Odtok tekutin
Smrkal v mrazu do kapesníku: modlil se - hleny vytlačované dutinami směrem k už poskvrněné látce (Uviděl bych boha, jak přichází z velké dálky, uviděl bych ho, jak opět mizí.). Uvědomoval si tu sílu, znal ten pocit. A navíc: procházel zrovna kolem stařeny sedící uprostřed šedi, zády opřené o studenou zeď („Mladý muži, nechcete kytičku?“). Pokroucený úsměv šel dál až někam k ustrnulému zvířeti.
Na zemi.
Ve věčném spánku.
V nesmrtelnosti
(Až svobodná zvířata vymřou,
budeme
mít jejich živé karikatury
v muzeích
s mřížemi,
zkamenělé v asfaltu,
bílé pruhy na
šedi).
Přešel tedy zebru, tu trapnou metaforu, opět musel čelit pohledům spoluobčanů, a za ním, v prachu a těžkém kovu (který vnikal všem do vnitřností, do krevního oběhu, usazoval se v kostech), se dívala babka, žena v úzkosti toho věku, ona, ta stará seschlá tvář, ty zkrabatělé ruce, vyschlá studna, ona byla dítětem: své doby a tohoto okamžiku. Mráz se jí prohnisával do kostry, přes staré rány, už jí to bylo jedno. Chtěla jen žít, jakkoliv, třeba jako hnis. Zuby nehty chlupy polypy se držela života, víme, nebyla v tom sama…
Mít v uších hudbu, neslyšet, už nikdy neslyšet ten řev tep: umrtvení, to byl jeho sen. Pohyboval se jako ve snu a ta hudba, kterou si pro sebe tiše přehrával… to byla jeho… všakvíteco. Chtěl být sám sebou, neslyšet tu kakofonii. Neslyšet a nezešílet. „Ale to nejde!“ řekl si ve své duševní… však vy víte v čem (mramor zurčící potůček papoušek na bidýlku arkády padající hvězda) „Dnešek je šílenství, každý je svým způsobem šílený, šílenství je znamení doby, lékaři to nemohou stihnout vyléčit, šílení lékaři léčící šílenství?“
Je to přetopený kotel, ano, svět kolem něj vřel - on sám byl však jeho součástí, bublal stejně. Oprava: chtěl vřít po svém. Chtěl najít svou frekvenci, svůj rytmus, svou svatyni. Chtěl svou vlastní přeměnu skupenství, tolik to chtěl, až mu před očima blikala světla: na signál noci jich zářilo nespočet. Ty barvy! Nic pro epileptika (který je inkvizitorem převlečeným za povaleče prohlášen za posedlého ďáblem a unesen zřízenci čekajícími za rohem a s pytlem v rukou do sanatoria), všechno pro přesycené sálající smysly: Podívejme se tedy na hrnec. Vaří se polévka, zelenina, maso, koření se točí v chaosu řádu, vše bublá, ale copak? Co to tam víří? Je to chyba? Kaz v bývale dokonalém vzorci? Vidíme to, slyšíme, cítíme výtečnou, vařící se polévku, bereme do ruky naběračku, noříme, hluboko, ať nabereme všechno, všechny prvky, zvedáme, přikládáme blíže k čidlům, co to je? Vajíčko? Ochutnáváme, děsíme se: peprmintová polévka s vejci?
Má hlad. Jde do bufetu. Stoupne si do fronty. Vysloví své přání. Vezme a zaplatí. Stoupne si ke stolku. Vezme do ruky lžíci. Vnoří ji do polévky. Srká. Je to držťková. Ucházející. Kolem postávají studenti. Krčí se nad svými talíři. Očima přelétají z těla na tělo jako mouchy po bitvě. Vdechují pachy smrti podobajíce se krkavcům se šlachami visícími ze zobáků. Mladíci obletují slečny a kladou jim do těl vajíčka. Psycholog sedí opodál a dělá si poznámky do notýsku. Kuchařky za dveřmi míchají kotel s polévkou. Celé to sleduje postarší pán s berlemi a brýlemi a nakukuje pod poklice a říká, že tady něco smrdí, ať to prý jdou vyhodit. Kuchařky zběsile kývají hlavami a narážejí do stěn, protože jsou zmatené a polekané a neví co mají dělat, když jim tak důstojný pán radí, co mají dělat. Nakonec se uklidní a najdou pod stolem, kde se krájela cibule, podřízlou kočku, která ještě vrní. Jedna z nich drží kočku za kožich a krev kape na podlahu, kmet jí (kočce i kuchařské pomocnici) požehná a jedna z holí mu uklouzne na tratolišti. Pán se zvedá za pomoci šéfkuchařky, prokleje kočku i její krev a duši, a poručí, aby kočce ustrojili honosný pohřeb plný hostí a dobrého pití. Kočku tedy popadnou za packy a uloží ji mezi odpadky za bufetem, kolem se prožene Jackie Chan s mafiány v patách, ale smuteční slavnosti se nezúčastní, jelikož má naspěch, omlouvá se, ale nikdo z nich mu nerozumí, protože jeho angličtina je špatná a ten druhý jazyk, kterým se pokoušel dorozumět, dřív než se ho někdo snažil přetáhnout řetězem, zněl poněkud exoticky, ale naprosto nesrozumitelně. Jedna z pomocnic kočku naaranžuje mezi hnijícími zbytky zeleniny, nedojedenými jídly, použitými prezervativy, jaderným odpadem a pískne na ostatní. Odběhne a za pár minut všichni sedí na přinesených židlích, stařík stojí před nimi a pronáší slavnostní řeč, kterou velebí tělo zesnulé černé kočky, zkráceně a bez obřadnosti, mrtvá kočka pořád přede, zdá se, že jí to dělá dobře, hromovým hlasem káže: sice taková zvířata nosí lidem smůlu, ale vzhledem k tomu, že to zvíře zahynulo při přípravě posvátné polévky, musíme mu vzdát hold, aby se nedejbože neproměnilo ve škaredou můru, nebo namyšleného smrtihlava. Jedna z těch krásných mladých pomocnic se omluví velebnému pánu, bere koště a hadr a kýbl a hodlá se ujmout úkolu umytí kočičí krve ze dlaždic, které byly předtím tak zářivě bílé, nedotknuté a nedotknutelné, klekne si, nabízí pánu s berlemi krásnou zadnici, kdyby tam s ní byl, ale nebyl, protože promlouval ke svým dětem u smetiště, takže jemu nenabízí, ale mě ano, ale to je jedno, vzdychne si, protože ta krev je zaschlá, nejde setřít, nějak se prožrala do struktury porcelánu, pomyslela si, a proto to vzdala.
Co se to stalo? Usnul jsem s hlavou na stole vedle talíře s polévkou. Co se to děje? Má polévka je studená, jako sražená krev mrtvé kočky... Paní doktorko, mám problémy s odlišením snu od skutečnosti. Můžete mi poradit?
Oddělení
Doktorka si přisedne a už je v osidlech, ne, bude lepší to napsat jednodušeji, už je v akčním radiu Kohokoliv. Ale přes výlohu bufetu není slyšet, co si ti dva vyprávějí, kromě toho, jak se pacient dívá kolem a na ni, je v tom odhodlání, odevzdání, pokora, smutek, hlad, protože polévka vychladla a přídavky se platí, smutek, protože rohlík zgumovatěl, hravost, protože prstem šťouchá do pečiva, pozor, aby se neskutálelo ze stolu a neskočila po něm odněkud kočka žijící svůj druhý život, očekávání, protože ona mluví erudovaně a se zapálením a on se snaží pochopit nebo se ptát, nastavuje ucho, aby proslechl zvukovou zdí ostatních.
"Jsem takovej vyždímanej. Chlast, říkáte, a máte pravdu. Včera, to bylo hotový tóčo, on se nezdá. Když na to přijde, pije jak duha. Byl to dlouhej večer a pak i ráno, ale nebudu zalejzat do podrobností. Snad jenom tohle: vidíte to? To jsem mu štípnul. Furt mě zajímalo, co pořád žmoulá v rukou, ale nechtěl mi to ukázat. Znáte to: víte, že toho druhého to tajemství dráždí a jako na potvoru ho provokujete dál, doslova mu jím máváte před očima. Tak tohle mi dělal a já mu ten list vzal, když si odešel odskočit. Zpočátku jsem mu ten papír chtěl vrátit, ale nakonec jsem na to zapomněl, zkrátka jsem ho nechtěně okrad, takže pokud mě teď posloucháš, ať jsi kdekoliv, omlouvám se ti."
Udělal to. Ze zvědavosti, říkám vám. Jiný důvod tam nebyl. Přelétl zrakem dokument, nebo jak to zařadit, založil ho do svého bločku, zvedl se že odejde, ale zarazil se z nějakého popudu, popadl své kresby a vysypal z nich na stůl to, které se později promění u pultu v krabičku, i přesto, že: "Ty písmenka přece nejdou přečíst, jak to děláte?", která, až si ji doma prohlédne dosud ohlodávaný kocovinou, má na sobě napsáno: nerozbaluj mě, a jež obsahuje lahvičku s tekutinou, na jejíž etiketě září: nevypij mě, a jež obsahuje leták s doporučením: nečti mě. Protože se divil všemu, co se dělo v předchozích hodinách, a měl v sobě cosi z dítěte, přečetl si leták, a lahev instinktivně vypil.
Na šestý smysl zapomněla. Nevěřila na něj. Vyšla z dalších dveří: peprmintová žvýkačka byla vyplivnuta do odpadků důsledným dítětem (své doby).
A nebo taky ne. Mohlo to být jinak, mohla být slepá oddaností k bytosti opačného pohlaví, mohla psát básně, mohla se smát jedovatému kotouči, mohla se vyjadřovat s arogantní noblesou,
mohla, mohla, mohla, mohla, mohla, mohla,
a tak dál,
mohlamohlamohlamohlamohlamohla…
Může takovou být.
Může být takovou, jakou sama chce být.
Má volnost:
může být paní své situace,
může všechno, je společným jmenovatelem světa, je a je a je…
Ale to už mi asi nevěříte, viďte? Věřte mi tedy aspoň to, že dotyčná vychází nevyplivnuta ze dveří nákupního centra, v ruce tašku, na nohách boty s dlouhou podrážkou, v druhé ruce nic, v obličeji přiblblý výraz, na obličeji masku, za maskou maska, za maskou maskou maska maska, až to připomíná cosi ruského.
Říkejte si a myslete si co chcete, ale nic nezměníte: život jde dál a to platí i pro naši Loutku - jde útrobami města (někdy se dostane do slepého střeva, to se zanítí, praskne…), jde opět kolem babizny, která nabízí mrtvou kytičku, celý svůj promeškaný život, opět přejde přejetého koně, o kus času dál se pás posouvá, skoro by to byla hala továrny, ale zpět k ní, zpět v čase, zpět do hypermarketu, kde na ni útočí šepoty plné čísel rad lží, řady čekající před hranicí z čísel, zástupců hmoty, zpět k pásu, zpět k masu, zelenině, koření, peprmintovým žvýkačkám posouvajících se na pásu u pokladny.
Zdraví paní pokladní plnou přehrabování ve věcech, v ingrediencích, ona zdraví ji (pozdrav je velmi naléhavý: na displeji se šklebí „dobrý den“, na účtu, který už brzy pohodí k ingrediencím, je to samé „dobrý den“. Je skutečně tento den dnem dobrým? Natolik dobrým, aby jeho dobrota byla oslavována lidmi stroji?), s tupou chutí šimpanze (který jen tak pro srandu bílých králíků vkládá hvězdičku do díry ve tvaru hvězdičky) se přehrabuje v zelenině, masu, koření, peprmintových žvýkačkách: bere jednu věc po druhé, druhou po první, nechá ji v jedné červené vteřině osvítit jedinou pravdou, tedy všemi lžemi, a odhazuje ji stranou, kde ji Loutka vkládá zpět do vozíku. Loutka - kus mrtvého dřeva - zaplatí, obě si řeknou regulérní „nashledanou“ (ona, za pásem: „Nezdržuj! Pracuju!“) a vybledlá plastová hvězdička se na nás usmívá někde v díře ve správném tvaru – bílí králíci tleskají, rudé ruce a oči září v bělobě…
Mošt z těl
Přišel, že se položí za předení asistentky na lehátko, uvolní se, nechá si příjemně běhat něžnými prsty po ramenech, že se mu přilepí dráty na kůži a on bude vybízen k tomu, aby střídavě dělal a nedělal a tvářil se přitom šťastně a co možná nejmíň přemýšlel, bude sledovat displej vedle lůžka a chápat svou nervovou aktivitu. Bylo to zklamání. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Doktoři a jejich kolegyně slavili na poliklinice výročí něčí svatby a pro samé karnevalové masky, bílé pláště potřísněné diplomovaným semenem, které je, pokud je zaschlé, špatně vidět, proto jsou ty pláště bílé, tančící sestřičky všech velikostí a šířek na stolech kuřáckých místností očíslovaných čísly od jedné až do binárního ano ne ano, flašky šampaňského s pěnou stékající po hrdlech, po prstech, rozpracovaná, pro samá napůl uspaná těla pacientů trpělivě čekajících na vypreparování bobtnajícího slepého střeva, sešití tržné rány od dopadající traverzy, komplikovanou operaci přední části mozku, na kafe, pro samé alkoholické dechy opírající se o bíle vydlaždičkované stěny umývárny, válení sudů po schodech, vykrádání skříní s léky, nebyl povšimnut. Začínal chápat.
Ráno vstávám. Na zubech mám mech, přerušený spánek, opakované procitnutí; jednou – kromě zvuku mého srdce a pracujících pístů žil nic tma; podruhé – zvuky gum po asfaltu, chod jiných pístů tma; potřetí – křik ptáků, už je vidím, jak žasnou příchodem nových vln záporných veder, jak padají křehké, pozdně vánoční ozdoby z větví, ze střech, jak se rozbíjí o nelítostnou, promrzlou zem; počtvrté – už je úplné světlo, v tom dni slyším chodce, botami rozšlapávají zmrzlé kousky tělíček, nic proti ptákům, ale takhle to bylo; popáté – už to nemůžu vydržet: vstávám, chodím po pokoji, slyším zvuky kroků po schodišti, mířím do koupelny, jako správný člověk, jak takzvaně normální bytost, jako humanoid s betonovými botami, svržený umělou matkou z mostu, provádím základní hygienické úkony, topím se: studenou, chlorovanou vodu si vychrstnu z proudu valícího se z trubek do obličeje, promnu si mokrými prsty oči – opět se nutím civět na svůj odraz: tohle jsem já? (Už tomu nechci věřit), zubní pastou z namletých lidí si vyčistím zuby: budu mít lidský úsměv jako užvanění pracovníci fástfůd, propláchnu chlorem a vodou zubní kartáček: cunillingus proveden, teď studená sprcha reality – má milá procitá a já ji odkládám v neurčitém údivu do kelímku, přestanu se divit, začnu se křenit, zachytím svůj hnusný úsměv na skle, nedostatek krve kyslíku v mozku, budu se držet umyvadla (co kdybych omdlel?), nebudu vědět, co dál, nebudu mít ani sílu tiše se odplazit do kuchyně, zaplnit svůj žaludek nějakým tím balastem.
Vzpomínám na Tycho de Brahe, jdu tedy chcát do mísy. Unuděný sleduji proud zlatavé tekutiny, kterak prosvítá trubicí, tryská ven, pár kapek mimo, beton se šíří od chodidel nahoru, úzké zdi ohraničují můj prostor, jsem pod hladinou. Ale moment.
Jsem zapomnětlivý: za svého cákání dovnitř a ven a na papír slyším řeč vodovodu – ranní symfonie betonu, pochromovaného kovu a houbovitého pyje…
Pamatuji si dál sebe, jak sedím na židli, za stolem, nad stolem, čtu si noviny, cítím zápach spálených toastů reality, zároveň i vůni čaje v půllitru, možná právě proto tak krásně močím…
Chtěl bych se nakrmit, připravit svá střeva, dát jim smysl, obohatit krev, dodat stavební materiál, dobít se.
Chtěl bych.
Nemůžu: nic tu nemám a jsem líný se sebrat, odejít, vyjít, projít kolem natrávených lidí postávajících na zastávkách, dojít někam, kde to je cítit pečivem smaživem, masem spáleným kyselinou, někam, kde to vře inspirací…
Jsem líný.
Nelze jinak, než dopít čaj, nevěřícně, znechuceně odložit noviny, zapálit jimi a ohněm dřevo v krbu, proflákat se dnem psaním, milovat a množit, být uvnitř, splynout s papírem, sledovat svět kolem venku uvnitř, prohnívat do podstaty věcí, přitom se odvracet a zvracet, slyšet, jak to kolem pípá bliká, jako když umře před očima ušima diváků pacient, sledovat, jak jdou jakostní děti, děti s přívlastky přes ulici, jak zrají ve sklípcích, sledovat, jak se občas jedno blbě koukne a skončí pod koly osudu - to je hloupý klišé, a navíc na osud nevěřím, popírám ho, v duchu škrtám předešlý shluk slov, nebo víte co? Udělejte to za mě, jen vezměte do ruky tužku, nebojte se, jen žádnou paniku. Sleduju, jak se to občas nepovede a vidím, že dítě dostane přívlastek „mrtvé“, uvnitř, v někom, to pak vybuchují obrazy továren, jejich buchary, páru, souhru kovů a na běžícím pásu skví se jara květ – ale jaro není, to se jen ptáci předčasně vrátili z teplých krajin, doplácí a stávají se potravou mrazu a kroků chodců…
Pochopil, že je odsouzen k. Čemu? To zatím neví ani netuší. Nechce se vrátit k netečnému lékaři a sestřicce pletoucí miniaturní svetr, nechce se vrátit k ozařování těla, nechce se vrátit ke sterilním tělům tančících na operačních stolech, mezi svorkami a na rozevřených břichách pacientů, kteří se omámeni rajským plynem hlasitě smějí až krev z roztřepených tepen stříká na pláště na stolky s ostrými nástroji, a oni se za to břicho popadají, aby jim nevypadly střeva na zem, ale stejně ty jehlové podpadky polosvlečených sester probodávají vnitřnosti a míchají jimi, jako když vidlička vniká do změti špagetů a se lžící pak namotává zkrvavělé těstoviny s omáčkou, míří k ústům, ale některé provazy se rozmotávají a padají na zem, nebo do klína, takže zkrvavělé kusy střev pod postelí a nezastavitelný smích. To on už nechtěl vidět. Zvedal se mu z toho žaludek. Nechtěl už nikdy uvidět, natož se pokusit pochopit tu mašinérii. Zůstával nadále Kýmkoliv.
Návrat k pospolitosti
Nechávám se unášet: vidím sebe jak jí stříkám semeno do úst takhle zabíjím své postavy nechám je sežrat pochod po horizontále do smrti ty samé tváře potenciálních person po chodníku jednosměrce ke zpopelnění k uspokojení život aneb cesta tam ale ne zpátky návštěvníci jejich šiky zaplňují regály ulice mezi regály grál plný šťávy z tkání sledovat jak návštěvníci chodí kolem nevidí zajímají je jen rohlíky prolezlé prožrané solí sůl do rány bolí kdo má sílu se napít z kalichu kdo jej vidí nechce ho přehlédnout pohybuje se obezřetně jak lasička mezi řádky oblézá písmena jak had obtéká mezery mezi písmeny vidí jejich pospolitost kdo je silný aby chápal pospolitosti s národy s grafémy se sémy s hradbami s?
Ano, někdy to trvá, než se člověku povede vytrhnout se z transu, odlepit se a jako volavka vzlétnout zpět do reality, vrátit se k popravišti, ale o tom později. Kdo je ten, jenž se pořád vrací na začátek? Kdo je ten, co sedí a přikládá si k nosu lahvičku s čirou tekutinou? Kdo je ten, který nemá to štěstí zůstat člověkem a brouzdá ulicemi? Kdo je ten ta to, který která které se sune na běžícím pásu k orgasmu, kdo má nohu ve španělské botě, kdo je rozbitý jak cikánská hračka? Vlastně tady nechci rekapitulovat. Chci se jen ptát sám sebe, jak je možné, že život je i uvnitř labyrintů, znáte to, bludištěm dovnitř, doufáte, že pokud z něho vyjdete, budete jinde, venku, ale když poznáte s klubkem v ruce, že cesta vede pouze dovnitř, ne ven, ale do nitra, ve kterém zešílíte samou samotou, už nenajdete cestu zpátky, protože někdo v půli cesty přestřihl nit, a že v tom vězení nemůžete umřít, smíte jenom trpět? Co je tak zlého na transformaci živé hmoty v neživou, na řidičích autobusů a vlaků, kteří si už tolik navykli jezdit ty samé ty samé ty samé ty samé trasy, že ani chodec na ulici je nezastaví na cestě k nástupišti? Co je špatného na tom, že si lidé sledující upálení někoho jiného nasazují respirátory a spokojeně mručí jak se tělo dusí kouřem a nadšeně tleskají jak údy uhelnatí? Tvrdíte snad, že jsem nelidský? Tolik, že mručím a tleskám? Kdo si zasluhuje upálení? Kat? Nebo vrah? Nebo jeho oběť? Popraviště je hranice a obráceně a tak různě. Museli byste umět odhrnout závěs a spatřit ateliér a umělce vyprazdňující do sebe něco, co bylo plné, ale teď nahnuté jako sama existence.
Přestanu psát
náznaky,
to je špatný, pokládat
bobečky na zem: …………………,
měla by to být uspořádaná hromádka bobků, nebo úhledná hromada usekaných hlav, třeba nějaká taková:
|
