Na svých malinkých nožičkách cupitala po cestě gnomka s culíky větší než ona. Zastavila se těsně před člověkem v tmavé kápi a dvakrát poskočila na místě.
„ Zase gnomka, co používá elixíry zvětšující velikost a když ho nemá, tak skáče jak gumídek, aby ji bylo vidět.“ odplivla si osoba zahalená v černém.
„Ahoj, já jsem nejukecanější gnomka na světě a ještě k tomu největší.“ Ukázala na svoje vysoko vyčesané růžové culíky a zamávala.
Proti stojící člověk povytáhl obočí.
„Ahoj, já jsem..“
„Slyšela jsem, co chceš?“ Warločí ženě zažhnuly krvavé plameny v očích. Čekala, že se papouškující škvrně lekne jako každé jiné, ale jen se usmála úsměvem, který nenáležel prostým občanům Setteru, a pištivým hláskem odpověděla.
„Mám tě zavést do hospody U Zlatých varlat.“
„Co tam.“
„Tvoje učení. A ještě jsem se ani nepředstavila...“ přestala vnímat další její slova. „Učení.. Myslela jsem, že je konec, když naše město přepadli Baziliščí jezdci..“
„Renfri, ty mě neposloucháš!“
„Jak znáš moje jméno?“
„Poslali mě pro tebe! Tak pojďme není to tady pro tvou ručku bezpečné.“
„Chtěla si říct pro tvou“ vysmívala se Endie v mysli, ale šetřila slov, jak ji to učili.“
„Pro naše obě, princezno Renfri.“
„Drž se při stěně a jdi přímo za mnou! Jestli jen uděláš krok vedle, všimnou si nás“
„Ale kdo si nás sakra všimne!“ zařvala Renfri.
„No oni!“ zamračila se Endia a z jeskyně vylétlo dvacet trogolitů, zmutovaných gnomů s kyji v pazourech.
„Renfri uteč!“ Gnomka vytáhla ze vzduchu koště liliovité barvy, s lehkostí se na něj posadila a směle vzlétla nad slintajícími trigolity, kteří se hnali za warločí ženou a strhávali z ní kusy oblečení.
Endia rozpažila ruce a z jejích drobných prstů začala téci voda, která se měnila v rampouchy a ty se čím dál více zvětšovaly a zasazovaly krvavé, smrtící rány příšerám.
Zastavili pronásledování a vyvalily obrovské, prohnilé oči směrem k malinké tečce nad nimi, z níž padaly zmrzlé zabíjející blesky. První Trigolit, jenž ji spatřil, ze sebe vydal zvuk podobný krknutí a vyplázl svůj fialový jazyk posetý něčím co připomínalo bradavice zahalené v slizu. Chvilku na ni všichni jen civěli. Na další krknutí se k nebi vzneslo na deset kyjí od zbylých žijícíh trogolitů.
Kyje nejenže netrefily cíl ale při zpáteční cestě většinou i srazily sliz prskajícího trogolita na zem. A rampouchová bouře dokonala svou práci.
Endia se snesla k zemi a došla k choulící se Renfri v křoví.
Pohlédly na sebe. Ani jedna neřekla jediné slůvko.
|