Cesta na severozápad I
Pondělíček
„Póť pojedem někam, řexem Tedovi, když Srpen zás zachraňoval zemědělcům srážkový průměr.
„Zas ňáký města?“ kinklá se, v očích vidět hrůzu z vlastivědy a chození do kopce jako v Bánský Šťiavnici. Zas vyrost, furt se poměřuje. Eště nepřerost, eště nepřepere.
„Neboj, bude i adrenalin.“
Odjezd.
„A co na tom Mácháči má teda bejt?“ Ted
„Nó psali, vodní skůtry, čluny a tak. Póčo nic moc, teplo není, uvidíme.“
Rozebírá tábor a brusle. Žije tim, mává vlasama.
Xakru, proč já sem si nikdy nenechal narůst fáákt dlouhý vlasy? Průbliky do půlky 70. let: „Dej se ostříhat, máš to strašně dlouhý.“ (matka) „Veselý, když už si nenajdete čas na „matematiku, najdi si čas aspoň na holiče.“ (matikářka, když Zbyňkovi – třídní máničce - s rozkoší malovala další čtverec do notesu) „Máničkám nenalejváme“ (krédo spousty hostinskejch). Moc línej na vzdor a moc živej na dav, tak sem měl aspoň kecy.
Lehce sme se otřeli o Mělník, chataři a chalupáři se mrcasej po pozemcích, krabatí čela, že práce neubývá, ale zároveň si ji přidělávaj. Schraňujou bordel, posouvaj ho po usedlostech. A proto tam musí jezdit každej víkend. Prej to dělaj pro děti. Ty by se jim na to nejrači vysraly. Už ani vlastně nevěděj, proč sem jezděj.
Šup a sme v Sudetech. Neviditelná hranice je naprosto jasně cítit.
Vyhýbka: Na ní stopuje holka, kerou vezmu o dva měsíce později a budu poslouchat, jak je skvělý lítat malym letadlem. Tak se s ní proletím. Připomínka možnýho života, kerej bych žil, kdybych v osmnácti koupil za prachy z brigády od Honzy Harleye z roku 48 a připojil se tak ke komunitě, co nic nemá, ale jak v rauši žije svými koníčky, do kerejch vráží neuvěřitelný mergle.
Doksy se vyvalují u Macháče jak přerostlý rekreant. Nepřemejšlej, trčej pupek, mezi žrádly se s funěním přelejvaj.
Á, velerekreant si jezírko ohradil.
|