Sedím v klidu na kopci, na jedné z těch polorozpadlých ztrouchnivělých lavic a dívám se, jak jde všechno do prdele. Tenhle rok jsem určitě první, kdo tu lavičku použil. Slyším, jak mi hoří cigáro, takový je tady ticho. Možná si to ale sugeruji, protože ten tichý bzukot nikdy neustane, ten bude věčný. Už ho ani nevnímám a přijde mi, že moje cigareta dělá rámus, jak se tak mění v popel. Zpoza hladově šedivého kopce vychází žhnoucí slunce, které by nejednomu přivodilo úžeh. Světlo dává vyniknout detailům a prokresluje tmavé údolí pode mnou. Občas se tam zadívám.

Domy tam dole působí obnaženě, jako kost v otevřené zlomenině. Všechny ty skleněné mrakodrapy, mramorové vily a historické budovy v centru, co se dříve majestátně tyčily, teď hledají, kam se skrýt, jakoby slunce rušilo mrtvé. Proto se snažím moc po nich nekoukat. Nedělá mi to dobře. Ty jejich úpěnlivé siluety volají a prosí, ať se nedívám, jako holky, než se obléknou. A já jim tu poslední radost rád dopřávám. Jen občas se ujišťuji, jestli nejsem blázen a celé si to nevymýšlím. Počkat, podívám se… ne, tak necvokatím.

Sedím v klidu. Ano, teď už jsem klidný. Už jsem vykřičel všechny sprostý slova, co znám, a uřval jsem si hlasivky. Ani jedno z těch slov nic nezmohlo, nic nevyburcovalo, nic nezachránilo, ale vybil jsem se. Stejně, na co je mi řeč? Teď? K ničemu. Asi je to tak nejlepší, že jsem přišel o hlas. Zbytečně by mi připomínal, že se dřív k něčemu hodil.

Teď je mi všechno ukradené. Přestal jsem běhat po městě. Skončil jsem s proklínáním a už nelituji ani sám sebe. Asi se mi nemohlo stát nic lepšího. Teď mám nadhled.

Sedím v klidu na kopci. Nic se kolem mě neděje. Vítr nefouká, vlasy nevlají, vlajky už snad žádné neexistují, kolejiště jsou prázdné, pobíhají po krajině stejně ošklivě, jako křečové žily. Auta postávají způsobně zaparkovaná u krajnic, většinou s plnou nádrží. Před nedávnem jsem v nich zběsile jezdil a užíval si volnost, bral jsem si to po chodnících, v protisměrech, kdekoliv. Teď ať je vezme čert. Znamenaly naději. Proto je nenávidím. Všechno to bylo marné. Je to jen blbý kov. Stejně tak i letadla jsou k smíchu – mrtvé, oplechované mouchy s roztaženými křidýlky. Už nevzlétnou.

Dálnice a silnice jsou tepny civilizovaného světa. Dálnice i silnice jsou tepny mrtvoly. Nevyužitě si to brázdí popelavou krajinou. Není jich škoda… zůstat měly jiné věci, nějaké hezčí, třeba příroda, zeleň, lesy a louky…

Sedím v klidu na kopci, na jedné z těch polorozpadlých, ztrouchnivělých lavic. Nikdo se už o ně nestará. Tady už se nikdo o nic nezajímá. Mám snad o všechno pečovat já? Trošku velký úkol na bedra jednoho vysloužilce. A tak pomalinku všechno zapadá prachem, stárne a rezaví, a všem je to jedno. Proč by se taky o to měli zajímat? Takové méněcennosti jako je pěkná vyhlídka, krásný den, slunce na obloze, že bude pršet. Kdo se dnes pozastavuje nad tím, že příroda zmizela, zšedlé zmrzačené kmeny a větve stromů se válí po zemi, sem tam leží na asfaltkách popraskaný pták, který se zřítil, a když mám velké štěstí, vidím dožívat koně, krávy a další velká zvířata. Kočky a psi byli moc malí, nevydrželi tak dlouho. Jejích tělíčka se sklátila na chodníky, živé si je nepamatuji.

Říkám si, kdo byl takový blázen a přál si nesmrtelnost? Já bych si přál žít jeden život někde úplně jinde, v jinou dobu, stačilo by mi pár šťastných let…

Sedím v klidu na kopci na jedné z těch polorozpadlých, ztrouchnivělých lavic a dívám se. Co to mám být? Svět? Co se stalo s mým městem, které jsem znal, když jsem byl pryč? Támhle na náměstí chodilo denně tisíce lidí za prací, na jídlo a na nákupy. Davy a masy lidí jako jedna obrovská proudící řeka, kde se míhaly různé barvy; modrá bunda, zelený živůtek, černé sako, žlutá sukně, hnědý kožich, bílá pláštěnka. Za deště se tam houpavým krokem pohybovaly deštníky, čepice a mokré vlasy. Táhl se slyšitelný rámus, ve kterém se mísil křik s hlasy, zvuky, škemry, hudbou, nadávkami a troubením. Dnes už ne. Ať se dívám, jak chci, pořád vidím jen bezbarvé prázdno a slyším téměř neznatelný bzukot. Pozoruji, jak i to poslední, co zůstalo, upadá a je k ničemu.

Sedím v klidu na kopci, ale ne, nejsem sám. Mám tady přítele – Anupa. S Anupem se kamarádím už dlouho. Nevím, co bych si bez něj počal. Většinou si lidé nepamatují, kdy se potkali a spřátelili, ale já ano. Byl jsem na poušti v dusnu a klukovi, co běžel vedle mě, ustřelili kus krku. Všude stříkal a při tom se na mě stíhal ještě dívat. Nevěděl jsem, co dělat a tak jsem stál a koukal, jak uchází, jako nafukovací lehátko. Tehdy se objevil Anup a pomohl mi s ošetřením toho kluka. Od té doby mi radí se vším.

Myslím, že není vymyšlený, že existuje, nebo existoval, že ho mám v sobě, v genech. On si není jistý, ale je dost možné, že to je můj předek, promlouvá ke mně skrze čas. Něco jako instinkt, jako když víme, jak se zachovat, i když jsme se předtím nikdy v takové situaci neocitli.

Sedím pěkně v klidu a všechno je v prdeli. Celý svět šel do kytek. Už jsem se s tím smířil, jsem poslední. Lítal jsem auty po městech a troubil a hledal živáčka, ale už jsem to vzdal. Takže tady jsem, poslední člověk na planetě, náruživě kouřím, piji, mám hluboké deprese, občas se z ničeho nic směji, mám jizvy po celém těle, vypadávají mi vlasy, rád se dívám do okolí a umírám.

Sedím a botu si utírám o jedny z posledních novin, co leží pod lavičkou. Co na nich záleží? Kdo je ještě bude číst? Já ne. A když ne já, tak nikdo. Poslední noviny a poslední člověk. Všechny další a nové události už tvořím jenom já a jenom já se o nich potřebuji dozvídat. A helemese… agitačka:

“Víš co mě trápí, Anupe?

“Copak, příteli?”

“Docela se těším až to bude za mnou, až konečně umřu.”

“To tě trápí?”

“Ne, nemůžu pochopit, co to je ta nesmrtelnost?”

“Žít na věky přeci.”

“Myslíš, žít a na věky? Pověz mi, co ti to přinese?”

“Mnohé… Uvidíš, jak to s lidstvem dopadne, uvidíš děti svých dětí, dočkáš se všeho, uvidíš všechno.”

“Copak ti nestačí jeden jediný?”

“Nasytit zvědavost? Knihovny jsou plné děl, které nepřečteš za deset životů!”

“To by ses na věčnost zavřel mezi regály?”

“Dávám příklad.”

“A co když by se ti něco stalo? Zranil se, ochrnul, viděl bys umírat své děti. Stravovala by tě bolest celou věčnost?”

“Naopak, představ si žít a nebát se smrti. Konečně bys nebyl spoutaný!”

“Ale nikdo si přece nepřál být nesmrtelný a zároveň necítit. Nikde se neříká, že být nesmrtelný znamená neprožívat bolest? Nezdá se ti, že to je naopak trest přímo pekelný, nekonečně dlouho snášet bolest?”

“Přeci i bolest znamená prožívat život?”

“A je to život, který tak moc chtěli žít ti, co se pídili po nesmrtelnosti?”

“Znají lide nějaký jiný druh života? Život bez bolesti? A vůbec, byl by to ještě život?”

“Bolest k žití neodmyslitelně patří, to máš pravdu.”

“Zajisté.”

“Dá se považovat za život stav, kdy nemusíš dýchat, pít a jíst?

“Což o to… já si také nepamatuji, kdy jsem naposled něco zakousl a nepřipadám ti jako tvůj přítel?”

“Plyšový medvídek je také přítel…”

“Jsem já snad věc? Copak neuvažuji, nemluvím?”

“A co nějaký stroj? Stroj, co ti popřeje dobrý den a vyhodnotí situaci? Mluví a dá se říct, že myslí, je proto živý?

“Není. Máš pravdu. Nesmrtelnost nemusí mít nic společného s životem.”

“Prostě to znamená, že tady jsi.”

Anup je potichu a čas se vleče, a prach pozvolna dopadá…

“Napadá mě, Anupe, myslíš, že by ti, co chtěli být nesmrtelný a vidět konec lidstva, byli spokojeni s tímhle?”

“Dočkali by se, ne?”

“Ale přece jenom, podívej se kolem. Nešokuje tě, co se stalo? Nepředstavoval sis ten konec jinak? Nějak lépe?”

“Ani nevím, co jsem čekal…”

“Já si vždycky říkal, že se pobijeme do posledního navzájem, nebo že do země narazí meteorit, možná, že půjdeme do války s mimozemšťany, ale tohle? Že se nám stane tohle?!”

“Osud si nevybereš.”

“Víš v čem já vidím hlavní problém?”

“Povídej.”

“Zavrhli jsme přírodu a proto se nám to stalo. Příroda a lidé. To nejsou dva rozdílné pojmy. My jsme součástí přírody, jednou z podskupin. Bohužel civilizace si to interpretovala jinak. My a pak to zelené kolem.

My jsme si dopřávali všechno a na přírodu nebrali ohledy, kašlali na ni. Neuvědomili jsme si, že když ji zabíjíme, ničíme taky sami sebe.”

Anup mlčí a čas plyne…

“Už nejsi, cos býval.”

“Jak to myslíš, Anupe?”

“Už nejsi ten voják, co se rval, jsi zlomený, a co víc, podívej, jak vypadáš. To nejsi ty. Je to nějaká opuchlá a pokroucené zrůda.”

“Ano, poslední člověk je poničená, nabobtnalá tělesná schránka.”

“Kde bereš tu jistotu, že jsi poslední?”

“Tak jako tak… tohle dlouho nikdo nepřežije… Pokud nejsem poslední, rozhodně patřím mezi ty, kteří zůstávají nejdéle.

Anup neodpovídá, nepokračuje v rozhovoru, a nikdo jiný, s kým bych mohl vést dialog není…

“Co takový kámen, může ten být nesmrtelný? Řekl by to o něm někdo?”

“Je tady pořád.”

“Právě. A není přesně to definice nesmrtelnosti? Věčné bytí? I když už jsi třeba jen kámen?”

“Myslíš?”

“Co my víme o tom, co se děje uvnitř takového kamene? I v něm ty elektrony poletují a částice kmitají.”

“Nezahrnuješ do toho věci, které nepostihnou smysly. Jako například mě.”

“Co ostatní ví o tom, co se děje uvnitř mé hlavy? Nic. A nikdy nevěděli. Že tam jsi se mnou? No a co?”

“Jak se tohle všechno seběhlo? Nestačím se divit.”

Ulicí vane prázdnota a místo rytmu města se vlní prach. Dřív projíždějící auta troubila, burácela a brzdila. Lidé nadávali, spěchali a hádali se. Člověk na to byl zvyklý, na hluky a mumraj. Takový život jsem opouštěl. Plný barev, zvuků, pohybů a všelijakých emocí.

Vrátil jsem se, a našel šeď, vystydlý kov, chlad panelů a asfalt, co na dotek zebe. Nikdy víc už je neprohřeje lidský krok, hlas nebo dech. Vše mi uteklo mezi prsty a já si připadám, jako že všechno stojí a padá s jediným mrknutím. Počkat… tak už ne.

Všichni jsou nesmrtelní, ale dá se jim ještě říkat lidé? Nejí, nedýchají, nepotřebují se napít, všechny ty lásky a city ztratily smysl, protože tak to dopadlo i s rozmnožováním. Na co, probůh? Zachovat druh?

Jen já tady sedím, dívám se na svět, který je neustále ozařován a umírám. Ostatním to nevadí, ty to nezajímá, jsou přece nesmrtelní.

Přenos dat po paprsku s menší vlnovou délkou, než mají bezpečné záření, dělá technické divy, ale stejně tak i biologické.

Brzy se nenašel jediný, který by se bránil nesmrtelnosti. Najednou se to jevilo jako přirozený vývoj, jako cesta do bezpečí, protože kdo ví.

Spustily se všechny připravené zářiče a ty pokryly celý svět. Proč se ale ohlížet, když se vás to netýká? Rostliny a zvířata žijí dál. Jinak. A lidé si hoví v bezpečí, nezranitelný, bez bolestných pocitů a potřeb v ideálním světě, kde nikdo netrpí a všichni jsou šťastný. A tak kmity vysílaní proráží mé buňky pokaždé, když se někdo s někým chce třeba jen pozdravit.