Byla jednou jedna krásná stráň, která se koupala ve slunečních paprscích od rána do večera a překrásně voněla rozkvetlou mateřídouškou.
Když ráno sluníčko vykouklo nad východním obzorem, rozzářila se jako posetá drahokamy, jak se zatřpytily kapičky rosy na každé travičce, na každém lístečku.
To byl ten správný čas, kdy se probouzeli mravenečci v největším mraveništi pod mladým doubkem. Královna vstávala první, pak se probudily její komorné, chůvičky zkontrolovaly, jestli je v mravenčích jesličkách a školce všechno v pořádku a nachystaly pro všechny caparty dobrou snídani. To už i dělníci a dělnice pospíchali za svojí prací, vojáci se vystřídali ve stráži, prostě každý věděl, co má dělat, aby v jejich mraveništi všechno klapalo.
Malý Kutílek pospíchal chodbami a pozorně si je prohlížel. Včera večer se na stráni proháněli dva velicí chlupatí psi a jeden skočil právě na vrcholek mraveniště. Všichni mravenci se lekli toho zemětřesení, protože některé chodbičky se úplně zbořily pod váhou psích tlapek a celý vršek mraveniště byl rozhrabaný, jak se od něho mohutný pes Lord odrazil k dalšímu skoku.
Kutílek se s partou svých kamarádů pustil do opravování pobořených chodbiček. Stavěli nové podpěry a vynášeli z mraveniště ty polámané, čistili cestičky, aby v nich nebyl ani jediný kamínek, o který by mohla zakopnout třeba chůvička, když vynáší mravenčí vajíčka na sluníčko.
Byli to pilní pracanti, práce jim šla od ruky, takže než se přiblížilo poledne, bylo všechno v pořádku. Za to si naši mravenečci přece zaslouží dobrý oběd a trochu odpočinku, že Vendulko? Jenže mravenečci nejsou jako lidé, od jara do podzimu mají plno práce, musí přece nachystat mnoho zásob pro celé mraveniště, aby v zimě, když jsou schovaní ve svých komůrkách hluboko pod zemí, nikdo neměl hlad.
|