Cesta na severozápad

V minulých dílech si luk naběh na fotrovskou ješitnost a Ted poznal půvab sudet a Děčína. Courli se Drážďanama, městem se zlomenou historií.

Pořád húteří

Autem se proplejtáme relativně úzkejma ulicema, zatáčky jen tak.

„Silnice nechali zpřed války, paneláky stavěli dál od nich, aby to měli pohodlnější.“

„Dresden - Neustadt, tak tady nezastavil ten vlak,“ pích sem do vzduch vpravo vpříč. Vjeli jsme most a ten nad náma zařinčel plnou rychlostí.

„Cóóó?“

„Byl 18. březen 1983, olezlý to den,“ začal sem, „chodil sem s jednou holkou, co studovala ve Výmaru, měla ten den přijet, 16.04 sem na Neustadt, mě končila škola 15.50, tramvají přes půl hoďky, škola u Hlaváku, sed sem na vlak, po kolikátý už, fajn rychlik, tam nechodí průvodčí.“

Berlín počká, jedem na místo činu.

„Usadil sem, jako že fakt mířim do Berlína, pohoda, už jedém, za pět minut na Neustadtu, du pomalu ke dveřim, jako že jooo přesně tady sem chtěl vystupovat, nejede ňák rychle?? DO PI ČI VON TU NE STA VÍ, mi došlo asi až kilák za nádrem, To už vlak svištěl kilo. Na co tak zíráš?“

„Jaxe to čte?“ ukazuje na ceduli Zschertnitz.

„Čertnyc. Bejvalá slovanská osada, asi se jmenovala Černice nebo Čertnice. A tohle (ukazuju na ceduli Zschachwitz) Čakvyc, kdysi asi Čakvice, Šakvice. A támhle nahoře (jedem podle sedumetrů vysoký zdi) jel ten vlak – tak to kilo a mě šrotovala kebule, co TEĎ?

Vyskočit! Dyš to jede kilo?

Tak záchrannou brzdu? A jak se dostanu dolů??

Všimni si tohohle baráku – to je špitál.“

Zahejbáme doleva, podjíždíme trať a vjíždíme do zahrádkářské kolonie.

„Vpravo zeď, ale vlevo zahrádky. Přídu pozdě na rande, sakra, řikal sem si. Taxem vstal a nenuceně, jenže srdce se rozhodlo, že chce pryč, bušilo na hrudní koš, jak dyby hořelo, na tváři lehký úsměv, ale prdelí bys žíni neprotáh. Prošel člověk. Jéžííš na mě musí bejt vidět, že chci spáchat nekalost. To, že je to jinak, mi dojde až asi za deset let. Vylezu na chodbičku, záda spocený jak po třech kilometrech, podrbu se ve vlasech a zatáhnu za NI.

Pomalu se odlepuju a du pryč. Po směru jízdy. Vlak přibrzdil ale málo. Divně se klepe. Procházím do přednějšího vagónu. Tak tak sem si stačil dát ruce před ksicht. Dělám klik ve svislý poloze, NAJEDNOU brzdí.

‚Ty si fakt zatáh za záchrannou brzdu? Ty si debil, chacháááááá,‘ Ivana sem se baj voko vo měsíc pozdějc ptal, co ten vlak blbnul. ‚To je totiž tak‘, řek mi, ‚zatáhneš za záchrannou brzdu, načež se ihned zablokuje jen ten jeden vagon a jde signál ke strojvedoucímu. Jenže ten zapne rychlobrzdu dycky pozdějc. Takže chvilku se tam těch patnáct tun mele jak nudle v bandě.‘

„Prošel sem ještě jeden vagón, vlak skřípal, kroutil se. V dalším sem otevřel dveře a koukal: jé ten vlak už skoro nejede a srdce chtělo furt ven, tak v jedný pravotočivý zatáčce hop, jasně po směru jízdy do záklonu, táák levá noha, pravá noha … a … hlava, vlak jel ještě asi pětatřicítkou. Probral sem se mezi kolejemi, támhle asi uprostřed tý zatáčky,“ vystoupili jsme a přešli kousek ke kolejím, „vlak eště poskřípával. Sbalil sem čepici, brejle sem tam nenašel a šup přes koleje.“

V dálce se pomalinku a tiše zvětšoval předek lokomotivy.

„Jako sem k nám?“

Trošinku přidala tempo růstu, jela přesně z anfasu.

„No, do prava to nešlo, tam je ta zeď.“

Jede přesně na nás. Věříme kolejím.

„Dyťs tam nemoh vidět! Co kdyby jelo něco naproti?“

Velmi lehce se naklání. Jak v němym filmu. Celek se začíná malinko chvět.

„Tak bysme tu takhle nestáli.“

Konec musím řvát, protože Intercity přehlučel.

„Proč já nemůžu mít normálního otce?“ kroutí vočima

Vzdorujem vzduchové vlně eště chvilku po přejezdu.

„Abyses neunudil xmrti. Tak tady takhle jdu a furt mi něco teče po čele a pak i na tváři. Vemu papírovej kapesník a otřu to. Kapesník durch. Druhej. Totéž. Třetim se konečně utřu. Na rande nemůžu jít krvavej, to je blbý. Ale kde se umeju?, taxem šel do těch baráků támhle přes ulici,“ stáli jsem zas u auta.

„Tos šel a normálně zvonil na zvonky?“

„Jo, co sem měl dělat?“

Kroutí a vrtí všim možnym. „A to ti někdo votevřel?“

„Nakonec jo. Pak z ní vylezlo, že je sestřičkou ve špitále. Zavedla mě do koupelny, myl jsem si xicht, furt mi tekla krev z vlasů, tak sem je rozhodil, měl jsem delší, přes uši a vzadu na límec vot košile, a koukal sem si na lebku…“

„Fááákt? To jeden kluk na táboře, Fura, se sek do lejtka, a taky sme mu koukali na holeň, to bylo dobrý,“ úsměv přešel v zamyšlení, „ale lebku – tu ne…“

„Tý ženský málem vypadly voči a hned, že ‚Sie müssen ins Krankenhaus, sie müssen ins Krankenhaus‘. Taxem ji řek, že ne, že musim na rande – no bylo už půl pátý pryč.“Ta ženská povyrostla na dvojnásobek, jinak byla mrňavá,“ ukázal sem kousek nad spodní konec hrudní kosti, „a začla na mě ječet, že nééé, že jsem vážně zraněnej, že se to musí šít, že to pozná, že pracuje ve špitálu a ten že je tady za rohem.“

Jak začne ženská takhle ječet, tak chlap vyměkne, to sem mu ale řikat nechtěl, v souvislosti s rozchodem.

„ Dojdu do špitálu, necham si to zašít a pak pudu na to rande, řikal sem si. Furt mi kapala krev na nos a to mě sralo. Až po chvíli sem si všim, že proti mně na chodníku, nikdo nejde, všichni přešli nebo přecházej.“

„Se nediv, dyť před tebou přecházej i teď.“ A rychle uhnul mému záhlavci. Zároveň hrdost na jeho kecy.

„Hledam vchod. Pak vidim: Erste Hilfe. Támhle, je totam furt.“ To už v autě míjíme zas ten špitál. „Vlezu tam a na chodbě tma. Jen výsek otevřenejch dveří do osvětlené místnosti za nima. Kromě světla ještě dva smějící se holčičí hlasy. Otevřu dveře: ‚Hallo Schwester, ich denk‘, ich brauch‘ die erste Hilfe,‘ tónem čau holky poďte zapařit. Sestřičky se votočili a vyjekli. Jedna začala zdrhat, přes rameno štěkla tý druhý, ať u mě zůstane a ječela: ‚Frau Doktor, kommen Sie hééér, kommen Sie hééér!‘ Vyšla doktorka mrňavější eště než ta ženská v tom baráku. V prstech zapletenou housku, klobásku, sejra a kyselou vokurku, jak v Jáchyme hoď ho do stroje. Přede mnou si eště ukousla. Kejvla ať se sehnu. Volnejma malíčkama mi odrhnula vlasy, a ať mě vemou na sál, ona že to dojí a pak příde. ‚Bude to rychle? Mam rande.‘ Ona že prej jo. Jen mě položili udělalo se mi blbě a pak už si toho moc nepamatuju, až ráno. Jo eště sem jim nadiktoval, kam maj zavolat.“

„A co ta holka?“

„Hoďku tam čekala, pak šla na kolej za mnou, já nikde a všichni ji řikali, že sem ji šel čekat.“

„To je dobrý.“

„Pak vlastně náhodou objevili ten vzkaz: Luk Maler Krankenhaus Dresden III, ne Dresden Zschachwitz, ale Dresden III, takže vůbec netušili, kde to je, a telefonní číslo. Tak tam volaj, načež je vyfakujou, že jestli nejsou příbuzný, že jim nemůžou nic říct a že pacient spí. Z toho usoudili, že nejsem mrtvej.“

To už bohaté a načančané předměstí na severu. Jak ženská z přelomu století.

Ted storku zkousává s obtížemi.

V dalším díle pak dobydou Berlín, velmi císařský i v moderní architektuře. Dále se přesvědčí o tom, co dokáže plíseň Homo sapiens udělat za škody na kůži Zeměkoule.