Úvaha o čase
Na kopci za lesem stál velký dům, v jehož přízemí se nacházela rozlehlá místnost.
Byla prázdná, až na velké hodiny u jedné ze stěn, naproti nimž ve vzdálenosti asi šesti
metrů postavil někdo na parkety dvě dřevěné židle.
Na ně usedli po společném příchodu dva muži. Jeden ve středním věku a druhý starší, již
kolem osmdesáti let.
Asi půl hodiny jen tak seděli a v tichosti, téměř nehnutě poslouchali tikání těch velkých hodin.
Byly slyšet zřetelně. Součástí hodin bylo velké kyvadlo, které vždy, když se vychýlilo na jednu
či druhou stranu, cvaklo kovovým zvukem, který se rozléhal po místnosti, jakoby ti dva muži
seděli přímo v samotném srdci času.
Každý úder nové sekundy prožívali oba pánové niterně a intenzivně.
Pulsovala v nich přítomnost, nabitá pozorností a současně doširoka otevřená až k nejzasším
hranicím vědomí.
Asi po půl hodině se náhle, jakoby bez příčiny, tikot hodin zastavil.
Oba mlčeli ještě asi dvacet minut a pak ten mladší řekl : " Hodiny se zastavily, ale čas plyne dál.
Stejně tak s myslí. Srdce v těle přestane bít, ale vědomí si dále uvědomuje procesy, které
se odehrávají na různých úrovních…"
Starší muž po několika minutách dodal : "Hodiny se zastavily a čas se zastavil současně s nimi.
Věčnost však času nepodléhá. Stejně tak s naší podstatou. Tisíce věcí se mění každým okamžikem,
ale podstata všech těch věcí zůstává vždy stejná, všeho si vědomá, vše vytvářející, vše znovu
stravující a přesto ničím nezměněná."
|