Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Mystika, filosofie
 > Mystika, filosofie
 > Filosofie
 > Náboženství
 > Duševno, mystika
 > Literatura, odkazy
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky Komentář k dílku Stvořitel a my od milovníka moudrosti romanna z kolekce filosofie
Autor: Cid (Občasný) - publikováno 6.12.2006 (11:37:46)
další>

Tento článek je dalším komentářem k romannovu dílu. Mým cílem není romanna kritizovat, ale chci s ním vést dialog filosofickými nástroji. Proto budu nejdříve romannova díla rozebírat a budu se snažit s ním komunikovat.  Romannova fasicinace filosofií mě velmi těší. Jako spolupoutníkovi mu tedy chci svou troškou znalostí pomoci k vyváženější filosofické diskusi.  Dnes se pozastavím nad jistě upřímným článkem „Stvořitel a my“.

 

Stvořitel a my

Vztah Stvořitele k nám je odedávna opředen mnoha mýty. Budhisté Stvořitele neuznávají, jako bychom si vše stvořili sami. Je to pravda i není. Člověk skutečně Stvořitelem být nemůže, nemá ani potřebnou inteligenci, ani energii. Pokud však Stvořitele chápeme jako někoho odděleného, je to také omyl.

S první větou lze souhlasit. Druhá věta vyskakuje jaksi samovolně a není jasné, co má společného s první. Ke všemu se jedná minimálně o velké zjednodušení. Budhisté spíše vztah ke Stvořiteli neřeší, nebo není pro ně prioritní.  Nicméně nelze budhistům podsouvat představu, že za Stvořitele považují lidstvo. Podle další věty člověk nemůže být Stvořitelem. Jedná se o větu podle zkušenosti jistě pravdivou, ale zde je potřeba ji podložit.  Je zajímavé, že autor klidně píše o Stvořiteli a stvoření a přitom se neobtěžoval toto slovo definovat. Pak ovšem i uvedená věta postrádá smyslu, protože nikdo neví, o čem se mluví. I postřeh, že Stvořitel není oddělený je intuitivně správný, ale neprokázaný. Opět by byla nutná reflexe slova stvoření.

Podstatou Boha a Jeho Obrazu=Stvoření je kromě Principu podobnosti i nám daleko méně známá Jednota protikladů. Je i v tom, že Bůh je virtuálně reálný, jednoduchý i nekonečně složitý, skutečný i neskutečný současně. Podobně koexistuje kvantová a relativistická fyzika. Jak je Nahoře, tak je i dole.

Aniž by byl Bůh nějak prokázán, nebo alespoň odůvodněn, ocitáme se najednou u jeho podstaty. Slovo opět není vyloženo. Ke všemu je podle podstaty Boha vykládána podstata stvoření, což je minimálně ukvapené. To že je si něco podobné ať vnějškově (kruh, elipsa), nebo vnitřně (dva podobně píšící básníci), ještě neznamená, že se automaticky jedná o stejnou podstatu. Esence, to co vymezuje jsoucno, může být dost odlišná. Tolik o principu podobnosti. Autor dál jedním dechem uvádí princip Jednoty protikladů. Není pravda, že je tento princip málo známý. Jedná se o velmi rozšířené učení od dob Hegera, i když není zrovna jednoznačné. Jednota protikladů říká, že zároveň lze o subjektu vypovídat A a non A.

Autor to celé opírá o tvrzení, že Bůh je zároveň jednoduchý a nekonečně složitý. Na první pohled nelze než souhlasit. Jenže nebyl vyjasněn obsah pojmů. Co když jednoduchý a nekonečně složitý je jedno a totéž. To první je vypovídáno o podstatě Boha a to druhé vypovídá o naši omezenosti vůči Bohu. V druhém případě by se pak jednalo o antropomorfismus, který nemusí vůbec odporovat svému „opaku“. Srovnání s fyzikou je dosti nepřesné. Nejedná se totiž o dvě oddělené fyziky, které popisují stejný svět stejně pravdivě, ale o dva možné pohledy na svět z jiných úhlů. Pokud by autor více četl, tak by mohl vědět, že se hledá fyzika zastřešující oba pohledy.

I zázraky se mohou stávat i nemusejí. Nejde tedy vše? Jak komu, vždy je něco skryto v rukávu Boha. Vše je božská Hra na vývoj. Tj. směřujeme i nesměřujeme k Dokonalosti, ta je Věčná. Nedokonalost je skutečná i neskutečná současně. Tento princip se dá aplikovat i na filozofické poznání vztah nás k Stvořiteli podobenstvím mezi částí a Celkem. Představme si ohromný lustr, který se skládá z nekonečna střípků. Střípek je ze stejného materiálu, má stejnou Podstatu, ale tím je podobnost u konce. Ani my nevíme o Bohu nic, střípek nijak Velikost Boha nenaznačuje, naopak. Je totožný a přesto jiný, v podstatě bezvýznamný a přesto nesmírně důležitý. Bez něj by Celek nebyl úplný!

V dalším odstavci autor ukazuje, jak je jednota protikladů ošidná. Jedná se o literárně hezké věty. Jenomže jejich obsah je podivný. Kupříkladu věta směřujeme i nesměřujeme k dokonalosti, nebo dokonalost je skutečná i neskutečná zároveň. Pokud tyto věty platí pak přeci sama meditace, které se autor tak často dovolává je nesmyslná. Protože sama jednak je i není. V modu své existence je směřována k Bohu, který existuje i neexistuje. V modu existence Boha, zase musí platit, že člověka miluje i nemiluje. Pro náboženský život to jsou katastrofální následky. Naštěstí si s nimi člověk nemusí dělat hlavu, protože autorův článek napsán byl a nebyl. Inu jednota protikladů je krásná, ale pro filosofii znamená čistou smrt.

Vztah je skutečně velmi špatně popsatelný, nejlépe si vypomoci podobenstvím vztahu rodičů k dětem. Nebo Ho chápat jako naši nejvyšší a nejhlubší Podstatu.

Těžko soudit, co vede autora k těmto závěrům. Vztah je vzájemný stav dvou nebo více jsoucen. Může platit určitá výjimka o jednom jsoucnu, ta je ale dost složitá. Je svou podstatou akcidentální. Tedy aby vztah existoval, je nutná aby existovala jsoucna. Je tedy těžko myslitelné mluvit o vztahu jako o podstatě – natož o Podstatě.

Proč nás stvořil? I tato otázka je nesmírně složitá, pro člověka prakticky nepochopitelná. Lze jen naznačit opakem. Proč by to neměl udělat? Jde tedy o naplnění Potencionality. On je Vším, my Jeho zlomkem hledajícím Cestu k Němu. Z Tebe jsem vznikl, k Tobě se vracím.

Zase ten zvláštní slovník. Záležitost je nepochopitelná, lze na ni ale odpovědět opakem. Jak? Pokud se vzpírá pochopení, vzpírá se i určení opaku. Neplete si náhodou autor slovo pochopení a plné poznání?

 

 

Milý romanne směle pokračujte, rád Vás budu dále doprovázet dál.

 

Jirka

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Martin (Stálý,Redaktor) - 6.12.2006 > Podle mne diskutovat o existenci či neexistenci Boha a upírat oči ke kvantové či jiné fyzice nevede nikam. Fyzika má jeden prazáklad, hmotu, která se v případě té kvantové fyziky sice jaksi prolíná s energií, ale když člověk jde dál k teorii relativity, dojde nakonec k tomu, že energie a hmota jsou v podstatě totéž, něco jako voda ve více skupenstvích. Kdybych tedy nehmotného Boha chtěl dokazovat hmotou či nějakým skupenstvím energie, bylo by to podle mne stejně nesmyslné řešení, jako dokazovat existenci světla prostřednictvím lopaty. Osobně v Boha věřím taky, nicméně chápu jej jako někoho lidsky neobjevitelného a za jeho jedinný hmotný důkaz považuji veškeré děje v přírodě, které člověk od nepaměti neustále objevuje a objevuje a stále není u konce. Tento svět beru jako geneální dílo, které musel někdo chytrý vymyslet. Jinak se veškeré mé důkazy Boha objevují v čistě citové osobní rovině a tak nějak mi přijde, že na metodu, jak jej nalézt v nehmotném světě, musí každý přijít sám.
<reagovat 
Cid (Občasný) - 7.12.2006 > V tomto bodu se musím romanna zastat. On nepoužívá fyziky k prokázání Boha, ale uvádí je jako příklad, že platí jednota protikladů. Přitom je chápe ale dost podivně. Jako by si ony fyziky naprosto odporovaly, což není pravda. Nejde mu tedy o důkaz jako takový, ale spíše o příklad ze světa.

Jinak přece jenom nemohu souhlasit s tvrzením, že veškeré důkazy objevují Boha v citové rovině. Mnoho důkazů Boha má do pouze citové roviny hodně daleko. Ať už jsou to Tomášovi cesty, nebo Aristotelův výklad prvotního hybatele, nebo ontologický důkaz Anselmův. Ano, žádný z těchto důkazů není absolutně prokazatelný. Nebo lépe řečeno, nemá sílu přesvědčit pochybující. Nicméně to nezpochybňuje platnost tohoto důkazu. Pokud se rozum vydá na cestu k Bohu, nemůže očekávat, že ho popíše, ale že k němu maximálně dorazí. Další je věcí milosti a víry a hlavně lásky. Rozum se ocitá v roli poutníka, který došel k hradu, ale milost a srdce otevírají bránu.

Jirka
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 12.12.2006 > Odpuzující už formou. Vůči každému, kdo použije dobrovolně slovo "dílko" mám nedúvěru. Autor se tu staví za poučenějšího staršího bratra Romannova, ale neřekla bych, že ho v něčem převyšuje.
<reagovat 
 Cid (Občasný) - 13.12.2006 > ztratila> Chápu, že se Ti forma nelíbí. Na druhou stranu to není normální dílo. Je to rozbor a výzva k diskusi, která asi nebude přijata, protože se autor většinou baví pouze s lidmi, kteří mu říkají, jak je dobrej. Jenomže ve filosofii běží i o jiné věci. Mě třeba zajímá jak má romann definované pojmy. Pak se totiž můžeme lépe bavit.


Možná je romann lepší filos než já. Pokud mi to prokáže, rád to přijmu a budu se od něj učit. Ale prokázat a odpovědět to je, oč tu běží. A co se tu opravdu nenosí.


Jirka
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 13.12.2006 > To, co říkáme, prosazujeme už tím, jak to říkáme.
<reagovat 
Cid (Občasný) - 14.12.2006 > Zajisté ano, a.....? Pokud chceš nějakou myšlenku rozvést, vyvrátit, či podpořit tak do toho, prosím, o tom to je. Zatím jsi pouze řekla, že se domníváš, že jsem nějaký. Do diskuse nic moc.

Hezký den

Jirka
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 (2) 3
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter