykl jsem si na ni, jako si zvyknete na střídání ročních dob, na horko, na zimu, na praskot větviček pod nohama.
Čekal jsem na ni tak nedočkavě jako na mladou srnu. Nechtěl jsem jí ublížit, to nikdy ne, ale měl jsem rád pocit, že na lesní cestě je v mé moci…
Jednoho dne jsem ale čekal marně, do tmy se neukázala. Přiblížil jsem se k hájovně, ale vypadala opuštěně, okenice byly zavřené.
Červená kráska, jak jsem si ji pojmenoval, se neukázala ani druhý den.Začínal jsem být nervózní. Ulovil jsem zajíce, ale to mi nestačilo. Čenichal jsem po lese, ale nikde jsem Červenou krásku neucítil.
V noci pršelo. Poslouchal jsem, jak kapky pleskají o listy, cítil jsem mokré jehličí a hnijící listí a bylo mi smutno. Pršelo i celý další den. Prospal jsem ho v jeskyni, ve snech se mi před očima míhala červená sukně.
Třetí den konečně vysvitlo slunce, zem byla nasáklá a les vydechoval páru. Tentokrát jsem se odvážil až k hájovně. Psi se neozvali.
PRÁSK, bleskem jsem se přikrčil, výstřel mě polekal. Vítr ke mě zavál pach krve. Lákal mě, něco leželo na zemi, něco bezvládného. Vyrazil jsem vpřed.
Už jsem věděl, proč psi neštěkali. Očichal jsem je, ale něco mě vedlo dál, za roh.
Ležela na zemi a skelnýma očima se dívala přímo do nebe. Moje Červená kráska. Sklonil jsem k ní hlavu, ale něco mě vyrušilo. Kroky. Rána. Bolest.
Hlava se mi točí, slábnu, ale cítím Červenou krásku. Jde přede mnou lesem a červená sukně se míhá mezi stébly trávy…
/10.prosince 2005 – 10.ledna 2007/
| 
