Vojáci noci
eděli jsme u stolu a ucítili jeho duši, duši divokého psa. Slídil čumákem sehnutým k zemi a zmateně pobíhal kolem stolů. Prolnuli jsme se a když utekl před holí pána toho domu, odešli jsme i my, protože tamní hra se nás již netýkala. Cítili jsme, jak nás opět začíná volat divočina.
Vyhýbali jsme se jiným smečkám, které hráli své hry, družili jsme se s těmi, kteří taky utekli před zlým pánem a společně jsme začali štěkat a výt, kousat a trhat. Vyhýbali jsme se holím, ale jak naše odvaha šarvátkami smeček rostla, stavěli jsme se i proti holím a pánům, co se jimi oháněli, a stali se z nás psí vojáci.
Náš sluch, zrak i čich byly stále vyvinutější a během jsme dokázali za den pokrýt velké oblasti. Začali jsme si říkat svobodní.
Touha nás táhla stále dál, do nových míst, tvořili jsme nové smečky a zakládali nová doupata. Někteří z nás se spojili s fenami a měli štěňata. Jiní dali přednost útulku před nejistotou a nebezpečím divočiny a vrátili se ke svým pánům nebo se nechali najít jinými pány, a někteří ve smečce přežili. Toulali se dál. V houfech i o samotě. Časem si vydobyli jisté postavení ve společnosti ostatních zvířat a zapomněli, co je hnalo ven. Umřela v nich touha po poznání neznámého, zůstali ve své zdánlivé svobodě a nevšimli si, že světský panteon pouze rozšířili o nový druh.
Z rohu místnosti hrál gramofon stokrát ohranou desku. Ve vedlejší místnosti si to dva na kanapi rozdávali a někdo čmáral po stěnách. Užívali jsme si života, jak to jen šlo. Dostali jsme se do fáze, odkud se nám nechtělo zpátky a snažili jsme si ubránit zbylou svobodu názorů. Dopsal jsem stránku a založil čistý list papíru do stroje. Vydal skřípavý zvuk. Al se otočil. Lost, v jeho pohledu bylo hluboko usazené zklamání a čerstvě utržená rána po odchodu jeho bývalé drahé polovičky. Vstal jsem a na dvorku si zapálil. Vzduch byl po smogu štiplavá a svěží nocí. Brázdili jsme už kolikátý víkend v mracích, ždímali z kazeťáku starý rock, mačkali kozičky a z flašek alkáč. V očích našich rodičů jsme byli vyvrhelové a darebáci. V očích okolí nezvedení výrostci a sami se v očích společnosti snažili vyvolávat pocit viny. Nenáviděli jsme je a smáli se jim.
Ob stál na stole. Do půl pasu nahý, v ruce rozpitou flašku vína a snažil se vypadat obřadně, jako pekelný bůh a anděl soudce.
"Zrodil nás chaos. Z něho jsme vyšli a do něj se opět navracíme."
"Co tam máš dál?" Někdy mu slova plynula sama z úst ale z alkáčem se vytrácela břitkost a začínal se opakovat.
"Nemám nic, co bych ti dál vyjevil. Jsi spolutvůrcem chaosu a tím i zůstaneš."
"Kecáš nesmysly." Chtěl jsem se posadit ke stolu a začít datlovat, ale něco mi sevřelo hrdlo a začal jsem lapat po dechu.
"Nejsi víc než hovno a máš na to plné právo." Pustil mě a já jsem zavrávoral u stolu. Chtěl jsem něco říct, ale nešlo to. V hlavě mi bušily zvony a chtělo se mi brečet. Bezmocí a vztekem. Nedokážu se bránit. Nedokážu se tomu jeho patosu postavit, protože vím, že má pravdu. Svou. Jak mám někomu vysvětlit, že smysl existuje. Jak, když nemám slova.
"Blbečku, cos dnes napsal? Zase samý sračky. Protože seš jich plnej, jak zasraná žumpa."
Měl pravdu. Cítil jsem se hnusně a začínal přetékat. Slova mi docházela i na papíře a nevěděl jsem co s tím.
"Chceš s tím hejbnout?" Podal mi poloprázdnou flašku a já jsem ji nedokázal odmítnout. Aspoň v něčem spříznění. Al se na nás otočil a s tím svým přiblblým úsměvem se sápal po flašce.
"Chce ti ji šlohnout blbečku." Jednou jsem si loknul a podal ji Alovi. Obrátil ji do sebe a spadnul. Navenek nikdy nebylo poznat, kolik toho v sobě má. Odnesli jsme ho na pelech a šli taky spát. Chlast došel a začínalo svítat. Před náma další zkurvený víkend a keš na nule. Kdyby aspoň to. Visel jsem už kde komu a vydělával míň než prochlastal a prohulil. Ráno jsem se vzbudil do výkřiků domácí. Nejdřív jsem nechápal, kde jsem a co se děje, jako každé ráno. V pokoji už nikdo nebyl. Natáhl jsem si kalhoty a vypotácel se do futer. Stará babizna ječela na Oba, byl namol jak sračka a chcal ji do kytek. Ten debil si ani nevšiml, že seděla na balkóně. Drmolil si něco pod nos a vůbec mu nedocházelo, co se děje. Stará zmizela s křikem, že zavolá policajty. Ty kecy jsme už znali, byla sama posraná, že ji v baráku najdou smradlavý, opilý a hlavně nehlášený pasažéry, tak jsme byli v klidu, dokud jsme platili. Obo spadl do kytek a usnul. Nechali jsme ho tam ležet. Někdy jsem si říkal, že mu to třeba dojde, ale nedělal si násilí. Byl přece svobodný. Kdoví, kde sehnal chlast. Asi zase ojel Vilku. Najedl jsem se a vypadl do lesa.
Začínal podzim. Na stromech se sem tam objevovaly žluté listy, divoké víno červenalo na plotech, z řeky stoupala mlha. Vzal jsem to kolem trati k mostu, přes pole a dozadu kolem chat vyběhl do stráně. V polovině jsem se zadýchal, zanaříkal na nekvalitu tabákových výrobků, opřel se o strom a oddechoval. Nemohl jsem se vynadívat na oblohu. Slunce ještě svítilo a bílé trhance se pomalu sunuly k jihu. V dálce bylo slyšet město, nádor, morová rána, a touha něco změnit mi rvala plíce a srdce. Stromy, mraky a obloha se stávaly mým jediným útočištěm. Chvíli jsem se ještě cáral po lese a když slunce zapadlo za horizont, vydal jsem se zpátky.
Cestou domů mě přepadla nálada jako pokaždé, když jsem se vracel, chuť zemřít a strach z bolesti. Vyhýbal jsem se chodcům a snažil se co nejdýl držet v lese nebo u vody, ale všechny cesty vedly k doupěti. Zima na krku, práce za hovno, ženská na obzoru žádná a smrt daleko. Dny byly otravné a dlouhé. Nic se nedělo a furt bylo potřeba ucpávat díry. Tekla jima špína neukojitelnosti žízně, hladu a touhy po sexu.
Kdysi jsem snil o pravé lásce, ale už jsem si ji nedokázal představit. Ne že bych to nezkoušel, ale nebyl jsem bůhví jaký krasavec nebo inteligent, nebo jsem si to o sobě alespoň myslel, a lidí i ženských jsem se v podstatě bál. Nezbylo mi nic než hulení a chlast, z čehož jsem jen blbnul a měl deprese.
Ale ona zase přišla. Nebyla krásná, ale z jinýho světa. Trochu z toho mýho, možná tím, jak nepatřila sem, ale trochu moc průsvitná a bála se mě. Vzal jsem ji jednou na mejdan k Vilce. Vilka byla o pár let starší cizozemka. Furt byla v pohodě a mluvila anglicky, což jsem na ní asi obdivoval nejvíc. Taky její ultra štíhlé boky a krásné malé kozičky, které nevím jak to dělala, byly pořád vidět. Pozvala ještě pár cizozemců a taky Oba. Když jsme s Tůňkou přišli, většina společnosti už měla hladinku a bavili se o tom, jaký kdo vyzařuje světlo. Nevím, jestli byli jenom ožralí, hráli si nebo na tom fakt něco bylo, ale docela musím říct, že se trefovali. Mě pasovali na fialovýho a Oba na oranžovýho. Tůňa se nenechala prohlídnout. Nevím, jak na tom byla s angličtinou, ale nic moc myslím neříkala. Měla ten dar vypadat zúčastněně, tak se jí asi nikdo na nic neptal. Měl jsem pocit, že jsem zachytil její pohled, tak jsem dopil sklenku a rozloučili jsme se. Obo kolegiálně zůstal. Při našem odchodu prohlásil nějakou rádoby vtipnou poznámku.
V pokoji byla tma. K mému štěstí, protože by kvůli tomu bordelu asi utekla. Nehlídal jsem si hladinu, ale teď v tom tichu a tmě jsem zjistil, že ho mám jak z praku. Mlčeli jsme a leželi vedle sebe. Opilecky jsem se na ni překulil. Měla na sobě punčocháče a mě nestál. Zakutal jsem se jí hlavou do vlasů na krku a usnul. Když jsem se ráno probudil, nebyla tam. Asi rok jsem ji pak neviděl. Ani jí se nedivím. Stával se ze mě čím dál větší lůzr a trochu groteskní tragéd.
"To si prostě sedneš pod strom a počkáš, až to přijde. Nejlepší sou tisíciletý sekvoje. Zasraní Američani, to se jim to kurva dostává do změněnýho stavu."
"Sorry, ale furt nechápu, k čemu to je, ten změněnej stav," přidal jsem se do debaty. Obo si přečetl nějakou moudrou knížku a byl chytrý jako sto vran. Al se mu na oko snažil oponovat, ale bylo na něm vidět, že to pěkně žere.
"Změňenej stav se tomu jenom říká, ale je to prý stav, kterej máš, když dosáhneš osvícení, nebo při rychlý jízdě na motorce, nebo těsně před smrtí."
"Sorry, furt mě to nedochází, co má osvícení společnýho s jízdou na motorce a se smrtí." Jakmile jsem to dořekl, v tu chvíli mě to došlo. Al s Obem se bavili dál, ale už jsem je neposlouchal. Nevím jestli správně, ale mě to zapadlo. Zíral jsem němě před sebe.
"Tebe to nějak vzalo, Gumo." Byl jsem už moc v sobě, nedokázal jsem nějak reagovat. Kurva, všechno to zapadalo, měl jsme zase pocit, že se mě posere mozek.
"Nedělej, pojď si dát páva, dělej než ti to Al vyhulí, je dneska pěkně rozjetej, chce se vsadit, že to dneska udělá."
"Co udělá?"
"Já se z tebe poseru, no že se dostane do toho změněnýho stavu. Ale neřek sem mu, jak se to pozná. Třeba už tam jsi."
Al se na Oba podíval a nic neřekl. Vstal ze židle a odešel z místnosti. Bouchly dveře.
„Asis ho nasral“, podíval jsem se na Oba, dal si posledního čouda a podal mu vaťana.
Obo seděl na židli, čuměl před sebe a říká: "Stejně je divný, že odešel dveřma, podle všeho měl být už jinde."
"Jak jinde."
„Snědli jsme toho dost na týden, myslel furt, že to nefachá, tak se ládoval. Říkal jsem mu, že má počkat, ale nedal si říct. Třeba odletěl do jiný říše."
Obův sarkasmus mě fakt někdy dost nebavil a měl jsem chuť odejít taky, ale nevěděl jsem kam.
"Máš ještě?"
Zvedl ruku nad hlavu a usmál se. "Na skříni."
Přistavil jsem si židli a vyvalil oči, troje rozložený noviny pokrytý pokroucenýma, usychajícíma houbičkama. Věděl sem, že do toho chtěli jít, ale nespojil jsem si to z časem.
"Kolik můžu?"
"Kolik chceš, ale tobě bych radil tak dvacet."
"Ty máš kolik?"
Ukázal plnou hrst a vecpal si ji do úst.
"Al?"
Udělal to samý a pak ještě jednou.
"Jak je to dlouho?"
"Nevím," smál se.
Měl jsem pocit, že ho otravuju, ale nedalo mi, abych se nezeptal: "Cítíš něco?"
Smál se a krčil ramenama, "jo něco jo".
"Proč jsme hulili tohle?", píchl prstem do vaťana.
Byly ještě vlhké a trochu smrděly jakoby hnilobou a ještě něčím. Sněd jsem jich asi dvacet pět. Seděl jsem a kouřil jednu cigaretu za druhou. Asi po půl hodině mě začalo být trochu blbě od žaludku, ale zároveň jsem pociťoval jakoby mi z břicha vycházely takové vlny. Pozoroval jsem to trochu užasle, protože po chvíli se místnost trochu prosvětlila a já jsem se cítil zvláštně naplněný a zároveň narůstající vzrušení.
Usmál jsem se na Oba: "Ty vole, jo."
Uslyšel jsem ozvěnu svých slov. Nebyla dlouhá jako venku, strašně krátká, ale přesto tam byla. Zrychlilo se mi vnímání, takže to co jsem už normálně nevnímal, bylo teď jasné a jaksi ryzí. Začal jsem vydávat zvuky, slabiky, abych vjem zopakoval. Na konci každé ozvěny se zvuk jakoby roztřepil a dokmitnul o stěny ve vlnách. Byl skoro vidět. Prostor už nebyl tak statický a ohraničený, jevilo se to všechno jako vibrace. Obo furt seděl na židli. Měl rozšířené oči a nevím co vnímal, ale furt se usmíval, na tváři mu hrály takové stíny, jakoby měl pod kůží nějaké struny, nebo žilky energie, které dýchaly. Chvíli jsem na tom ujížděl a pak jsem se šel podívat do zrcadla, jestli je mám taky. Byly tam a taky jsem uviděl svoje oči. Šílené a zároveň hluboké, temné a zároveň zářily. Chůze byla taky zajímavá. Vůbec jsem si už nepřipadal neohrabaně a těžkopádně, ale měl jsme při každém kroku pocit, že tančím. Přecházel jsem z místnosti do místnosti a v hlavě mi zněla nějaká muzika. Strašně lehká a zároveň bohatá. Nevnímal jsem jednotlivé nástroje, ale spíš celek a zároveň v něm byli i detaily, melodie. Rytmus jsem nejprve jen vnímal jako něco současně statického a pohyblivého, ale když jsem se na něj zaměřil, celé to ztěžklo. Napadlo mě že pustím kazeťák, ale to jsem asi neměl dělat. Jakmile jsem zmáčknul knoflík, vnímal jsem nejdřív chrastění repráků, pak šustění pásky a potom něco čemu jsme normálně říkali hudba, ale nedalo se to s tím vnitřním zážitkem vůbec srovnat. Ale jenom do té doby, než jsem to přestal vnímat. Jakmile jsem se zase rozešel ke stolu, byl zpátky ten lehký pocit v břiše a sluch jakoby to zasáhlo taky. Jako bych teprve poprvé uslyšel. Tóny a zvuky, co se linuly z kazeťáku mi připadaly naprosto neznámé, byly to 'Slavičí jazýčky v aspiku', ale to jsem zjistil až později.
Z prostoru za naší místností se ozval hluk. Pak se otevřely dveře, za strašně dlouhou dobu se zase zavřely, ale celé se to stalo v jedné pikosekundě. Do místnosti se vloudil Ron a vypadal překvapeně. My jsme na něj zíraly taky.
"Potkal jsem venku Ala, kde to máte?", šel rovnou k věci.
Zvednul jsem ruku nad hlavu, stejně jak to udělal před tím Obo, a v tom mi došlo, co tím gestem myslel, tak jsem ruku hned namířil na skříň. V obavě, že se Obo bude smát jsem se zastyděl za své dlouhé vedení, ale Obo byl jinde. Skelným pohledem a vzdáleným úsměvem se podíval na Rona. Měl toho přece jen asi třikrát tolik co já.
"Zdar Rone," Ron se usmíval jak nadržený a vytahoval krabku. Obo se odvrátil, vstal ze židle, sundal noviny a začal je s Ronem třídit. Připadal jsem si zbytečný a navíc, tak jsem odešel. Chůze mě bavila. Ale za chvíli mi došel její smysl. Zastavil jsem se o rozhlédl. Domy i prostor ulice se mi vůbec nezdál povědomý. Bydleli jsme tam teprve první rok a neměl jsem ještě všechny uličky prochozený, ale i tak bylo na všech budovách něco podivného a nebudily důvěru.
Nečekal jsem nic takovýho a dostal jsem strach, že jsem paranoidní, strach, že jsem se ztratil. Naproti mně byl svah a na něm koleje. Nevím kolik jsem ušel a chtěl jsem se vrátit. Intuitivně jsem zahnul za roh a pak hned za další v domnění že se za chvíli objeví známá ulice, ale nebyla tam. Temné uličky se obměňovaly ze stereotypností. V dálce byla vidět osvětlená magistrála. Přišel jsem na ni. Byla prázdná. Poznal jsem tramvajovou zastávku a vydal se už známým směrem.
Když jsem přišel k baráku, bylo zevnitř slyšet otevřeným oknem několik hlasů a kazeťák. Rozpoznal jsem asi pět známých a dvě ženský. Dostal jsem chuť a zároveň strach. Vešel jsem dovnitř. Ze stěny se na mě šklebila nějaká příšerka vyvedená pastelkama nebo čím. Šel jsem dál. Najednou naproti mně stála holka. Pozdravil jsem ji. Jenom se usmívala. Když jsem nic neříkal a jen tam tak stál, otočila se zpátky k rozdělanému dílu a nevšímala si mě. V pokoji bylo nahuleno a asi pět lidí. Na dvorku stál Al a čuměl na hvězdy. Vylezl jsem za ním oknem. Začal na mě něco mluvit, ale až po chvíli mě došel smysl. Chtěl jsem mu popsat své zážitky z ulice, ale neposlouchal mě. Dál něco vykládal a divoce při tom gestikuloval rukama.
Vlezl jsem oknem zpátky do koupelny. Stál jsem tam ve tmě. Skleněnou výplní pronikalo světlo z pokoje. Sklo bylo mléčné s ornamentama. Nevím, jestli tam byly před tím, ale teď svítily pastelovýma barvama a světlo se v nich lámalo jako ve skleněném hranolu. Chápal jsem, že je to tak normálně, jenomže to běžně nevidím. Chtěl jsem to popsat Alovi na dvoře, ale místo svýho hlasu jsem uslyšel už jenom tu ozvěnu a nepříjemný třepotání zvuku ve vzduchu a o stěny. Začalo mi být blbě. Šel jsme do pokoje a sedl si na opěradlo židle směrem ke stěně.
Před sebou jsme uviděl obrovský ornament. Chtěl jsem vzít do ruky hřebík a obtáhnout ho, ale jenom jsem na to pomyslel, ornament zmizel. Bylo mi čím dál hůř. V místnosti byla tma. Všichni někam odešli. Slyšel jsem hlasy ze dvora. Zíral jsem před sebe a cítil, že tak nějak musí vypadat smrt. Byl to děs. Žádný konkrétní pocit, který jsem znal, se s tím nedal srovnat. Místnost vypadala cize a já jsem se ztratil. Byl jsem ve známem prostoru, ale nic se mě nedotýkalo. Strnulost, bledost měsíce, zmar, bezedná prohlubeň, jícen hladového ducha. Tak jsem tam strávil nevím jak dlouho. Pak se za mnou někdo objevil. Byl to Laktos. Zapálil na stole svíčku. Stála tam taky omniovka s cukrem. Nasypal si ho do hrsti a proti světlu svíčky jej sypal zpátky. Třpytil se jako stříbro. Teklo mu z ruky bohatství a on jakoby mluvil o prázdnotě. Pochopil jsem to. Asi po svým, ale jeho přítomnost mě uklidňovala. Vždycky mě uklidňoval. Věděl jsem, že v tom nejsem sám a že dnes ještě neumřu. Když jsem to s tím cukrem chtěl zkusit taky, přilepil se mi na ruku. Nevím, jestli jsem byl z blbýho úhlu, ale bylo mě trapně. Laktos si olízl dlaň a kývl na mě, ať to udělám taky. Opatrně jsem se jazykem dotkl krystalu na své dlani a nechal ho v ústech rozplynout. Bylo to sladké. Dráždění smyslů. To mi chtěl říct. Bez něj je jen bezedná prázdnota uvnitř. A já jsem ji dnes uviděl jícnem hladového ducha. Byl pryč, ale zůstal mi ten zážitek a chuť na jazyku se s ním spojovala. Z nenadání se dostavil pocit, sounáležitosti a patřičnosti. Něco jsem pochopil. Nedokázal jsem přijít na to, co to bylo, ale cítil jsem, že to zůstalo mojí součástí, nebo jako bych otevřel dveře do nějaké místnosti uvnitř sebe, které dřív byly zavřené. Mísilo se to se světlem, které procházelo skleněnou výplní dveří. Postavil jsem se na nohy a ucítil tělo. Pružné a mladé. Bylo mi dobře. Něco jsem té noci dokázal. Byl jsem o zkušenost bohatší. A zatoužil poznat a pochopit víc. Věděl jsem, že s Obem ani Alem už se paktovat nebudu.
Ráno nám přišel nový domácí oznámit, že se máme do konce měsíce vystěhovat. Nebylo to ani za týden. Když jsme se ptali na babiznu, řek, že ji odvezli do nemocnice. Byl to její syn a měl s bytem nějaký jiný záměry. Tak skončila jedna etapa mého duševního vývoje. Jedna smečka se rozpadla, druhá se měla zformovat.
Odešel jsem bydlet k Lesněnce. Měla se asi za půl roku vracet zpátky za kanál La Manche, nebo je to Britský kanál? Chodili jsme spolu už asi měsíc. Před spolkem psích bratří mě varovala. O houbičkách a hulení věděla svoje, ale vzhledem k věkovému odstupu už byla někde jinde. Kdybychom se nezamilovali, asi by mě k sobě nevzala. Přestal jsem tolik hulit a začal se věnovat vztahu. Ani jeden z nás nevěděl, co bude, ale dělalo mi dobře, že je o tolik starší a věří mi. I spaní s ní bylo dobrý a úplně něco nového. O smyslu života jsme spolu nikdy nemluvili. Možná jsem se jí párkrát snažil vysvětlit, proč mi o to jde, ale zdálo se, že ji to buď nezajímá, nebo se ze strachu nechce rozpovídat. Mě to časem přešlo, protože mě začínala naplňovat láska k ní a skutečnost začínala dostávat zcela jiný smysl.
Tajemno se přesunulo do vyjádřených gest. Obětí, při kterých mě mrazilo i hřálo zároveň, do letu labutí nad řekou, do smyčců a varhan Philla Glasse, do těstovin se sýrovou omáčkou a mexického přehozu na posteli. Miloval jsem ji jako nikoho před tím a Lesněnka mě taky. Ale jako vždy to nemělo trvat dlouho. Leželi jsme spolu jednou v posteli a já jsem ji hladil po bocích, klenutých a pevných. Chtěl jsem ji vysvětlit, že se cítím sametově.
"Velvetly.."
"Oh, tys pravě udělál slovo."
Začínala se učit česky a šlo jí to moc roztomile. Ale mluvili jsme o samých kravinách. Normálních, fádních věcech. Jakýkoli náznak mojí filozofie odmítla s tím, že filozofii studovala a že 'to' jí stačilo. Byla už trochu moc usazená a připadalo mi, že se na mě přes ty svoje intelektuálský brejličky dívá trochu shovívavě. Moje občasné výlety do hospod stále kritizovala a chtěla poznat moji rodinu.
Jeli jsme. Před tím mě nezapomněla popsat, jak ji ke svým rodičům pozval Matěj, na kterýho jsem nežárlil, ale on se o ni pokoušel. Poletoval prej kolem nich jak vzornej synek, ale prokoukla tu hru. Na mně se jí prý líbí, jak jsem dyfrnt. Byl jsem trochu v pasti před ní i našima. Zdálo se, že mě chtějí mít v hrsti, pod kontrolou, podrobenýho, v oprátce zavěšenýho ve spižírně společně se salámama a uzeným. "Fuj."
Byla na víno. Jeli jsme koštovat nějaký ke strýci a druhýmu stryci. Byla to pro ně situace podobná setkání se slabomyslnou osobou. Oni nerozuměli jí, ona nerozuměla jim, furt se jenom usmívala a oni nechápali, že já jí rozumím. Zkoušel jsem něco tlumočit, ale nebylo moc o čem. "Jsem z Wejlsu.“ Bylo mě jich líto a snažil jsme se jí vysvětlit, že nechci být jako oni. Uklidnila mě tím, že jsem dyfrnt. Naštvalo mě to.
"Nemůžeš přece říct jenom 'dyfrnt' a smést to tím ze stolu."
Podívala se na mě nechápavě.
"Ju nou, já jsem taky jiná." A tím to pro ni haslo.
Nechápala, že nechápe.
Večery s ní byly moc příjemné, ale když se trochu víc opila, začala mluvit tak, že jsem ji přestal rozumět. Lisa, její spolubydlící se mi až tak nelíbila. Byla ještě o rok starší než Les, ale spolu si rozuměly. Potkaly se v letadle sem. Osudové setkání, jak prohlašovala. Když jsem se Les zeptal na nás, řekla, že možná taky, ale že před tím už měla pár týpků, o kterých si taky myslela, že jsou to ti praví, ale nakonec ji všichni opustili. Měl jsem být dalším v řadě, ale to ještě nevěděla.
Seděli jsme na baru v hospodě. Měla už mýho skuhrání dost, tak se slitovala a šla se mnou do hospody. Kouřila jednu za druhou. Pili jsme asi třetí nebo čtvrtý pivo. Už jsem ji měl a ona taky. Bavili jsme se zase o hovadinách a ona si najednou začala stěžovat, že faking ví, že to stojí za hovno, ale že žádný jiný život nechce, že už si vytrpěla dost a že faking kecy o smyslu už jí pěkně vytáčí. Nechápal jsem, co to do ní vjelo. Asi tím chlastem. Viděl jsem, že je nasraná i na mě. V ten okamžik mě došlo, že to nepůjde. Zamilovanost je krásná věc, ale že naše cesty vedou každá jiným údolím, možná ke stejnému kopci, ale ten jsme ještě ani jeden neviděli, a jak se zdálo, nikdo ani vidět nechtěl.
Druhý den jsem jí to řekl.
"Víš Les, jsme každý jinde a ty stejně odjedeš zpátky za kanál, máš tam už nalajnovanej život a já se budu pást zase na tý naší louce. Nejsme jeden pro druhýho."
Podívala se na mě tradičně nechápavě.
"Co tím myslíš?"
"Že bysme se měli rozejít."
Při těch slovech nejdřív zkameněla a pak se šíleně rozbulela.
"Vypadni, vypadni…"
Vypadnul jsem. Venku se mi to rozleželo a neměl jsem kam jít. Vrátil jsem se zpátky a snažil se jí to vysvětlit, ale furt bulela, Lisa ji utěšovala a nechtěla se mnou mluvit.
Ráno se ani nerozloučila.
Celý to bylo strašně komplikovaný. Věděl jsme, že ji miluju, ale že s ní zároveň nemůžu být.
Nevím jak dlouho na to odjela. Vcelku diplomaticky se napřed jela rozloučit s našima, vzala mě na výlet do Českýho Krumlova, kde jsme spolu nespali, jak již několik týdnů, pár dní na to jsem ji doprovodil na autobus do Prahy a zmizela. Pak mi to celý došlo. Nešlo vůbec o světonázory, ale o lásku. Ale bylo pozdě. Dopisy ani telefonáty už to nespravily. Byla pryč a já jsem poprvé jako velkej brečel. Docela často. Ani jsem si neuvědomoval, jak jsem ji miloval. Seděl jsem na stromě a poslouchal vytí divokých psů: "So you live in the bottom of the sea…,
Byl jsem zase jedním z nich nebo se ve mně dočasně spící opět probudil. Už zavřela dveře, láska odešla, zbyla jen lítost a smutek. Řval jsem uvnitř i venku. Pobíhal jsme po ulicích a hledal něco, čeho bych se mohl chytnout. Šedé stíny, prázdné tváře, cizí město, temné dny i noci. Řeka stále tekla, a já se dotkl jejího dna.
idím světlo i tmu. Je den nebo noc? Jsem venku nebo uvnitř? Když se obrátím čelem ke světlu, mrazí mě temnota v zádech. Když se podívám do ní, nevidím hranice ani obzor, cestu a netuším směr. Je nedílnou součástí mě samotného i mého okolí. Zdá se být nekonečná a zároveň jakoby tvořila neproniknutelnou stěnu oddělující mě od okolního světa. Když udělám jeden krok, tuším v ní pohyb, takové hemžení stínů. Obrazce se vynořují a rychle mizí. Zdánlivě nesmyslné. S nádechem udělám další krok dovnitř a další a další, sestupuji pomalu níž, stěny jeskyně se rozšiřují, někudy sem proniká vzduch. Stěny mizí nebo se spíše rozplývají v temnotě prosycené čímsi známým. Pokládám vedle sebe do prostoru termosku s čajem. Stává se amorfním tvarem, a pak se mění v mé tělo. Kapalina v něm proniká stěnami, začíná nabývat tvaru bubliny a svou původní schránku opouští. Vidím z výšky své tělo, malé a netečné. Bez života vypadá trochu zmrzačené. Mizí mi z dohledu. Jsem zmatený a nedokážu se ničeho chytnout. Cení na mě zuby, zelený, tichý a hladový. Démon strachu. Mám jen jednu možnost. Vtahuje mě do své tlamy. Okolí dostává tvar. Je podivně plastické a ze stěn vystupují tváře. Hudba prolíná stěnami i lidmi, kteří se na mě dívají a smějí se. Asi vypadám komicky, ale nevím jak. Zapomněl jsem čeho se držet. To skutečné prostředí baru mě v tomto stavu zraňuje. Je příliš tvrdé a já se mu nedokáži ubránit. Na stole přede mnou stojí čajový šálek, přitahuje mě hladkým bílým povrchem, jako mrtvý, ale hra světla a stínů jej jakoby oživují a kreslí v prostoru kolem něj zářivou mozaiku, když se podívám na bílé stěny, je i tam. Nedokáži to popsat, vypadá velmi propracovaně, ale nedává žádný smysl. Když se zadívám na jakýkoli její detail, mění se. Je taky jako živá. Cítím, že ke mně mluví. Pokrývá celý prostor kolem mě, který v ní mizí a mé vědomí s ním. Letím někam, pohybuji se neprostorem, je to šílená rychlost a zároveň jako bych stál a nasával prostor do sebe, rázem se všechno zastaví. Mám hladký bílý povrch, na pohled zvoním. Cítím se v bezpečí. Nikdo se už nediví mé podobě, patřím sem stejně jako popelník, zapalovač, balíček tabáku, jsem v bezpečí svého nového příbytku. Dívám se na svět kolem sebe samozřejmostí čajového šálku. Mám zde své místo, mezi ostatními věcmi, které vytvářejí místnost, jejíž stěny dostávají opět ten živý tvar, dýchají, slyším z dálky hlasy stínů co proplouvají kolem mě, noří se do temného otvoru uprostřed jedné ze stěn a z něho se opět vynořují. Plyne to jako řeka, svébytně. Tady na břehu je strnulost. Uprostřed proudu být, jaké to asi je. Přímo přede mnou se z jednolitosti vynořuje krásná zevnitř jakoby projasňovaná mléčnou září světelná tvář, usmívá se a něco na mě mluví, nerozumím smyslu slov, jen cítím jejich příjemný tvar. Dotýkají se mně všude a já si opět začínám uvědomovat TVAR SVÉHO TĚLA. Mluví dál a vysvobozuje mě ze zajetí barové stoličky. Vtahuje mě do pomalého proudu světélkující řeky. Stávám se vlnou v něm. Protéká mnou. Močím do bílé mušle. Ty známé a jakoby prastaré obrazce a ornamenty pokrývají bílé kachličky na stěnách, jdu dál, lidé kolem mě se na mě usmívají. Cítím, že se usmívám taky, tak zevnitř. Zahlédnu v davu známou tvář, která mě vysvobodila ze zajetí čajového šálku. Jdu k ní a z masy světla začínají vystupovat konkrétní tóny hudby a hlasy, slova, mají svůj smysl ale ten není podstatný, podstatné je to z čeho vyvěrají. Je to jako láva, orgasmus v mozku, dokonalé spojení se vším. Jdeme ven do temné noci. Když se podívám bokem, začíná mě zraňovat pomyšlení na samotu, ale její ruka, která mě objímá v pase, mi dává oporu. Držím ji také a zhluboka dýchám. Jde se nám lehce, tak plyneme vedle sebe.
Nevím jak dlouho. Šli jsme přes most a podél řeky. Venku jsem se vždycky vzpamatoval. Příroda byla živější a skutečná, než cokoli jiného. Začínalo svítat, modro fialová obloha a šedé skvrny mraků se začínaly odrážet v téměř nehybné hladině. Kroky jsme se dotýkali asfaltu. Byl měkký a jakoby živý. Po chvíli z asfaltky vybočila pěšina a zařízla se do břehu. Hladina byla vidět přes husté koruny vrb, habrů a jilmů. Tráva byla divoká a mokrá. Linda se mě vysmekla a odběhla na kraj břehu. Voda tam byla mělká a vystupovaly z ní kameny. Skočila na první, na druhý, na třetí a najednou stála dva metry od břehu.
"Řeko, vodo, vydej mi své tajemství. Jsem tvá dcera a chci se k tobě vrátit. Nemám klíč k bráně. Ztratila jsme jej ve světě lidí, kam nepatřím, prosím, vezmi mě k sobě."
Roztáhla ruce, jakoby řeku chtěla obejmout a sklonila se nad hladinou. Zapomněla na zemskou přitažlivost a začala na kameni vrávorat. Naklonila se dopředu, dozadu a chtěla vyrovnat rovnováhu krokem za sebe ale svezla se z kamene a skončila po kolena v řece. Začala vískat a smát se. Vypadala trochu šíleně, jako Viktorka v nějakém čarodějnickém vytržení. Plácala dlaněmi do vody a rozstřikovala ji kolem sebe. Najednou ztichla a ruce jí poklesly. Stála tam se svěšenýma rukama a pokleslými rameny. Hlavu naklonila na stranu a vypadalo to, že začala vzlykat. Zavrávorala, udělala pár kroků dozadu, poklesla v kolenou a dosedla na travnatý břeh, který voda v tom místě trochu podemlela. Seděla tam asi dvě minuty. Přišel jsem k ní blíž. Objal jsem jí kolem ramen. Smutně zírala před sebe a na hladině se kolem ní tvořili malé kruhy od slz.
"Proč to nedokážu? Proč to nejde? Já chci domů! Nechci zpátky. Radši umřu. Utrápím se žalem a steskem. To přece nejde, aby někdo věděl a druhý ne, proč zrovna já nevím?
"Proč si myslíš, že někdo ví?"
"Musí přece vědět, když jsou tak v pohodě, tak in, furt vysmátí. Proč zrovna mě se nedostalo toho spasení a nedokážu žít šťastně?"
Ještě chvíli naříkala a mě to přestávalo bavit. Chytnul jsem ji svými křídly a vytáhl na břeh. Byla lehká jako peříčko a křehká. Nedokázala se postavit na nohy. Nebo nechtěla, nemohla. Od půlky stehen byla nasáklá kalnou vodou řeky. V takových chvílích se ve mně probouzel soucit. Nebyl to soucit toho, kdo chápe, ale smutek, toho, kdo v tom byl s ní. Ani já jsem neměl klíče od brány, co se otevírá domů. Ani já jsem nedokázal pochopit, co lidi může naplňovat a podle čeho vlastně poznají směr a kde vidí vrchol, kam chtějí vyšplhat. Všechny stupnice a žebříky mě připadaly stejné a stejně nesmyslné a prázdné. Jeden frčel v drogách, druhý ve firmě, třetí v kapele, čtvrtý v sexu, pátý v chlastu, …
"Jenom se tváří, že ví, hrají to i sami na sebe. Potřebují jistou míru bezpečí a jistoty, že ten svět, který znají, když jdou spát, bude existovat i ráno, když se probudí a rozlezou se do práce, do kostelů, do bank, do firem, zamoří ulice a silnice svou nadutou samolibostí, vypočítavým stylingem, designem, entertainingem, dělají byznys a mají to zmáknutý, modlí se ke svým bohům, protože chtějí věřit, že to co dělají má smysl…"
"A co má teda smysl…když seš tak chytrej?"
"Nevím, kdybych to věděl, tak tady s tebou nedřepím na břehu. Není ti zima?
"Trochu jo, asi půjdu domů, nechce se mi, ale máma bude za chvíli vstávat do práce. Nechci se s ní potkat.“
"Půjdu s tebou."
"Je tam ségra."
"Tak zítra."
"Nemůžu, něco mám, zavolám Ti. A už To prosim tě nežer, vypadals včera, že chceš umřít."
"Já…kdy, jak umřít?"
"Byls bledej a ten nepřítomný výraz bych Ti nepřála vidět."
"Hlavně, že ty to máš zmáknutý."
"Nech toho, mám tě ráda, nechci, aby se Ti něco stalo."
"Jsem v pohodě,… ty buď taky,… a zavolej!"
"Jasně čau."
"Taky tě mám rád."
"Já vím, …"
"Čau."
Mně se ještě domů nechtělo, tak jsem se vrátil k řece a pokračoval zpátky podél břehu proti proudu. Nevím, jak jsme byli venku dlouho, ale hospoda už byla zavřená.
Chtělo se mi spát. V hlavě mi ještě trochu hučelo. 'What goes on, here in your mind, I think that I am falling down…' Jasně, taky nevěděl, ale aspoň se na nic nehrál, jenže dokázal říct, co ho sere. …'lady be good, do what you should, you know the work all right…' Založil bych kapelu. Nikomu se nechce. Co jinýho má smysl. Chodit do práce, plodit děti, v neděli a na vánoce do kostela, zaplnit svůj život sračičkama a drahejma hračičkama, 'hlavně abyste neměli hlad' a lednice narvaná k prasknutí. Ne dík mami, už jsem jedl. Ach jo, doufám, že ještě spí. Kolik může být. Kurva.
"Á náš milostpán, …podívej se kolik je hodin?"
"Hm, brou noc."
"Jak broouu noc. Pojď sem, Kdes byl? Podívej se na mě? Vypadáš hrozně. Já se na to vyseru. Podívej se na něho!"
"Prosím Tě kdes byl celou noc, víš jaký jsme o tebe měli strach."
"Jo mami, jsem v pohodě. Jdu spát."
"Možná, že to nejde, protože moc chceš."
"Jak moc chci, a jak mám podle tebe asi nechtít. Celou svou duší po tom toužím, jasně že chci, to je smysl mýho života."
"Vzpomínáš si, jak sem ti vyprávěl o tom tripu, když jsem prošel poprvé."
"Jo jak vás pak vyhodili."
"Jo, tehdy sem vůbec nic nečekal, ani sem nevěděl, co se bude dít, chápeš? Prostě sem byl čistej a samo mě to vedlo."
"Vedlo tě to jo? A co žes pak skončil, jak se to řekne slušně."
"Lindo, si hrozně sobecká, nechápeš, že to bylo dobrý i pro jiný lidi."
"Tak buď zase hodnej a ukaž, jak se tam dostanu."
Udělal jsem na ni ksicht, a ani sem to nemusel hrát. Arogance mi šla fakt ze všeho nejlíp.
"Ne, promiň, tak sem to nemyslela. He, he", uchichtla se, "ty seš stejně legrační, děláš, jak moc tomu rozumíš, ale přitom vůbec netušíš."
"Stejně jako ty. Byl to jenom nápad. Zkusme si dát trip a nic od toho nečekat. Prostě budem jen pozorovat, co se bude dít."
"Já se bojim."
"To je znamení, že to bude dobrý."
"Nech toho, já mám fakt strach."
"Ale to je právě ono, strach je samozřejmý, protože se setkáš se svým stínem."
"Nechci."
"Obo čte knihu. Je tam spousta zajímavejch věcí. O navozování změněnýho stavu, o tom, čím můžeš procházet a jak to celý vlastně funguje, takovej chytrej chlépek z Ameriky, myslim, že původem Čech."
Říkám, že Nechci, bojím se."
"Čeho se prosim tě bojíš, dyť budeme spolu."
"Spolu, ale každej za sebe, každej sme sám, nikdo tě nezná, nikomu nepatříš, jasně můžeš si s někým rozumět, ale když usínáš a když se probouzíš, můžeš si to uvědomit, že i když v náruči své milé…Nikdo, nedokáže pochopit, to co cítíš, leda to sám už zažil, a tak to zná, ale nezná tebe, ty si sám, my sme každej sám, sám za sebe. Pokaždý, když se probouzím, a když usínám, cítím, to. I když se modlím k andělům, cítím to někde vzadu, takový temný černý skvrny…, jednou sem to viděla z blízka…, stála sem u výkladní skříně, a něco za ní se pohnulo, pak sem uviděla ty oči…, bylo to něco…,sálalo z nich něco, co mě strašně přitahovalo a zároveň jsme se toho strašně bála…, musela jsem se hned odtrhnout a utéct, ale pak jsem je viděla ještě jednou ve snu, a pak jich bylo strašně moc, takový kočičí, a rybí, temný, šel z toho mráz a strašně jsem se bála…, někde sem četla, že každý má v sobě svůj stín,…"
"Promiň, že tě přerušuju, stalo se mi něco podobnýho,…
"Vidíš, myslíš si, že mi rozumíš, ale… ale nenechals mě ani domluvit,
"Pokračuj…"
"…to nebylo všechno, pak sem jednou byla sama doma a při svíčce jsem se strašně bála. Měla jsme intenzivní pocit, že nejsem sama. Znáš to, celý prostor byl nabitý energií, klepalo to ve skříni, venku tma, s okapu voda, a pak se to stalo…
"Co se stalo …?"
"On přišel!"
"Kdo…?!"
"Nevím, byla jsem ponořená trochu jako ve snu, a pak sem viděla, jako že se otevřely dveře, cítila jsme ho na druhý straně, zval mě dál, strašně jsme se bála, ale zároveň mě to hrozně přitahovalo,…"
"A odešlas?"
"Nevím, myslím, že ne, ale pak se mi zdálo, že už sem tam jednou byla, že to tam znám a že už nechci, tak mě pochop, fakt mi to stačilo, neznám se natolik, abych se mohla odvážit, co když tam pořád číhá…"
"Na každýho něco číhá, ale záleží na tobě, jak se k tomu postavíš, můžeš z toho mít strach, ale můžeš to vzít jako výzvu. Jediný co je jistý, jediný čemu nikdo neuteče je smrt. A tak se smrti můžeš postavit jako bojovník."
"Jo to jo, moc čteš. Hele nechci se tě dotknout, ale to si chceš brát na tripa kopí?"
"Teď nepřerušuj ty, jednou sem se s ním potkal. Byl sem v nemocnici z nějakou vysokou horečkou. V noci sem se probudil, teda myslím, že to bylo v noci, ale mohlo to být i ve dne, protože jsem spal, a viděl sem takový obrovský oko. A to mi říkalo, že neprojdu."
"Kam neprojdeš?"
"Nevim, ale měl sem pocit, že ještě nemám umřít."
"Tak vidíš."
"Jo, ale bylo to fakt hrozný, vůbec sem nevěděl, co se se mnou děje. Máma říkala, že o mě měli hodně strach."
"Ty se nebojíš?"
"Jo, ale je to takový iracionální, nebojím se oka, nebo nějakýho chlápka,…ani ženský…, spíš neznáma, že nevím, co je po tom, co je po smrti, co je mimo tenhle svět, co bylo než jsme se narodili, kam půjdem až zemřeme…"
"Hele myslíš, že je fakt nějakej život po životě?"
"Jako že umřeš a znova se narodíš?"
"No, nebo že je nějaký nebe, andělé a tak…"
"Nevím, někde sem čet…"
"No jo…."
"Ale zní to vcelku logicky, tak si myslím taky, že…
"Hm, myšlenka…"
"..nech toho furt…, že přecházíme z jednoho života do druhýho, ale protože si nepamatuješ, že nějakej před tímto životem byl, tak si myslíš, že je jenom jeden."
"Aha, …hele už musím."
"No jo.“
"Tak příští víkend?"
"Možná jo, nevím."
„Projdem spolu, neboj."
„Tak čas.“
„Čau, zatím.“
|