|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Divný den s Markétkou
Autor: asics (Občasný) - publikováno 6.2.2002 (21:43:32)
|
|  |
Chtěl bych si na něco vzpomenout. Všechno se mi ale v hlavě plete. Zažil jsem v poslední době hodně divných věcí, ovšem teď bych asi nedokázal říct vůbec nic srozumitelného. Nevzpomínám si totiž přesně ani na jednu z nich. Podle toho, jak mi dnes je, byly ty věci docela určitě šíleně zajímavé.
Divné je už to, že jsem se dnes ráno probudil na měkoučké, i když trochu mokré trávě na palouku u lesa, tak dvacet třicet metrů od silnice, kousek od města. Normálně se v lese za tmy sám bojím, takže nechápu, jak jsem se tam mohl dobrovolně vyspat. Jsem si ale skoro jistý, že to nějak souvisí s Markétkou. Ovšem teď můžu být akorát tak rád, že jsem ani po noci bůhví kde nevypadal po ránu tak hrozně, aby mě nepustili do kavárny. Stačilo prohrábnout vlasy, vyštrachat v kapse balíček žvýkaček a otřepat z kalhot a bundy trávu a listí. Mezi několika málo ostatními dopoledními hosty jsem nakonec nevypadal nijak zvlášť špatně.
Když mi vrchní položil na stůl preso a v kapse jsem našel i krabičku cigaret, zdálo se mi, že nemůže být na světě nic až tak zlého. I když venku nespávám zrovna pravidelně, nejsem zase žádným zapřísáhlým nepřítelem nocí pod širým nebem. Přesto mi připadalo neuvěřitelné, že jsem spal venku, aniž bych si uvědomoval, jak jsem se tam dostal a s kým jsem tam byl. Vzhledem k již zmíněnému strachu z nočního lesa jsem totiž nepřipouštěl možnost, že bych za normálního stavu mysli šel v noci kamsi mezi stromy dobrovolně sám. V každém případě to byla první a zatím největší záhada tohoto rána.
Krásný pocit z prvních doušků kávy, který se mi mezitím v těle rozléval, usazoval naštěstí mé přemýšlení do vcelku poklidného rámce. Nemusel jsem prostě o divné věci přemýšlet zběsile jako šílenec, ale spíše nevzrušeně, skoro, jako bych přemýšlel o někom jiném. Kouř cigarety mi pochopitelně k dobrému naladění rovněž pomáhal. (Sváteční kuřáci mohou potvrdit, že si nevymýšlím, ostatní musí uvěřit.) Bylo mi docela příjemně, vlastně na tu celou podivnost až nepochopitelně dobře. Jen chvilkami, když hlavou probleskl jakýsi náznak vzpomínky, mi zatrnulo. Jednou jsem měl dokonce pocit, že mě zamrazilo doslova až v srdci. Jenomže jsem si stejně nemohl na nic vzpomenout. Ale ta Markétka, ta v tom měla prsty docela určitě…
Do Markétky jsem se zamiloval náhodou, neplánovaně a bláznivě. Ona si nejspíš hrála (konec konců, byla ještě skoro dítě), já jsem šílel. Den ode dne to se mnou bylo horší. Moje zamilovanost rostla šíleným tempem, stejně tak ale přibývalo nervozity a stresu. Nesměl jsem o tom přece nikomu říct! Což je vždycky zvláště pro lidi, jako jsem já, hotové peklo. Vzpomínám si, že jsem v těch dnech nedokázal dělat skoro vůbec nic jiného než myslet na Markétku a představovat si ty nejnemožnější způsoby, jak se s ní v tajnosti sejít. Byl jsem zamilovaný opravdu šíleně. Za těch pár večerů jsem pak vypil také podstatně více lahví vína než obvykle. Nic jiného než trocha milosrdného alkoholu nedokázalo v těch divných chvílích mírnit můj vnitřní žár. Bývalo mi hrozně, ale po napití se to přece jenom vždycky trochu zlepšilo. Ona si ovšem se mnou pořád jen hrála! Ne ve zlém. Prostě jako dítě… Než jsem na to ale přišel, málem jsem se zbláznil.
Na dotaz číšníka jsem automaticky požádal o panáka vodky. V tom samém okamžiku jsem se podivil, jak rychle jsem to ze sebe vypálil, pak mi ale přišlo vhodnější pokračovat v tom nazírání sebe sama cizíma očima. Prostě se nechám jednat a nebudu se do toho moc míchat. Snad to není ještě tak úplně schizofrenie…
Panák vodky byl na stole ve chvilce. S rozkoší a očekáváním jsem vzal studenou sklenku do ruky a s potěšením nalil chladivou a křišťálově čistou tekutinu na jazyk. Tak vodku tady mají dnes opravdu skvělou. Hned jsem cítil, jak se mi laskavá chuť pomalinku rozlévá po těle. Přesto mě ještě pořád občas uvnitř nepříjemně zamrazilo.
Les za městem nebyl bůhvíjakou divočinou. V létě tam mířila řada nedělních rodinných vycházek, občas na jeho krajích parkovaly vozy, pohupující se potom v rytmu provizorně provozované lásky. Já jsem si zrovna toho lesa nijak moc nevážil. Mám odjakživa úctu před každým hlubokým lesem, který dává na první pohled člověku pocítit svou divokost a nepřemožitelnost. To ovšem u tohoto lesa, který sloužil skoro jako park, příliš nefungovalo. Jistě, našli se tací, kdo tvrdili, že v lese za městem viděli mimozemšťany nebo že se tam stala nejedna dosud nevysvětlená vražda, lidé ve městě se ovšem nějak bavit musí. Les tedy byl v tom všem celkem nevinně.
Srknul jsem si vodky a pokusil se uvažovat nad tím, jaký já mám vlastně k lesu za městem vztah. Prvotní pokušení říct, že vůbec žádný, jsem pracně odehnal. Jinak jsem se ale ve svém vzpomínání nehnul z místa. Všechna logika mohla jít k čertu, když jsem se v hlavě neměl vůbec čeho chytit.
Prásk! V ten moment mi hlavou projela bodavá bolest! V okamžiku jsem si vzpomněl na auto. Musí tam ještě někde být! Vždyť jsem přece zase jezdil… Ano, jistě, šílel jsem zase na silnicích kolem města a dost možná, že jsem si opět neodpustil jízdu se zavřenýma očima. Bože! Jak dlouho tohle ještě potrvá?
Napadlo mě, že bych se měl sebrat, zaplatit a jít zpátky k lesu. No jo. Jenže pak jsem (naštěstí) trochu přibrzdil. Podíval jsem se na sebe zase s tím původním odstupem a hned se mi udělalo lépe. Není kam spěchat. Jestli tam to auto ještě někde je, tak počká. Objednal jsem si druhou vodku a vytáhl z krabičky další cigaretu. Bolest v hlavě byla naštěstí ta tam a já jsem se nijak nesnažil, aby se mi zas vrátila. Tedy, přestal jsem vzpomínat. Jen jedním jsem si byl jistý – v tom, že jsem zase jezdil, měla určitě prsty Markétka.
Nakonec jsem v docela dobré pohodě, i když dost zvědavý, opustil kavárnu a posléze i město, abych se vrátil k místu, kde jsem se ráno poprvé podíval na oblohu. Cesta byla celkem příjemná a nijak mi nevadilo, že tudy jdu dnes už vlastně podruhé. Ostatně, ta ranní cesta mi už stejně připadala tak vzdálená, že mi opakování ani vadit nemohlo.
Navíc měla tahle cesta oproti té ranní přinejmenším jeden podstatný rozdíl. Zatímco ráno svítilo sluníčko a vypadalo to málem jako by měl přijít regulérní letní den, teď bylo zamračeno a z polí po levé straně silnice foukal studený vítr. Ještě tak aby začalo sněžit, napadlo mě. V tomhle ročním období je to ovšem samozřejmě blbost. Z kapsy jsem vytáhl krabičku, vyndal jednu cigaretu a zapálil si. Jelikož nejsem zvyklý chodit se zapálenou cigaretou, zastavil jsem se a jen tak, bez nějakého záměru, jsem si prohlížel krajinu. Napadlo mě, že jsem už dlouho s krajinou nemluvil. Tak nějak jsem na ní pozapomněl. Ona mi to nijak najevo nedávala – nebyla zlomyslná. Celou bytostí jsem polykal obraz polí, táhnoucích se k obzoru, na jedné straně ohraničených rozmazanou hradbou tmavého lesa, na straně druhé se ztrácejících v podmračeném nebi. Krajina byla laskavá. Měl jsem z ní příjemný pocit a taky jsem se trošku styděl. Za to, jak jsem na ní zapomněl.
Cigareta byla už skoro u konce, když jsem si na něco vzpomněl. Nebo spíš na někoho. Na Markétku, pochopitelně. Hned mi bylo podstatně hůř a kouzlo otevřené krajiny bylo v tu ránu pryč. Jenže, bylo to ještě o něco horší. Vzpomněl jsem si totiž, co jsem udělal. Řekl jsem jí, že už končím, že s ní už nechci mluvit, že chci mít pokoj. Samozřejmě jsem nic z toho ve skutečnosti nechtěl, ale prostě jsem to už řekl a asi se to nedalo vzít zpátky. Nevím, co na to Markétka řekla, ale nepochybně nic pěkného. Sakra, ta hlava!
Vůbec poprvé mě dnes napadlo, že by mi bylo třeba líp, kdybych si na nic nevzpomněl.
Miloval jsem na ní všechno. Její krásně hebounké světlé vlasy, skoro andělsky bledou pleť, dětsky vyhlížející oči i drobné, ale vždycky do červena zbarvené rty. Miloval jsem to, jak jí v jednom oku převládala zelená a ve druhém hnědá barva. Byl jsem vděčný za každé slovo, které jsem od ní slyšel. Když se mi podařilo vzbudit v ní zájem svými kresbami, mohl jsem se po večerech umalovat, jen abych jí udělal radost. To se taky ze začátku celkem dařilo. Po pár dnech jsem si byl jistý, že je do mě zamilovaná. Ona sama mi to konec konců celkem ochotně potvrzovala. Já sám jsem v té době už úplně hořel. Byl jsem šťastný, že mám zase koho milovat, že mám někoho, komu můžu věnovat svou práci i své srdce. Prostě jsem blbnul. Když jsem Markétce řekl o mé tajemné bytosti, byla roztomile vyjukaná. Teda tak by to asi řekla ona. Prostě jí to hrozně slušelo, když hltala moje povídání o tajemnu. Jindy se tomu ale také smála. Když jsem se nakonec rozhodl, že to takhle vůbec dál jít nemůže, litoval jsem všeho možného. Skoro nejvíc mě ale mrzelo, že jsem prozradil tajemnou bytost. Před tím jsem o ní nikdy nikomu neřekl a bylo to tak asi lepší. Tajemství se nemá rozdávat na potkání.
Myšlenky mi běžely v hlavě, aniž by se mi tím cokoliv usnadnilo. Jediná výhoda byla v tom, že mi mezitím rychleji uběhla cesta a já jsem až došel k lesu. Všiml jsem si, že se obloha během cesty stále více zatahovala těžkými černými mračny.
Vždycky jsem považoval les u města za méněcenný, za takovou atrakci pro rodinky s dětmi a rozhodně ne za opravdový divoký hvozd. To jsem ale už, myslím, říkal. Teď, zvlášť poté, kdy se ještě více setmělo, jsem měl problémy s hledáním místa, kde jsem se ráno probudil. Les mě docela překvapil. Když jsem vstoupil dovnitř, zdál se mnohem větší než před tím vypadal zvenčí. Auto jsem zatím nikde neviděl.
Dost mi vadilo, když jsem naproti sobě na lesní cestě zahlédl postavu. Když se přiblížila, rozeznal jsem, že to chlap, podle oblečení nejspíš někdo z lesních dělníků. Zarostlý chlap mě už skoro minul, když se zastavil a otočil se přímo ke mně.
„Zdar. Jak je tam dole?“
„Normálně…“ zamumlal jsem překvapeně.
„Měl bys jít nahoru. Někdo s tebou chce mluvit.“
Ani jsem se nezmohl na další řeči. Měl bych se zeptat, kdo se mnou chce mluvit a jak to, že mě tenhle chlap vůbec zná, místo toho jsem ale jen mlčky přikývl. No jistě, nejspíš jsem byl dost unavený. Mezitím se z těžkých tmavých mraků začaly snášet první sněhové vločky. Až dodatečně jsem si uvědomil, že ten zarostlý chlap měl jinovatku na vousech. Dost divné, vážně…
Zdola mezi stromy problikávalo modré světlo. Jelikož jsem se ale už rozhodl jít po cestě nahoru, nestaral jsem se o nic jiného a šel jsem dál. Čím výš jsem byl, tím více sněhu leželo na cestě. Nedivil jsem se už ničemu, jen jsem v tichosti sledoval vločky, pomalu se snášející mezi mohutnými stromy. Na dubech a bucích okolo bylo pochopitelně ještě listí – vždyť ani nemělo kdy opadat. Do zimy bylo přece jenom ještě hodně daleko. Drobounké, ale chladivé vločky sněhu mi přistávaly na čele a rychle se měnily v kapičky vody. Sníh mi létal i do očí a na celý obličej. Bylo to úžasné! Pomaličku sílil vítr a vločky létaly čím dál rychleji. Bylo mi už úplně jedno, jestli si na něco vzpomenu. Raději snad, aby zůstalo všechno tam, kde se to ztratilo. Zlost, napětí, milování, Markétka, pestrobarevné obrázky, užvaněné texty, bolavá hudba, to všechno kdyby zůstalo někde dole, v kterémsi pekle. Nic jiného jsem si na cestě v tomhle zasněženém lese nemohl přát. Přesto jsem udělal ještě jednu hloupost. Z kapsy jsem vytáhl telefon a vytočil Markétčino číslo. Nic. Nezvedla ho. Bylo to stejné jako předtím. Jen jsem měl dojem, že si už ani nemusím vzpomínat. Že to podstatné už vím. Sníh už kolem mě létal jako šílený.
„Adame!“
Uprostřed sněhové vánice na kopci v lese za městem jsem stál jako opařený. Kdo mi, proboha, může tady na tomhle místě říkat jménem? A – jak to, že se vlastně jmenuju Adam? Jak je tohle všechno možné?
Okamžitě jsem si vzpomněl na další podstatnou událost. Naposledy jsem se nedaleko odsud setkal s tajemnou bytostí, která kdysi pobývala u mě doma, a kvůli mně musela kamsi odejít. Dost mi přitom pomohla a já jsem měl vůči ní výčitky svědomí. Navíc jsem pak byl doma sám. Tenhle hlas, který uprostřed vánice řekl hlasitě mé jméno, mi ovšem bytost silně připomínal. Musela to být ona.
„Jsi to ty?“
„Ty to dobře víš, tak se neptej.“
Strohý tón její řeči jasně dával najevo, že není v nejlepším rozpoložení a že nemá smysl příliš si vymýšlet.
„Dost jsi toho pokazil, Adame.“
Zdálo se mi, že mezi vířícími vločkami vidím její tvář. Při předchozích dvou setkáních jsem na ní nezahlédl vůbec žádné rysy, teď se přece jen zdálo, že je její obličej něčím konkrétní. Vypadal už docela osobně. Napadlo mě, že bych se měl trochu bránit.
„Já? Všechno jenom já? A co ona, ona nepokazila nic?“
„O ní teď není řeč! Mluvím o tobě.“
Její obličej vypadal úzkostně. Došlo mi něco hrozného. Pokud byla tajemná bytost zvláštní tím, že nemohla mít jméno, pak jí asi častá setkání se mnou musela škodit. Neurčitost, která k ní patřila, se vytrácela a bytost kvůli mně dostávala stále osobnější rysy. Což bylo docela jistě zlé. Pro její tajemství.
„Chápeš celkem rychle, Adame. Tentokrát se opravdu vidíme naposledy.“
„A co s tebou bude?“
„To vážně nevím. Je mi líto…“
„Mě to je líto. Mě! Slyšíš?! Já se ti omlouvám, prosím, promiň mi to!“
Sníh kolem nás vířil stále bláznivěji. Nebyl jsem si jistý tím, jestli ještě bytost vidím.
„Takhle to přece nemůže skončit…!“
Vločky mi už skoro oslepovaly oči.
„Může, Adame, může.“
Najednou mi byla hrozná zima a uvědomil jsem si, jak hloupě jsem oblečený do takového počasí.
Z kopce jsem šel dolů velmi rychlým krokem.
Bylo mi mizerně, stejně jsem si ale z krabičky vytáhl další cigaretu a po zbytek cesty jsem nad ničím nepřemýšlel. Vzpomněl jsem si, že bych se dole měl poohlédnout po tom autě. Když jsem trochu zakašlal, došlo mi, že normálně tolik nekouřím. Dnes byl ale hrozně divný den.
Dole zpoza stromů stále problikávalo to modré světlo. Byl jsem už docela obyčejně zvědavý, o co tam jde.
No jistě, nic zvláštního. To mě mohlo napadnout, že je to obyčejná houkačka na sanitce. Na stromech ovšem dělalo blikající modré světlo hodně zajímavé efekty.
Když jsem konečně vylezl z lesa a stanul kousek od silnice, došlo mi, že mám zase o jeden problém méně. Nemusím už totiž hledat to auto, protože ho našla právě ta blikající sanitka. Protřel jsem si oči, dosud mokré z té sněhové vánice. Zdálo se mi, že v mém autě vidím jakousi postavu. Zdálo se mi, (jakkoliv to zní divně), jako bych to byl já. Což je samozřejmě nesmysl… Ale, když je to dnes tak strašně divný den. Kdo ví… No já tedy nevím. Nerozumím ničemu.
|
|
|
