Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 6.11.
Liběna
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
...o závodním koníčkovi
Autor: schizandra* (Občasný) - publikováno 6.12.2006 (11:49:32)

Tak ty chceš, Vendulko, pohádku o koníčkovi? Dobře, já jednoho znám a budu ti o něm vyprávět.

 

Za jedním veselým lesíkem, kde rostlo hodně břízek, habrů, osik a sem tam nějaký doubek a kde se větřík  proháněl mezi listím a mával větvemi na pozdrav, stála stáj. Byla prostorná a čisťounká a v každém stání šustila pod nohama koní voňavá zlatá sláma.

A stalo se jednou takhle k ránu, že se mamince kobylce ve třetím stání narodilo krásné hříbátko. Bylo celé hnědé a lesklo se jako kaštánek, který se právě vyloupl ze slupky. Hřívu a ohon mělo černý, na každé nožičce bílou podkolenku a taky bílou lysinku od tlamičky až k ouškům. Byl to koník, kluk jako buk a měl se k světu. Na slámě moc dlouho neležel, honem honem se snažil postavit na nožky, i když byly ještě vratké a on párkrát drcl nosem do slámy. Ale maminka mu pomohla zase se postavit a za chvilku se už krmil jejím mlíčkem. To byla dobrota! A protože se hříbátko jen krmilo, hodně spalo a sem tam si zaběhalo, rychle rostlo.

Jednou přišla do stájí malá holčička s maminkou podívat se na koníčka. Zvědavě po sobě pokukovali, koníček pohazoval hlavou a slabounce ržál.Vypadalo to, jako by jí něco povídal.

„Taky se mně líbíš,“ řekla holčička, natáhla ručku a pohladila ho, „ budu ti říkat Soprán, chceš?“

A koník vesele zadupkal, pohodil hlavou a spokojeně zaržál. Tak se z nich stali kamarádi.

        Jenže žádný boží tvor není na světě jen tak, každý tady má svůj úkol. Někteří koníci tahají třeba dříví z lesa, jiné zase zapřahají k vozu, kterým se sváží z polí úroda, a jsou taky koníci závodní. Soprán měl slavného tatínka i maminku, oba zvítězili v mnoha závodech, a tak i naše hříbátko mělo určeno svůj osud. Napřed jen tak běhal s ostatními po louce, radostně hopsal , vyhazoval zadními nožkami, honil svoje bratránky a sestřenice a všem se to moc líbilo.

Jenže mladí koníci byli taky zvědaví, pokukovali po lesíku ale žádný neměl tolik odvahy, aby se tam vydal. Jen Soprán, který byl z nich nejmladší, zapomněl na to, co mu říkala maminka o nebezpečí venku za ohradou, přeskočil ji a od radosti, že je volný, utíkal jako o závod. Ani se nepodíval, jestli někdo běží za ním. Jeden skok přes krtčí hromádku, druhý přes velké mraveniště a ještě jeden…Větve zašuměly údivem, když Soprán vběhl jako vítr do lesíka.

„šššššššššš, co tady děláááššššš? ty nevíííššššš, že brzy bude večččer a noc a v noci sem chodííí lovit vlk? Vždyť se mu neubráníííšššššš! Honem se vrať domů, dokud je ješššště čassss!“ šumělo to lesíkem.

Ó, jak se Soprán polekal! Ta tam byla radost z volnosti, strach na něho padl a svázal mu nohy ostružinovými šlahouny, které mu bránily, aby se otočil a utíkal zpátky. Vzpínal se a kopal a volal, volal o pomoc svoje kamarády. Teď litoval svojí neposlušnosti, teď věděl, že to nebyla žádná odvaha ale hloupost, když přeskočil ohradu a ubíhal k lesu.

Ve stájích zatím bylo pozdvižení. Mladí koníci sem vběhli celí vyděšení, kouleli očima, stříhali ušima a …íííhaha íííhaha… honem pojďte všichni, Soprán je v lese a volá o  pomoc!

Dospělí koně začali tlouct kopyty o dvířka svých stání, aby se dostali ven, a kdo ví, jak by to všechno dopadlo, kdyby do stájí právě nepřišel stájník, aby koně nakrmil. Jak uslyšel, co se stalo se Sopránem, osedlal jeho maminku, ostatní koně poslal do jejich stání a vyjeli k lesu. 

Noc se už pomalu přikrádala, když se dostali k Sopránovi. Jak je uviděl, uklidnil se, přestal se vzpínat, jen rychle oddychoval a celý se chvěl. Stájník přesekal ostružinové šlahouny a Soprán, s nohama poškrábanýma od jejich ostnů a hlavou skloněnou, šel vedle maminky. Bylo mu moc líto toho, co provedl.

Ráno ani neměl moc času, aby povykládal svým kamarádům o tom velkém dobrodružství, protože si pro něho přišel někdo, koho Soprán ještě neviděl. Byl to žokej Jirka, který měl Soprána připravit na jeho první závod, a mladému koníčkovi začalo učení. Když dostal ohlávku a sedlo, moc se mu to nelíbilo, a co potom, když do sedla vyskočil Jirka! Soprán se polekal a taky rozzlobil – ještě nikdy na něm nikdo neseděl a nikdo jej nenutil, aby poslouchal! Vzpínal se na zadních jako včera v ostružinovém houští, hrabal předníma nohama, až drny trávy odlétaly jako by měly křidélka, a křičel …íííhahaha, íííhahaha…pomoc! Zachraňte mě! Já nechci uzdu, nechci sedlo, pomóóóc!....

Ale Jirka byl zkušený a laskavý žokej. Uklidňoval koníčka tichým hlasem a hladil jej, popleskával po zpocené šíji. Konečně se Soprán uklidnil, a když viděl, že se mu nic nestalo a že jeho žokej je hodný, začal jej poslouchat a dělat to, co po něm Jirka chtěl. A vida! Vždyť to byla pro mladého koníčka zábava! Běhal hned pomalu, hned rychle a ještě zkusil tryskem, a když uviděl před sebou nízký plotek, ani jej Jirka nemusel pobízet, aby přes něj přeskočil. Pak skákali přes zelené houští, které ho pěkně polechtalo na bříšku a ještě přes příkop plný vody. Když skončili, Sopránovi se vůbec nechtělo do stájí, ale Jirka mu vysvětlil, že teď si oba musí odpočinout a pak si zase pro něho přijde.

Každý den tak spolu jezdili a Soprán měl čím dál větší chuť běžet o závod s jiným mladými koníky. Moc se těšil, když ho jednoho krásného sluníčkem prozářeného dne spolu s ostatními odvezli na závodiště plné lidí na tribunách a koní v padoku. Všichni byli vzrušení a nedočkaví, pohazovali hlavami, přešlapovali, jako by tančili na místě,  a na startu je žokejové museli uklidňovat, aby některý nevyběhl dřív, něž se ozval výstřel startovní pistole .

A pak to přišlo ! Země zaduněla pod jejich kopyty a obrovská koňská síla se hnala kupředu. Lidé na tribunách křičeli a mávali, když první z nich proběhl cílem. To Soprán splnil svůj úkol a teď byl odměněn potleskem, radostí a láskou těch, kdo jej k závodu připravili. Pyšně pohazoval hlavou a rozhlížel se kolem. Jak byl překvapený, když uviděl svoji malou kamarádku, která za ním přišla, pohladila ho a na dlani mu podala několik kostiček sladkého cukříku. To byla odměna nejpěknější.

Dlouhá léta Soprán závodil a nebylo rychlejšího koně, který by jej předběhl. A teď, když zestárl, spokojeně se pase na voňavé trávě ve výběhu a vždycky rád  tě sveze na svém hřbetě, viď, Vendulko?!

 

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Quotidiana (Občasný) - 7.12.2006 > jo, pohádka s příběhem :) to už je lepší :))
<reagovat 
Dani456 (Občasný) - 10.7.2007 > Moc krásná pohádka. Taková miloučká a nejen pro děti. I já mám ráda pohádky. A to už jsem z dětských střevíčků dááávno vyrostla.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
schizandra* (Občasný) - 14.7.2007 > Děkuji, Dani456...jsem ráda, že se ti i tahle netradiční "pohádka" líbila, i když, jak píšeš, jsi z dětských střevíčků dááávno vyrostla. I odrostlejší mají rádi pohádky, to by se přece jinak nedívali na různé filmové a TV příběhy (:D))
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter