Cesta na severozápad II
Pořád pondělíček
V minulém díle se Ted, Luk a Malér rozjeli polehounku jak studený diesel do severozápadních sudet, kde potkali něco minulosti a trošku blbosti.
Slunce mezi mraky není vidět, jen barokní průsvity na nepříliš vzdálenou krajinu okolo České Lípy dávaj tušit, že tam je. Mlčíme. Naskakuje film.
Po típnutíí budíku se na něj moc hezky usmála, přivinula se a políbila ho.
„Jestli budeš na mě tak hodná pořád, udělím ti titul Její Squěllost,“ pohladil ji.
V očích jí sice cuklo, ale celkově se držela.
„Ale jen přechodný. Když na mě pagzas budeš zlá, abych ti ho moh odebrat.“
„PANE BOŽE!!!!“
„Když jsme sami můžeš mi řikat ménem.“
„Já se z tebe poseru.“
„Ale ne tady.“
„Nedělej to, nebo ti to zůstane.“
Teď políbil on ji. Přivinula se.
Poúsměv.
Teď se drahný kus mého života stěhuje. Lehkej stesk jak na podzim, léto sme si sice dóst užili, ale teď je v prdeli.
Hraje Vypsaná fixa. Nejsme na silnici, něco mezi lodí a letadlem. Ale splasklá šrajtofle a hlad nutí přistát.
V České Lípě parkujem za autobusem.
„To by bylo na výlety,“ kývnu na tu zrezlou hranatou Karosu ze sedmdesátých let.
„Todle? Pro dva?“
„Noo, každej vlastní autobus, to je blbost, nemohli bysme si povídat a ty ani nemáš řidičák:“
„Na popelnice nepotřebuju řidičák.“
Prázdná zahrádka před picerkou na náměstí budí podezření. Neprávem. Servírka ví, že nikdy nebude nejheščí, ale že je dost hezká na to, aby si ji ňákej frajer všim. Tak je spokojená a příjemná, má jiskru. A chytí se jich o něco víc. Jídlo je skvělý. Porce ohromný. Cena rozumná. Kutálíme se po centru. Město je jak ta servírka.
Obloukem směřujem k Děčínu. Projíždíme propagačním materiálem sudeťáckých organizací.
„Podívejte co ste z nás udělali, dyš ste ty Skopčáky vyhnali,“ žalují po celou cestu zchátralé továrny v každé vesnici (a že jich je), přesně napasované do údolí, a obrovské dvoupatrové rodinné domy, neznámou silou vzdorující nepéči současných majitelů.
Z kopečka do Děčína.
Při hledání Shellky sme projeli skoro celej Děčín. Podívejte, jak je to tu hnusný, řikaj nahnanci, co přišli po vyhnancích, tím městem.
„Tady máš exkurzi, jak taky může vypadat město.“ Jestli v Tedově řeči těla něco chybí, pak je to nadšení či obdiv.
„Může bejt eště výrazně hůř,“ dodávám ještě.
Hotel na náměstí. Na zahrádce před ním nevyrovnanci konzervujou svůj osobní Černobyl pod sarkofág panáků a piv. Kolem hospody po vyšlapaném linu do patra k recepci. Zmatená recepční je příjemný slon v porcelánu. Berem nejlepší pokoj za 450,- Kč, s umyvadlem, sprchou, snídaní, ale bez hajzlu. Na klíči se bimbá proděravěný tenisák.
Něco zavanulo. Stejně se otáčíme k odchodu. Před náma homlesák jak z plakátu armády spásy. Kupuje si pokoj za kilo. Teď už nevane, smrdí, jak dyby za to byl placenej.
Jak asi vypadá pokoj za kilo, když tohle stojí štyrystapáďo: nouzová ubytovna, sprchovej kout se trochu kejve, okno netěsní, ale je tu čisto. I postel.
Řekli sme si, nejdřív pro naftu, pak na kulábr.
Kulečníkový klub se menuje Pegas. Ale české držgrešle, dodávam. Křídování tág, třeskot koulí. Zase je hrc prc. Těsně vítězím. Vim, že Ted už alkohol okusil, sem rád, že vrchnímu říká o nealko. Byl bych na sebe zvědav, dyby mu řek o pivo.
„My little pony, vstávej, učešu tě a dám ti napít,“ zní z TV reklamy. Okamžitě připoutá náš pohled. A holčička ostentativně předvádí starost. Šahá na mě smrt. Krátký vzájemný pohled. Nejen na mě. Pak ho dává spát k sobě do postýlky: „Hezky se vyspi, My little pony.“
„Horší monstrum než Vetřelec – vzorná manželka pro vzorný život, kde sou jasný rituály předem a kde za každý krok vedle je rána do vazu,“ upliv si Malér.
„Hmmm, tak ty si ďábel, no snad se ňák dohodnem,“ řikam divnýmu chlapíkovi ve snu. Přežil jsem socik, moh bych přežít i ďábla, myslim si. „Helé,“ zas k němu, „proč je teďka ďábel převlečenej za člověka v každym druhym americkym filmu?“
V příštích dílech už Ted, Luk a Malér překročí hranici, poznaj, co je ztráta paměti u měst, v Česku pak i u krajiny.
Ale to milé děti, až po vánocích... (až vám trochu splasknou teřichy, vy parchanti, překládá Malér)