|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Svět. Svět okolo. Všude kolem nás. Život. Osud?
Jdeme. Někam směřujeme. Padáme a vznášíme se. Jsme nahoře, dole, napravo, nalevo. Jsme. Jsme? Žijeme. Žijeme? Opravdu žijeme, nebo sebou jen necháváme zmítat všechno to, co je kolem nás?
Všechno to, co máme rádi, nemáme rádi, nebo je nám lhostejné.
Žijeme nebo jenom jsme?
Ticho.
Ne, Ticho ne. Ani náhodou. Ani ticho kolem ani ticho v nás. Klid, klid a mír. Už možná ani nevíme, co to je.
Spěch, shon. Někam, pořád někam. Rámus, hlahol, spěch, špitaní. Hrubý hlas. Kroky bot. Dusot. Tisíce, statisíce miliony nohou a všechny ty nohy někam spěchají. Šustění papíru, troubení aut, nadávky. Výpary z motorů, smrad. Jablka rozsypaná u zelináře.
Davy. Tělo přitisknuté na tělo. Pot, smrad, alkohol a cigarety. Ulepena těla a vnucující se přeslazená voňavka.
Šeď. Bezbarvé barvy barev.
Šedost a marnost. Marný spěch někam. Ale kam? Proč? Proč to všechno.
Život? Osud? Jen pouhé být?
Žijeme, nebo jenom jsme?
Čekáme snad jen na to až už nebudeme?
A proč na to tak spěcháme? Spěcháme snad jen proto, abychom si ukrátili chvíli? Snad pro to, abychom se nenudili? Spěcháme snad proto, abychom neměli čas přijít na to proč spěcháme?
Hluk. Rámus. Zvuky blízké i vzdálené. Kam zmizet?
Všechen ten rámus.
Celý den v tom byl.
Šel pozdě spát a brzo ráno vstával.
Snad ani když spal nemel klid. Vše kolem. Všechno to bylo kolem. Jen trochu tlumené.
Jen, co se vzbudil a otevřel oči, bylo to tu. Byla tu realita. To každodenní být, co málo bylo žitím i když by správně mělo být.
Celý den. Každou hodinu, minutu, vteřinu. Byl, ale vlastně nežil.
Rámus. Smrady aut a naší vyspělé civilizace. Přecpané ulice, přecpaná doprava. Rámus tisíců pochodujících nohou. “Jak roboti” (A nebo ještě hůř.) Miliony pochodujících postaviček . Loutek. Loutek s těly bez duše. Ta zmizela. Ďábel civilizace si je už předplatila.
Celý den něco dělal. Vůbec se nezastavil. Teď jde domů. Domů? Co je to domů? Možna jen přihrádka, místo pro loutku. Pro robota, pro roboty kteří udrží v chodu tento svět. Svět pro ďábla.
Šel, kráčel. Byl už unavený. Nežil, jen byl a vše ho bolelo. Byl otupelý. Ale tu bolest cítil.
Teď. Výkřik. Pronikavý výkřik. Jako by se vše na chvilku zastavilo. Teď.
Na chvilku výkřik vše přerušil a ticho. Hned na to bylo vše při starém.
Dál klapaly tisíce podrážek o špinavé chodníky naší civilizace. A odkudsi to sledoval ten krerý promazává kolečka a řídí celý tento kolotoč svých loutek.
Klapot, nadávky, smrad,...
Osud? Být? Žít?...
Osud. Být. Žít.
|
|
|
