Venku

Vždycky se rád díval z okna, ale toho dne se konečně rozhodl: půjde dolů a zkusí, jak se opravdu žije. Měl to všechno dobře omrknutý, denně se vydržel dívat ven několik hodin a třeba přitom ani jednou nemrknul okem. Znal celé město, no dobře, část, kterou viděl, no tak teda těch pár ulic kousek od jeho domu. Musí to zkusit. Vždyť to nic není. Viděl, jak to lidem tam venku vůbec nedělá problémy. Musí to zkusit.
Oblékl se, zavřel za sebou dveře a vykročil... směrem k výtahu. Čekal dlouho a už už si to málem rozmyslel, ale nakonec výtah přijel a on s bušícím srdcem otevřel dveře a nastoupil. Tohle znal z televize, tam to měl taky všechno okoukaný, věděl, jak zatočit kolotočem, jak se chránit proti parodontóze... ale to sem nepatří. Nakonec přišel na to, že by mohl zmáčknout knoflík a sjet do přízemí.
Když výtah dole zastavil, málem ani nedýchal, srdce mu bušilo až za ušima a on otevřel dveře od domu a vyšel na chodník. Rozhlédl se, úsměv na tváři, teda spíš tam, kde měl dřív pusu, a v tom se za ním s prásknutím zabouchly domovní dveře a on si uvědomil, že když nechodil ven, tak od nich nemá klíč. A tak se rozběhl k telefonní budce a šel volat o pomoc.